Jak sestavit chovný pár?

Máte doma chovnou fenku a rádi byste pro ni našli ideálního ženicha? Přemýšlíte, na co nezapomenout a co zohlednit při jeho výběru? Přinášíme vám pár rad, které se nám velmi osvědčily.

Chovatelství může být krásné, ale pojí se k němu i velká zodpovědnost. Vybrat rodičovský pár s tím, aby se mu, pokud možno, narodila zdravá a standardní štěňata, nemusí být vždy jednoduché. I když vše optimálně naplánujete, poslední slovo má stejně vždy příroda, která může nečekaně zamíchat kartami. Nicméně přípravou a promyšleným spojením se můžeme celé řadě nepříjemností vyvarovat.

Důležité je hlavně nic neuspěchat a na výběr budoucího otce našich štěňat si vyhradit dostatek času. Mnoho chovatelů vybírá chovného psa i rok či dva předem, aby měli čas si o něm zjistit všechny dostupné informace a ideálně se na něj zajeli i osobně podívat, aby viděli nejen, jak vypadá, ale i jak funguje v pro něj známém i neznámém prostředí. Pokud jste úplným začátečníkem, samozřejmě můžete využít možnosti požádat o radu poradce chovu nebo správce plemenné knihy pro vaše plemeno, který by měl mít o chovných psech přehled.

Kritické oko oběma směry

Každý majitel fenky či psa má samozřejmě pocit, že ten jeho je dokonalý a nejkrásnější. Při sestavování chovného páru bychom si ale měli sundat růžové brýle a kritickým okem zhodnotit případné nedostatky na naší feně i chovných psech v našem výběru. Pokud má fenka nějakou odchylku od standardu, měli bychom hledat chovného psa, který ji nemá. Například, pokud je žádoucí, aby plemeno mělo krátké uši a naší fence narostly o něco delší, je vhodné hledat chovného psa, který je má standardně krátké. V opačném případě by hrozilo, že tuto vadu podpořím a štěňata budou mít uši jako antény. Stejně tak fenu se světlýma očima není radno spojovat se psem, který je má rovněž světlé, pokud standard plemene uvádí, že mají být naopak co nejtmavší. Zároveň se nedoporučuje nedostatek u jednoho z jedinců vyvažovat naprostným opakem u druhého chovného jedince. Pokud máme například standardem povolenou toleranci -2 cm od ideální výšky, rozhodně to nebudeme kompenzovat tím, že naší fence najdeme chovného psa, který má naopak +2cm od ideální výšky dané standardem plemene. V takovýchto případech se vám totiž ve vrhu pravděpodobně narodí jak podměreční, tak i přerostlí jedinci a možná u jednoho či dvou trefíte zlatý střed. Ať už má tedy fena nestandardní výšku či ne zcela standardní barvu srsti či rozložení znaků, měli bychom k ní hledat psa, který je v tomto ohledu zcela standardní (tedy odpovídá standardu plemene – ten můžete obvykle najít na klubových stránkách svého plemene nebo na stránkách Českomoravské kynologické unie v rubrice Plemenná kniha – Seznam plemen).

Nespokojte se jen se vzhledem

Kromě hledání standardně vyhlížejícího jedince bychom se měli zaměřit ještě na další faktory. Mezi nimi je například nepříbuznost. Určitě se vyvarujeme přímým spojením – tedy mezi sourozenci, matky a syna, dcery a otce. Obecně se o příbuzenské plemenitbě mluví, pokud má jedinec v jedné nebo více generacích stejné předky. Pokud bychom si ji chtěli vypočítat, můžeme k tomu využít Wrightův vzorec, který v procentech vyjadřuje míru ztráty genetické variability daného jedince a vyjadřuje míru dědičných znaků, kdy stejná vloha přešla na potomka od otce i matky. Návod, jak s tím pracovat, najdete bez problémů na internetu.

Někdo příbuzenskou plemenitbu využívá, jiný ji zatracuje. Můžeme s ní podpořit chtěné, ale i nechtěné znaky u narozených štěňat a zároveň ovlivnit další chov plemene (příbuznost jedinců navzájem). Pracovat s příbuzenskou plemenitbou tedy rozhodně není legrace.

Dále bychom se měli zaměřit na zdraví a povahu psa. Ideální je, pokud máme chovný pár testovaný na dědičně přenosné choroby. Předem si tedy zjistíme, na které z nich může naše plemeno trpět a následně se můžeme rozhodnout, které chceme nechat otestovat. Laboratoře dnes dělají řadu testů nejen z krve, ale i ze slin psa. Díky správnému spojení chovných jedinců můžeme předejít tomu, aby se narodila štěňata s rizikem propuknutí některé z nich. U většiny plemen se obvykle testuje dysplazie kyčelních a loketních kloubů, u některých i luxace patelly, dále je možné nechat psu zrentgenovat celou páteř a zjistit, zda například nemá spondylózu nebo přechodový obratel – vše může dělat v budoucnu paseku nejen při pohybu. Můžeme nechat zrentgenovat i ramenní klouby či dlouhé kosti v končetinách. Co se týče testů, v poslední době se hojně testuje na degenerativní myelopatii (ta může mít za následek ochrnutí jedince), maligní hypertemii (ta může být potencionálně fatální komplikací celkové anestezie), přenášení moderní merle barvy (spojením dvou merle jedinců se mohou narodit štěňata hluchá, slepá i jinak postižená), polyneuropatie (představuje rozsáhlou skupinu netraumatického postižení periferních nervů), progresivní retinální atrofie (degenerace oční sítnice), neonatální ataxie (neurologický symptom, který spočívá v poruše koordinace pohybu) a mnoho dalších.

Pokud máme možnost předejít postižení u štěňat jednoduchým testem, měl by o tom každý zodpovědný chovatel zapřemýšlet. Dále bychom se měli podívat na sourozence a předky naší feny i vybraného chovného psa. Zjistit si, zda se v jejich rodné linii nedědí nějaké závažné nemoci či defekty. Například epilepsie, problémy s funkcí slinivky, hluchota, časté rakovinové onemocnění, kryptorchismus (porucha sestupu varlat do šourku), předčasná úmrtí. Z defektů například zálomky na ocasu, křivé končetiny, nedovyvinuté orgány a další. Pokud něco takového zjistíme u vybraného chovného psa, měli bychom raději hledat jiného. A jestliže má takové předky naše chovná fena, měli bychom se zamyslet, zda je rozumné po ní chtít štěňata, u nichž je riziko, že budou těmito vadami disponovat.

Povaha může být oříškem

Možná už jste to u nějakého psa viděli. Doma se chová jako beránek, ale sotva vyleze na ulici, stává se z něj běsnící monstrum. Proto je dobré si vybraného (či vybrané) chovného jedince jet několikrát ještě před krytím očíhnout. Vidět bychom ho měli nejen v prostředí, kde to už dobře zná (doma, na procházce za barákem, na cvičáku), ale i v pro něj nestandardních situacích – například na procházce v neznámém prostředí, na nějaké psí akci (závody/výstava/hromadný výlet), kde můžeme vidět, jak se chová k cizím psům – zda není bázlivý či agresivní, a také bychom ho měli seznámit s naší fenou, abychom zjistili, zda k sobě chovají alespoň nějaké sympatie. Při hodnocení povahy bychom měli vzít v potaz i celkovou socializaci psa a nedělat ukvapené závěry. Pes se může chovat bázlivě, protože ho třeba v minulosti jiný pes napadl. Nemusí se dobře cítit mezi jinými psy, protože do teď byl držený jen na zahradě a chodil na procházky v okolí. Proto je důležité se na psí chování podívat komplexně a snažit se zjistit, zda jde o naučené chování, chování v důsledku nějaké situace, nebo již geneticky podmíněné chování, které by se mohlo dědit. Zde nám může pomoct oko již zkušeného chovatele, který ideálně zná i předky konkrétního psa.

Fatální může být v období březosti pro plody i herpes virus!

Psa máme vybraného a čekáme, až naše fenka začne hárat. Pokud chceme mít o něco větší klid v duši, je možné ještě před krytím nechat fenku i krycího psa otestovat na pohlavně přenosné choroby. Testovací balíček obvykle obsahuje hned několik z nich. Nejčastěji se však testuje na herpes virus a přítomnost mycoplasmy. Herpes virus u psů představuje často doživotní infekci. Fena se s ním může setkat nejčastěji při krytí již nakaženým psem.

V období březosti může být herpes virus pro plody fatální – uvádí se, že v počátku březosti může vést ke vstřebání plodů a po 35. dnu březosti k potratu nebo narození mrtvých štěňat. Není neobvyklé, že štěňata umírají i několik dní po porodu, což opravdu žádný chovatel nechce zažít. U štěňat má onemocnění velmi rychlý a zpravidla fatální průběh. Dospělý jedinec se obvykle léčí antibiotiky a následně se u něj zjišťuje množství protilátek. Pokud má naše fena opakovaně málopočetné vrhy, problematický průběh březosti nebo méně života schopná štěňata, měli bychom jí na množství protilátek nechat testovat. Také je možné fenu ještě před krytím a v průběhu březosti preventivně proti herpes viru očkovat. Co se týče mycoplasmy, ta má hned několik kmenů, jejichž vlastnosti se liší. Uvádí se, že v současné době je některou z mycoplasem postiženo až 80 % psí populace. Pokud test odhalí přítomnost mycoplasmy, léčí se poměrně silnými antibiotiky (na které však může být mycoplasma rezistentní) v průměru čtyři týdny. Léčba je pro fenu náročná a pro majitele poměrně nákladná. Neléčená mycoplasma však může mít za následek potrat plodů, úmrtí štěňat po porodu, neplodnost u feny (i psa), hemolytickou anémii (chudokrevnost způsobená rychlejším rozkladem červených krvinek) a ohrožením celkového zdraví jedince. Za nejnebezpečnější je považována mycoplasma canis, ale ani ostatní bychom rozhodně neměli podcenit. Důležité je vědět, že mycoplasmu může fena předat i krycímu psovi, který jí následně rozšíří na všechny jím pokryté feny.

Tuto parazitující bakterii může však naše fena či pes „získat“ nejen při krytí, ale i od jiného nakaženého jedince, pokud s ním žije v úzkém kontaktu. Proto se tak často vyskytuje ve větších chovatelských stanicích. K přenosu může dojít už jen tím, že psi pijí z jedné misky. V případě výskytu mycoplasmy u chovatelů s více zvířaty je obvykle třeba přeléčit celou smečku. Problém je, že i když mycoplasmu jednou zaženeme, může se naše fena (či pes) znovu kdykoliv nakazit. Proto někteří chovatelé dělají před krytím testy na možný výskyt této bakterie v těle a někteří majitelé chovných psů striktně vyžadují, aby je fena před krytím měla hotové (jelikož si nechtějí nechat nakazit psa). Platí to však i v opačném případě – i majitel feny může po majiteli chovného psa tyto testy vyžadovat. Možná namítnete, že se toto celou řadu let netestovalo a štěňata se rodila. Ale možná znáte i ze svého okolí podivné případy náhlého úmrtí štěňat (někdy i s fenou), postupnou neplodnost u hojně využívaných krycích psů, časté málopočetné vrhy u některých fen a další aspekty, které na tuto bakterii mohou poukazovat. Ať už testovat budete či ne, je čistě na vašem rozhodnutí, rozhodně je však dobré vědět, že něco takového existuje a může to potkat i vaši fenu či psa.

Text: Marie Trauškeová

Foto: Pixabay