Jak se Miki NEstal canisterapeutem

Máte rádi příběhy ze života a zajímá vás, jaké je to nesložit canisterapeutické zkoušky, i když máte psa mazla? Pak si nenechte ujít tento příběh.

Příběh aljašského malamuta Mikiho nám zaslala jeho majitelka Ludmila. Dočtete se v něm nejen o přípravě a průběhu canisterapeutické zkoušky, ale i o tom, jak moc je důležité respektovat hranice svého psa a umět číst v jeho i nepatrných komunikačních signálech.

Mikinek je náš devítiletý malamut. Velké procházky už úplně nejsou pro něj, miluje být středem pozornosti, pohodu a mazlení. Je neskutečně příjemné dotýkat se jeho huňatého kožichu. „To by byl skvělý canisterapeutický pes“, řekla jsem si několikrát během jeho života.

Ochotně se nechal při návštěvách ZOO drbat celými zástupy dětí, když zmizel v obležení davu třiceti prvňáků a já se děsila, že mi psa ušlapou, po pár minutách se dav rozestoupil, Miki ležel spokojeně na zemi a on koukal, jako by chtěl říct: „Už hladili všichni, nebo mám ještě ležet?“ Nejenže byl ochoten, dokonce mu to dělalo vždy radost.

Rád je středem pozornosti a díky němu se i další naši dva pejsani – šeltie Valentýna a nečivavák Berry – více kamarádí s neznámými lidmi, protože přece když toho Mikinka všichni tak milují, tak proč ne je, že jo. A taky se předvádí a ochotně se nechají pohladit, i když bez jeho motivace by o to až tolik nestáli.

Náš první seminář byl super

Když Miki začal stárnout, získala jsem jakýsi vtíravý pocit, že s ním ještě potřebuju něco dělat. Zabavit ho, dát mu pocit, že je užitečný. Napadla mě právě canisterapie. Nepovažovala jsem ji za nijak zvlášť náročnou na pohyb a je to to, co dělá prostě rád – mazlení.

Na začátku dubna jsme jeli na canisterapeutický seminář do Klimkovic u Ostravy.

Vlastně jsme se na této akci s kamarádkou sousedkou domluvily už o Vánocích. Sousedka je doktorka, jejich labradorka Elynka je parádně socializovaný i vychovaný pes, a ještě k tomu velký mazel. Měla jsem pocit, že si o to sama říká, proto jsem kamarádce navrhla, jestli by to nechtěla zkusit. Může si brát pak Elynku do práce s budou léčit spolu. Byla to tedy společná zábavná akce a obě jsme to braly celkem sportovně, když zvládneme zkoušku – dobrý, když nezvládneme, taky dobrý. Hlavně že si to užijeme a je to nová zajímavá zkušenost pro nás i pro psy. Seminář probíhal parádně. Miki byl zase za hvězdu, protože takovej chlupatej padesátikilovej laskavej medvěd, to je prostě krása. Lidem dělá dobře překonat svůj strach z tak velkého psa a pocítit jeho jemnost a laskavost. Děti v Klimkovicích se po něm válely, všichni se s ním chtěli fotit. Moc jsme si ten seminář užili, my všichni zúčastnění, lidi i psi.

Jak to bude na zkouškách

Během semináře jsme se dozvěděli, jaké budou podmínky pro splnění zkoušek a nahlédli do toho, jak to chodí v praxi. Přiznám se, že už jsem nás viděla, jak chodíme za těmi babičkami a dědečky do domovů pro seniory, jak chodíme do škol a školek a začínala se na to těšit.

Jediné, co mi dělalo starosti bylo to, aby Mikinek zvládl přijít na zavolání, když ho někdo jiný krmí a taky aby nesežral všechny pamlsky na židli v úrovni jeho čenichu. To byly z mého pohledu pro nás nejnáročnější části zkoušky. Prodrat se mezi davem hlučících lidí, to je v klidu. Zůstat v klidu v obležení klidných i divokých dětí, to má přece natrénované. Nějaké to simulované zatahání za chlupy, troška pomačkání, to mu nikdy nějak zle nedělalo, maximálně se otočil, co to tam kdo dělá. Měla jsem strach spíš z těch kázeňských bodů zkoušky.

Na ostro to bylo přece jen jiné

Přišel ten den D a my jsme s Mikim vyrazili. Rád mě má jen pro sebe, a tak se těšil na výlet. Myslím, že i věděl, kam jedeme a byl s tím naprosto v pohodě. V Klimkovicích už jsme to s Mikim oba znali díky semináři, nebylo nic, co by nás mohlo příliš překvapit. Přijeli jsme na místo s dostatečným předstihem. Přiznám se, že jsem se o hodinu spletla a chvátala jsem na devět. Zkouška začínala v deset. Tím líp, protože jezdím na knop a tady bylo žádoucí být včas, raději spíš půl hodiny předem. Pozdravili jsme se s organizátorkou, pomohla jsem nachystat sál a čekali jsme. Znova se zopakovala nějaká ta teorie, která zazněla už na přípravném semináři a mohli jsme jít do akce. S Mikim jsme byli zařazení až do třetí, tedy poslední skupiny. Čekali jsme. Kolem spousta křiku, rušno jak v Praze na Hlavním nádraží, ale nacpané do místnosti o velikosti 80 m2 a Miki neustále v obležení dětí. Hladily ho proti srsti, bavilo je cuchat mu učesaný kožich, křik přímo u jeho hlavy, občasné zatahání za chlupy. Někteří účastníci a pak i hosté si sedli tak, že nám zatarasili únikovou cestu z našich míst, což mi bylo velmi nepříjemné.

Myslím, že Miki to tolik neřešil, ale jak ucítil nervozitu ze mě, taky už se mu přestalo nekonečné šimrání a běhání nenechavých dětských prstíků po jeho těle, hlavě i krku líbit. Dokonce jsem měla pocit, že jsem slyšela jemný zvuk, který mohl být snad vrčením. Nikdy to ale nedělal a byl v místnosti tak velký ruch, že jsem si nebyla jistá. Každopádně spokojeně už se Mikinek netvářil.

Potřebovali jsme na vzduch

Pro vzájemnou důvěru je velmi důležité sledovat a respektovat signály psa a vyhnout se situaci ještě dříve, než zavrčí nebo štěkne. Raději jsme odešli z místnosti ven na čerstvý vzduch. Museli jsme se prodrat tam, kde seděli lidé na schodech, polehávali tam pejsci, ale zvládli jsme to.

Venku jsme byli téměř sami a napětí z nás obou opadlo. Dokonce jsme se pustili do trénování našich slabších disciplín – přivolání od jídla a nesežrání pamlsků bez svolení.

Měla jsem velkou radost, protože to se Mikimu tentokrát povedlo parádně, dokonce několikrát po sobě. Pomalu se blížil čas, kdy šla na řadu naše skupina.

Už je řada na nás

Průchod mezi davem Miki zvládl bez problému. Měl problém prodrat se kvůli své velikosti spíš, než že by se bál nebo byl ze situace vykolejený. Protože venku začalo pršet, nešli jsme ven na trénink přivolání, jako ostatní skupiny, ale pustili se do zkušební situace, kdy zkoušející psa tahá za uši, sahá mu do tlamy, počítá zuby, zatahá za přebývající kůži na krku, a tak postupně na celém těle prostě ověřuje, co pes zvládne. Vypadá to děsivě, zvlášť pro takovou citlivku, jako jsem já, ale je to opravdu užitečné. Canisterapeutický pes musí zvládnuté agresivní děti (ne že by člověk nechal je dělat si se psem cokoliv, ale v nestřeženém okamžiku mohou psa naštvat), člověka nemocného, který trpí třeba svalovými křečemi, špatnou koordinací pohybu a ač neúmyslně může způsobit psovi nekomfort a bolest a canisterapeutický pes na to musí být připraven. Jediné, co může udělat, je utéct. Nikdy ale nesmí projevit ani náznak agrese.

I když jsem to zrovna v této situaci vůbec nečekala, myslela jsem si, že Miki se maximálně otočí a zkontroluje, co mu kdo dělá, Miki se ohnal. Nebyl v tom záměr ublížit, bylo to velmi jemné, poměrně klidné, ale zároveň jasné sdělení: „Tohle NE“. Obě, já i zkoušející, jsme z toho byly překvapené. Ale ani na okamžik nás nenapadlo nerespektovat jeho tak jasné sdělení.

Asi by toho nechal, kdybych ho důrazně napomenula a při dalším pokusu by se to už neopakovalo, ale největší zásadou canisterapeutických zkoušek u Libuše Hornové v Centru pro výcvik psů Alfa je ANI NÁZNAK AGRESE. Pes může zakňučet, utéct, ale nesmí se ohnat, ani varovně. Nechtěla bych nikdy jít přes jeho „NE“. Spíš jsem byla překvapená a přemýšlela nad tím, co se vlastně přihodilo. Znamenalo to pro nás konec zkoušky. Chvilku jsem z toho byla smutná, to musím přiznat. Do očí mi vyhrkly slzy.  

Nečekala jsem to

Věděla jsem, že to jdeme zkusit – slovo zkouška přece je od slova „zkusit“. A stála jsem především o tu zkušenost. Přesto jsem cítila mnoho různých pocitů. Řekla jsem to tolika lidem během toho těšení, jak jim teď budu říkat, že jsme neprošli? Co když budou dcery zklamané? No a manžel si na mě smlsne. Řekne, že mu to bylo hned jasné a stačilo se ho zeptat.

A taky to mé ego, které chtělo občas říct: „Já MÁM canisterapeutického psa.“

A to je možná právě to. Já nemám. Já Mikiho nevlastním, protože živou bytost nelze vlastnit. A v té pýše já bych na to mohla zapomenout. Tak mě Miki hodil pěkně zase zpátky k uvědomění si toho. Spoustu své energie jsem ten den věnovala tomu, abych samu sebe uklidnila a přesvědčila, že je to správně. Zkoušky jsou od toho, aby nám podaly informaci – zpětnou vazbu o tom, zda se na danou věc hodíme, zda je to to pravé pro nás, nebo nikoliv.

Nevypovídají nic o tom, zda jsme dobří či špatní, zda jsme hodni obdivu, nebo opovržení, neurčují, zda nás budou ostatní mít rádi, či nikoliv. Zrovna se nám canisterapeutická zkouška trefila do období přijímacích zkoušek na střední školy. Zde je to to stejné. Jen mi připadá, že my lidé si často řekneme „TO CHCI“ a těžko se nám přijímá, že ale to, co chci, není pro mě to pravé (i přes pečlivou přípravu, kterou samozřejmě nemůžeme zanedbat, pokud o něco stojíme).

Důležité je přijmout realitu

Starší dcera se na svou vysněnou školu dostala. Evidentně je pro ni tou pravou. Pokud by tomu tak nebylo, prostě zvolíme jinou variantu, bez ohledu na to, jak „vysoko či nízko“ je vnímaná v očích společnosti. Nejde totiž o nic míň a o nic víc než o život samotný. O prožívání každého dne a každého okamžiku. A je dobré přijmout fakt, že něco není pro mě. Miki mi toho dne ukázal, že i pes nesmírně trpělivý a laskavý umí říct NE. Dost možná vám to bude připadat šílené, ale já si myslím, že přesně věděl, o co jde a co dělá. Po skončení zkoušky jsem si chtěla s Libuší – zkoušející – ještě chvíli popovídat a do haly přišli poslední dva kluci. Chtěli si Mikiho ještě pohladit. Miki se podíval na mě a pohledem mi jasně říkal: „Já už jsem řekl dost, už nechci“. Jen v očích jsem to četla. Tělem nedal najevo ani náznak, a přesto jsem věděla, co chce říct. Je naučený lehat si na záda a nechat se hladit. Můj muž s ním někdy ze srandy v rámci hry bojuje. A vždy ho přepere, samozřejmě. Děláme tolik chyb každý den. Na Mikiho očích pak vidím, že nechce, ale jeho tělo dává signály, jako by to pro něj bylo v pořádku. Je mu devět let. Před těmi devíti lety jsem nevěděla to, co vím dnes.

Respektujme se

Možná zlomení lidé a zlomená zvířata prostě dělají něco jiného a něco jiného cítí a jen občas ukážou, že tohle už NE. Dělají to proto, že musí, nebo museli někdy dřív a pamatují si to. Pokud jsme Mikimu někdy v minulosti vytvořili my svými chybami takové vzorce chování, může mě to už jen mrzet, ale víc s tím neudělám. Bude je mít v sobě a já to můžu jen napravovat. Chovat se k němu s respektem a ukazovat mu, co je v pořádku pro mě a on mi může dát najevo, co je v pořádku pro něj. Někdy je složité to vybalancovat, ale přes nátlak, nebo dokonce boj, sílu a bolest tahle cesta nikdy nevede. Naopak přes pečlivou socializaci, jemné a klidné navykání na nejrůznější situace a sbírání zkušeností. Vždy je potřeba vědět, že každý máme nějaké předpoklady a ne každý pes může být canisterapeutem. A na jeho hodnotě jako člena rodiny to nic nemění.

Mějte se krásně a žijte se svými zvířecími přáteli šťastně každý den.

Text a foto: Ludmila Matu Sulei