Jak jsme jeli do Rakous...na EDS

Zajímají vás další zážitky z letošní evropské výstavy? Tentokrát si je však dáme tak trochu jiným pohledem. Pojďme se nyní společně podívat na to, jak to celé vnímá jedna majitelka puntíkatých rošťáků. Nechme si tedy vyprávět o její cestě za štěstím...

Do světa na zkušenou... I tak by se dala nazvat cesta paní Moniky s přáteli, kteří věrně doprovázeli jejich puntíkaté psí děti. Jenže toto nebylo na zkušenou, ale na výstavu. A to rovnou na evropskou. A jak to vše dopadlo pro jediné české zástupce z řad dalmatinů na této výstavě v konkurenci těch nejlepších psů?

Dalmatini byli kupodivu vystavováni až poslední den. Zvěsti, které chodily od těch, kteří tam byli na začátku, o problematickém a vzdáleném parkování, o frontách před vchodem, zmatcích v zaplacených přihláškách, zjištění, že rozhodčí má v kruhu minutu na psa, mne do poslední chvíle nechávaly na pochybách, zda vůbec jet nebo raději zůstat doma. Ale bude Karinka, dojede Diego, pojede se mnou Dáša, Lenka zase kvůli našemu tatíkovi Bertíkovi nemůže, a proto má jet s námi Cáďa. Je pátek večer, stále váhám. Vedro má trochu povolit, pro jistotu kupuji šest párů dětských froté ponožek, aby si puntíci na rozpáleném betonu nespálili nohy. Je rozhodnuto, v sobotu večer nebo vlastně v noci vyrážíme směr Budějice a pak do Rakouska.

Cesta s malými komplikacemi a velkou časovou rezervou probíhá v klidu, pesani jsou moc hodní a kluci naprosto v pohodě, i když spolu normálně nebydlí. Před šestou parkujeme. Blahořečím tomu, kdo dal na FB příspěvek, jak perfektně a i za méně peněz zaparkoval kousíček od výstaviště. Vyzkoušíme nový vozík, všechny věci se tam vejdou a tak táhneme i to, co by se nám v ruce vláčet nechtělo. Je zataženo a hlásí bouřky, tak ještě náhradní oblečení, napečené koláče k snídani. Jen to, co jsem potřebovala pro Karinku na vystavování, tedy nakoupené párečky, jsem zapomněla v chladničce v autě. Před sedmou s vyvenčenou bandou čekáme u bočního vchodu, jsme asi desátí v řadě. Posnídáme, připravíme papíry a v osm, když se otevírá brána, už jsou psíci zkontrolovaní, my máme na ruce razítko a jdeme hledat kruh.

Rozkládáme kenely, počítáme i s místem pro Diega. V kruhu chystají poháry, čísla teprve budou. Tak si ho jdou kluci očuchat, všichni trochu poběhat. Dorazili Poláci, chvilku pokecáme, zjišťuji od nich, že katalog je k dispozici v jiné hale. Se vstupákem u infocentra ho vyzvedávám, jsem zvědavá, kdo je s námi v kruhu a tak hledám. Zděšení! Kde jsou mí psi? A už to vidím. Fifča je mezi psy. Hledám. Kluci jsou všichni mezi fenami. A do háje. Co teď? Jak se domluvím, když neumím německy ani kváknout? Nora na mobilu to přinejhorším jistí. Ale Anička z Polska ochotně pomáhá, všechno se podařilo vyřešit a tak honem pro čísla do kruhu. Prosím, ať už je všechno v pořádku, kupodivu ano, jen jsme zdrželi frontu. A tak už jen čekáme na zahájení.

Ale už při posuzování třídy mladých je vidět, že minutu na psa opravdu neřeší. Je důkladný, moc se sice neběhá, kruh je pro dalmíky mrňavý, tak to ani moc nejde, docela ostuda na takovou prestižní výstavu, většinu tříd si dělí, aby měli psi prostor. Jde mezitřída. Diego. Po dohodě s Míšou to s ním zkusí sama, podruhé ve výstavním kruhu a to rovnou na Evropě, minule byla s Fiunkou v čestné když jsem nestíhala a de facto o nic nešlo. Nastupuje jich sedm (7/7). Zvládají všechno, tak doufáme ve výbornou. Užší výběr a Didínek zůstává. Moje nervy! Já uchystaná s Cardou do otevřené sleduji, co bude dál. Bude na pořadí nebo ne? Už ten užší je paráda. Bomba. Diego s Míšou jsou čtvrtí, tedy na pořadí. V otevřené je nás osm (9/8), Cardík moc hezky běhá i bez paničky, v postoji také fajn. Víme, že je hodně vysoký, nakonec je z toho jen dobrá, ale ostudu neudělal, i čtvrtý pes na pořadí dostal VD.

A po nás už nastupuje Karinka s pubošem Damiánem. Nejvíce obsazená třída, celkem čtrnáct psů. A jsou tu všichni 14/14. Zbláznila jsem se, že jsem ho dala v necelých dvou letech do šampionů? Celou dobu od přihlášení si s tím lámu hlavu, neměl jít s bráchou radši do mezitřídy? Už to nezměním. Tak do jámy lvové! Dělí je napůl, i tak je málo místa. Hanka si kouše nehty u kruhu, já vyřízená sleduji od psů, nejsem schopná točit, fotit, nic. Ještěže je tu duchapřítomná Dáša a od ní jsou téměř všechny fotky. Druhá půlka jde do kruhu, to bude kruté, je nejmladší a o dost. Ale předvádí se snad nejlíp ze všech výstav, na kterých kdy byl, stojí jak přikovaný. Karinko, výbornou, to dáte. Pan rozhodčí ji nechává v kruhu, je ve čtyřce. Tak ještě tam a zpět a postavit do řady. Nedýchám. Čtvrté místo nic, třetí místo nic, Damián je druhý. Má kartičku res. CACA (Později zjišťuji, že za rakouským šampionem, takže dědíme). Že by na focení měli aspoň tabulku CACA a res. CACA? To ani náhodou, světlo špatné, v tomhle silně pokulhávají za loňskou Waršavou. Tečou mi slzy.

Karinka letí na juniorhandling a nestíhá Fifinku. Musím já. Tak se zkoncentrovat a za chvíli jdeme na to. Běhá pěkně, ale s Kájou mnohem lépe stojí, já navíc celá vyklepaná z Damči. Je nás šest (7/6), zadává nám známku výborná bez pořadí, ale to fakt neřeším. Je to vynikající. Navíc když jsem pak viděla výsledky, těmi VD opravdu nešetřil. Chvilku se musíme vzpamatovat, proběhly jsme s Dášou stánky, balíme a jedeme domů. Už je jasné, že není proč litovat, že jsem to nevzdala. Moje puntíkaté děti mi udělaly velikánskou radost, a tak se jako jediní zástupci z naší republiky neztratili a probojovali se na přední místa. Pokud jste vydrželi a dočetli až sem, děkuji za pozornost.

Foto: Monika Mahelová

CHS z Hrubých luk