Jak šel čas – očima pejskaře

Můj pohled na práci se psy a jejich výcvik jak šel čas. Když jsem začínal s výcvikem psů v roce 1959, byl značný nedostatek informací. Nebylo tolik možností se sdružovat, cvičilo se nejvíc doma, na cvičáku a ke konfrontaci docházelo jen na soutěžích.

Můj pohled na práci se psy a jejich výcvik jak šel čas. Když jsem začínal s výcvikem psů v roce 1959,  byl značný nedostatek  informací.  Nebylo tolik možností se sdružovat, cvičilo se nejvíc doma, na cvičáku a ke konfrontaci docházelo jen na soutěžích, i zkoušky se dělaly venku jen výjimečně, protože se jezdilo vlakem nebo autobusem i domluvit se moc nedalo, vše se řešilo poštou, telefonem jen výjimečně.

 Nebyla dostupná literatura,  já  jsem začínal s knihou Výcvik psa od Komolého. Přesný název už nevím. Při výcviku se víc používala mechanická metoda, ze které jsme později přecházeli na metodu kontrastní, tedy přidali jsme odměny. Jak šel čas, přibylo možností se vzdělávat. Nebudu zmiňovat knihy a různá školení jak výcvikářů, tak figurantů. Bylo na každém z nás se svépomocí nějak vzdělávat. Pro mne tehdy nejvíc znamenal časopis Kynologie, později Pes přítel člověka je fakt, že tam tehdy psali lidé, ke kterým jsme vzhlíželi a rovněž literatura byla psána lidmi, kteří měli výsledky a zkušenosti. Tady si dovolím ozřejmit motiv proč jsem uvedené zmínil v dnešní době internetu, a nakonec i medií jsme zahrnováni spoustou informací mnohdy pochybné kvality. Dovolím si zmínit, že na jakýkoli dotaz ohledně výcviku nebo nevhodného chování psa je tolik odpovědí mnohdy úplně protichůdných, ve kterých se neorientuje mnohdy člověk zkušený.

Bylo by to o ničem, ale pokud se jedná například o radu kdy pes napadá majitele když má kost  ve většině případů ty rady směřují k prohloubení  krize ve dvojici mnohdy v celé rodině a ten pes potom skončí špatně, protože člověk, který už jednou ustoupil nemá moc šancí vlítnout na psa a kost mu vzít, ale měl by to udělat obráceně. Ukázat svému psovi, že kost dostane, ale musí si počkat na souhlas a podobně, nebo dnešní požadavek někoho, kdo shání dobrého výcvikáře mimo spousty nabídek mne zaujalo, když se někdo navezl do jedné dívenky, že se na to zdá být moc mladá odpověděla, že na věku nezáleží, ale důležité jsou zkušenosti. No nevím, myslím, že i v tomto případě se zkušenosti získávají i s věkem, ale důležité a podstatné je naplnit cíl snažení toho žadatele a jediným poměřitelným faktorem jsou ty výsledky.

Lidi by se měli naučit poradit ne to co bych udělali oni, ale co asi zvládne ten co se táže protože důležité je vyladění, pocity, řeč těla a verbální projev  člověka- nechtít na roztřesené , stresované chudince, která ve svém projevu jak verbálním tak tělem vyzařuje nejistotu, aby svému psovi vzala kost, protože to dělám já. Abych to závěrem shrnul jsem v rozpacích: nám trvalo déle než se oddělilo zrno od plev, ale dnes se pasuje do role odborníků kdekdo  a to mnohdy poškozuje psy i nás pejskaře.  Dá se říct že je víc vyvolených než povolaných proto bych si dovolil radu na závěr této myšlenky. I když jste laik dejte na své srdce a držte se i toho pokud chcete přihlédnout na něčí radu. Zkuste se nezávisle seznámit s jeho výsledky a jak k nim dospěl protože ani mistrovství v tom daném odvětví pejskařiny není zárukou kvality, ale jen vyšší ceny, protože i ten mistr má někde svého výcvikáře, který jej dostal  tam, kde je a dobré je zjistit zejména výsledky jeho žáků.

Znám případy, že někteří komerční výcvikáři připravují člověka na zkoušku i několik roků. Berme to tak. Při hledání výcvikáře je důležité, aby tento uměl pracovat s lidmi a soucítit s nimi. Pokud o způsobu jeho práce člověk, kterého chce učit pochybuje, měl by umět vymyslet něco jiného, jinak jejich výsledky budou vždy pochybné.  Vedle člověka, který se necítí při tréninku dobře, nebude pracovat dobře ani jeho pes. Naše duševní vyladění je mnohdy to rozhodující  proč se nám nedaří a mě se zdá, že to je u nás hodně nedoceňované.  Pes velmi reaguje na negativní nebo i ustrašený vnitřní pocit svého pána a to i na konflikt mezi například figurantem a psovodem, zejména špatnou ovladatelností. Stojí i za úvahu vzít v potaz pokud je psovod v podřízeném postavení proti figurantovi, projevuje se to velmi často na kousání.

Tyto moje myšlenky by měly sloužit  méně zkušeným a začínajícím výcvikářům,  kteří necvičí v týmu, hledají cesty a chtějí se někam zařadit. Není od věci se nad vším do čeho se chci pustit zamyslet, pokud studuji zkušební řád, promyslet si nejen cvik, ale postup a co s tím požadavkem udělat. Mnozí i poměrně zkušení psovodi takto neuvažují a proto se jim některé cviky nedaří dost dobře svého psa naučit.

Dovolím si jako příklad uvést jeden cvik rozdílný ve dvou řádech,  je to dlouhodobé odložení. V našem psovod stojí čelem v mezinárodním zády. Není to proto, aby to měl pes těžší a psovod ho nemohl ovlivňovat jak se mnozí domnívají, ale aby u IPA neztratil dynamiku a okamžitě mohl bez násilí rozpoznat, že bude ležet a nebude se přivolávat, pokud nevidí tvář svého pána. Když zvolím správný postup a začnu odložení na pět kroků a s přivoláním na třicet stačí pár opakování a pes to pochopí. U každého cviku bych měl  mít nějaký signál v řeči těla, aby pes pochopil o jaký cvik se bude jednat. To nastartuje rychlost a dynamiku. Zkusme se vyhýbat arogantním a namyšleným lidem zejména těm, kteří začínají slovem já a končí slovem já.

Opravdové odborníky zdobí pokora a skromnost, protože jsou si vědomi, že se pořád musí učit, protože žádný pes není kopie toho druhého a pokud pracují s lidmi, není vůbec důležité co by udělali oni , ale co pobere člověk před nimi stojící, který má u nohy svého vysněného psa, kterého není ochoten vyměňovat tak dlouho až vydrží jejich metody. Člověk by se měl tím výcvikem bavit, věřit člověku, kterého se rozhodl následovat a k tomu je třeba rozvahy a taky trocha štěstí. Budu doufat, že tento článek pomůže obecně při rozhodovaní méně zkušených a ochrání je před razancí při prosazování myšlenek mnohých  lidí, kteří se tady na FB pasují na výcvikáře. Nikdy nevíme kdo proti nám stojí, pokud neznáme jeho výsledky, které se dají  považovat za jediný poměřitelný a rozhodující faktor, jinak jsou to jen řeči. Tady platí dvojnásob-když dva dělají totéž nemusí to být nutně totéž i když to tak může vypadat.  Přeji všem, kteří se rozhodli pracovat se svými psy a tím jim i sobě zajistit hezké vyžití,  ať se jim to k jejich spokojenosti podaří. Jsou to jejich psí přátelé a my, více zkušení bychom měli respektovat cíle jejich snažení bez ohledu, na to co bychom s jejich psy dokázali my a neponižovat je tímto přirovnáváním.