Jak se točí film se psem?

Také vás lákají filmy, ve kterých jsou hlavními hrdiny psi? Přemýšleli jste někdy o tom, co takový psí herec musí umět a jak vůbec samotné natáčení vypadá? My si o tom popovídali s trenérkou Hanou Maršálovou a doufáme, že se při tom budete bavit.

V červenci tohoto roku (2022) měl v kinech premiéru film „Řekni to psem“ v hlavních rolích s Berenikou Kohoutovou, Štěpánem Benonim a Hanou Vágnerovou. Kromě dalších známých herců (například Jiřího Lábuse, Taťjany Medvecké, Igora Orozoviče, Veroniky Žilkové, Mariana Rodena, Josefíny Krycnerové) byli hlavními hvězdami filmu také dva borderáci majitelky Hany Maršálové. Tu jsme pro vás vyzpovídali, abychom vám nastínili, jaké to je točit film se psy.

Natáčení celého filmu trvalo sedmnáct natáčecích dnů. Původně jsem si myslela, že se ve filmu objevíme jen v pár scénách, ale čím víc jsem pročítala scénář, tím víc mi bylo jasné, že to bude větší, než jsem si myslela. Nakonec jsme točili všech sedmnáct dnů, a tak jsem viděla, jak celý film postupně vzniká. Bylo to náročné, ale současně jsou to úžasné zážitky a zkušenosti. Psi chyběli snad jen v jedné scéně, a to v nočním klubu, jinak jejich čenichy uvidíte zkrátka všude.

Tak předpokládám, že myslíš Rapla a Agátu, jací jsou v civilu? Tak Rapl se ve skutečnosti jmenuje Scott a je to tříletý, vynalézavý, neposedný, ale také velmi talentovaný psík plemene border kolie. Do své role se naprosto dokonale hodil, protože on takový blázínek prostě je. Nikdy se s ním nenudím a stačí se mu podívat do očí a člověk se musí prostě smát.

Agáta je trošku překvapení, protože to není fenka a už vůbec ne mladá. Agátu ztvárnil můj pes Charlie (také borderka), kterému je dvanáct a půl roku. Díky filmu si u mě vysloužil přezdívku Akát. Ale naštěstí je zdravý a v plné síle, tak roli zvládl celkem dobře. Já bych ho do role asi neobsadila, ale panu režisérovi Robertovi Sedláčkovi se moc líbil. Nakonec bylo výhodou, že se kluci znají a že s nimi můžu vše dokonale nacvičit. Teda myslím, že snad dokonale.

Vlastně náhodou. Asi rok před natáčením filmu, jsme pro firmu Fitmin točili reklamu. Tam jsme točili s Charliem od čtyř hodin ráno do půlnoci a Charlie makal jak dobře promazaný stroj. Možná i díky jejich dobrým granulkám, kterými jsem ho ládovala celý den. No, a za nějakou dobu přišla nabídka na film „Řekni to psem“. Fitmin je vlastně generálním partnerem tohoto filmu a měla jsem to štěstí, že si na mě vzpomněli.

Ano, přesný scénář jsem dostala asi půl roku před natáčením, ale pak ještě probíhaly konzultace s panem režisérem Sedláčkem, kdy jsme procházeli obraz za obrazem a řešili, jak by to asi mohlo vypadat v reálu. On je neskutečný profesionál a detailista a rád se seznamoval s tím, co psi umí a já si zase dělala poznámky, co se musíme ještě doučit. Samozřejmě ostré natáčení pak stejně přineslo i změny, které se musely řešit za pochodu, ale to k tomu asi patří.

Tak to si pamatuji naprosto přesně. Dnes už tu historku můžu asi v klidu odtajnit, ale já jsem nabídku filmu nebrala zpočátku nějak moc vážně. Spolupráci na filmu jsem potvrdila po telefonu a v mailu mi přistál scénář, na který jsem v předvánočním shonu tak trochu pozapomněla. No, a pak vám takhle stojím ve frontě u řezníka a zvoní mi telefon. A on to pan producent Schwarcz a ptá se, co říkám na ten scénář… No, tak jsem něco zakoktala, že nejsem doma a že mu odpoledne zavolám. Běžela jsem domů, co mi nohy stačily, a šla číst stostránkový scénář, kde jedna psí role míjela druhou. Po přečtení jsem zbledla, zrudla, už nevím, co všechno a přemýšlela, jak řeknu, že to asi nezvládneme. Tak takové byly moje první pocity. To, že jsem to nakonec neudělala, už vlastně víte.

Tak vždycky to začínalo prostudováním natáčecího plánu. Bylo třeba podívat se na to, co se ten den točí a jaké triky (špeky) nás čekají. Pak hlavně nic nezapomenout (ani ty psy) a dojet ve správný čas na správnou lokaci. Natáčení už potom muselo odsýpat. Musela jsem poslouchat ve vysílačce, jaký obraz se točí, který pes jde třeba na plac a před natáčením scény příadně něco ještě procvičit. Největší průšvih by bylo nebýt včas na správném místě, to se nám naštěstí nikdy nestalo.

Paradoxem je, že nejtěžší pro mě jako pro trenérku byly obrazy, které působily zcela nevinně. Například, že psi jdou pomalu vedle herců, spokojeně si čuchají a nevyběhnou z kantny (ze záběru). Celý psí život je učím oční kontakt se mnou a najednou po nich chci pravý opak. Každé podívání na mě je v tomto případě špatně. Dál tam bylo i pár adrenalinových okamžiků, kdy se dráha letícího psa křížila s naplno rozjetou čtyřkolkou s kameramanem, nebo chuť Scotta vyskočit z otevřeného okna. Pořád se musí předvídat, protože nikdy nevíte, jak to zvíře v daný okamžik zareaguje. Ale to bylo spíš mým úkolem. Myslím, že psíky nestresovalo nic. Oni celé natáčení brali jako jednu velkou párty, kde si užívali pozornost a spousty pamlsků.

No, jedna specialitka tam opravdu byla. V jednom záběru je, že Rapl s Agátou se konečně do sebe zamilují a kopulují spolu v parku. Z toho jsem byla opravdu nervózní, protože obě role hráli kluci, což by asi samo o sobě ještě nějak šlo zařídit, protože v tom psím světě to zkouší každý na každého, ale že dominantní pes se nechá nakrýt od úplného cucáka, je už trochu problém. No, stálo to spoustu přemýšlení, neúspěchů, ale nakonec jsme přišli jak na to a ve filmu předvedli skutečně parádní erotický výkon.

Je známo, že borderky jsou skutečně chápavé mašiny. Něco jim ukážeš a většinou to pochopí hned. Druhou stranou mince je, že jsou také hodně citlivé, a i když cvik chápou, nechají se rozhodit třeba novým prostředím, nebo nějakým zcela banálním podmětem. Takže určitě na ně nespěchám a víc se soustředím, aby prostředí, kde budou hrát brali jako bezpečné místo. Ostatně i kamera u čumáku je tvůj kamarád, kterého si nevšímáš a neolizuješ ho.

Určitě ano. Na každý den jsem se moc těšila a současně jsem byla nervózní jak před zkouškou, ale bylo to krásné. Měnila se místa natáčení, každý den jiná úloha i někteří noví herci se objevovali. Takové vzrůšo to bylo.

Tak pokud to tak působilo, tak to jsem moc ráda. To bylo dost náročné, protože jak jsem již psala, kluci očima spíš vyhledávali mě a na place vždy kontrolovali, kde jsem. Navíc na sehrávání s herci nebylo moc času, protože vytížení a nároky na ně jsou obrovské. Takže před samotným obrazem se musela najít vždy chvilka, kdy se cvičil oční kontakt na herce, případně si společně pohráli, pak to fungovalo.

No, já myslím, že oba kluci milovali celý štáb, ale z herců to byl asi hlavně Štěpán Benoni. Je to přirozený sympaťák a psi to samozřejmě cítili. A i když měl Štěpán plnou hlavu textu a příprav na roli, vždycky pro ně měl čas na podrbání. On sám má dva australské ovčáky, takže on pejskaře vlastně ani nehrál. Berenika Kohoutová je také úžasná. Ptala se, jestli psům něco nevadí a projevovala takovou tu přirozenou lidskou empatii, což je moc krásné.

Tak podle mého názoru může být psím hercem každý pes. Nerozhoduje, jestli je hezký nebo ošklivý, oni jsou potřeba u filmu asi oba typy psů. Ale rozdíl je, jak moc náročná je ta daná role. Bude-li psík jen někde sedět nebo proběhne, tak tam asi není nutný velký výcvik, ale složitější role výcvik opravdu vyžaduje. Je třeba si uvědomit, že nejdražší u filmu je čas. Pronájem moderní filmové techniky je velmi drahou záležitostí a každý průtah a zdržení není nic příjemného. Navíc každý obraz se točí několikrát, tudíž to klade na zvíře i určité nároky na výdrž. Takže když to shrnu, dokonalý psí herec je pracovitý, vycvičený, ale i přirozeně veselý šašek.

Já měla zrovna to štěstí. Nejdřív přišla nabídka na reklamu (dostali na mě doporučení), pak to jeden produkční řekl druhému a už to jelo. Samozřejmě si svou prací děláte reklamu a nejlepší reklamou je hladký průběh natáčení. Moc mě potěšilo, když jsem od členů štábu slyšela, že měli osypky z toho, že budou natáčet film se psy. Nějaké zkušenosti se zvířaty už měli a my jsme pro ně byli prý příjemným překvapením. Nečekali prý, že psi tohle dokážou. No, není to nejhezčí pochvala?

Moje doporučení tedy zní – poctivě s láskou a trpělivostí s psíkem pracujte a nebojte se to ukázat. Zkusila bych nabídnout i nějaké video castingové společnosti, určitě se dříve nebo později někomu zalíbíte.

Novinek to přineslo spoustu, hlavně zkušenosti jsou k nezaplacení. Ale také můj výcvik se změnil. Dřív jsem od štěňátka učila, že určité věci se zkrátka nikdy nedělají – kousání vodítka, kradení bot, vytí při osamění… U filmu zjistíte, že to najednou potřebujete a je těžké to znovu nahodit. Takže dnes se snažím, aby pes chápal, kdy to může dělat a kdy ne.

Ona už přišla a přijala jsem ji s radostí. Scotty si střihnul roli v jednom dílu detektivního seriálu. Opět krásné natáčení.

Tak to je skvělé, ať se vám i nadále daří a moc děkuji za prima rozhovor.

Marie Trauškeová

Foto: archiv Hany Maršálové