Italský ohař má jemnou povahu a andělskou duši!

Znáte italského ohaře? Opravdu ne? Není ani divu, stále ještě patří u nás mezi plemena velmi málopočetná. A to je velká škoda. A zajímá vás proč? To už se dočtete v následujícím rozhovoru…

Někdo na své vysněné plemeno čeká řadu let, pečlivě ho vybírá a zkoumá všechny možné aspekty, proč právě to a žádné jiné a jindy to naopak přijde jako blesk z čistého nebe a vy víte, že právě tento pes a žádný jiný je zrozený jen a jen pro vás. A přesně tak nějak se pro Agátu Markovou stal tím vyvoleným právě italský ohař…

Už je to dávno a stalo se to asi takto… Měla jsem pár volných čtvrthodin při čekání na vlak, a tak jsem zabrousila do knihkupectví. Ledabyle jsem začala listovat velkou knihou plnou fotek psů bez textů a najednou jsem HO zahlédla…

„No, to je něco!“, řekla jsem si. „Ty dlouhý uši, ten pohled, ten flekatý kožíšek!“. Knihu jsem zaklapla, zakoupila a řekla si, že „ital“ bude jednou můj!

A to ani v knize nebyla „zobrazena“ jeho úchvatná povaha…

V rozhovorech se má říkat pravda, ne? Takže moje odpověď zní: „Když jsou peníze, tak je téměř vždy dobrá vůle a vše šlo jako po másle.“

GCh., JCh. Falco Compatriota di Bonfini je šestiletý chovný pes. Je to vlastně bytost „all inclusive“. Vše schované v jednom balíčku, v jeho strakatém tělíčku. A co je to to všechno? Radost, něžnost, chytrost, rozpustilost, oduševnělost, citlivost, vytrvalost, trpělivost, nadšení, roztomilost a gurmánská labužnost.

A já už vím, že bez „itala“ nebudu moci do smrti být!

Mazlení, dlouhým túrám, hře s ruličkami od papírových utěrek, agility, výstavám a loveckému výcviku.

Je neskutečně rychlý. Malý hendikep v podobě své mohutnosti Simon naprosto vyvažuje nepopsatelnou vášní pro tento sport. A své soupeře navíc mate zanecháváním dlouhých bílých slin na parkúru. Můj pes agility miluje víc než lovecký výcvik, pro který byl zrozen.

Problém jsme měli s kladinou, protože Simon ji v zápalu „boje“ přebíhal tak rychle, že se vůbec nesoustředil na svoje pacičky a také díky své velikosti z ní párkrát žuchl dolů. Z bezpečnostních důvodů jsme proto museli nácvik kladiny provádět pouze v kroku a teď už se zdá být vše v pořádku.

Překážky ho baví bez výjimky všechny. Včetně té „zapeklité“ kladiny.

Ne, nenašly. Mě je s ním stejně nejlépe jen tak. Jít s ním tou naší společnou cestou životem.

Laskavý, radostný a pozitivní přístup. A také v kapse schovaný balónek.

Pokud budu porovnávat tato plemena v podobě mých dvou kluků (samozřejmě existují zástupci těchto ras i s jinou povahou), tak „ital“ Simon je měkký mechový palouček a výmarák Delfín je tvrdá skála. Ital je celý jen můj, výmar je kočka, která si žije svůj život a když se jí zachce, tak mě poctí svojí náklonností.

Byť to jsou oba ohaři, tak jsou neskutečně rozdílní a rozdílně se s nimi také musí zacházet a pracovat.

Plemeno zaštiťuje Klub bretaňských ohařů (www.breton.cz).

Chovné podmínky jsou vzhledem k málopočetnosti plemene mírné. Úspěšně absolvovaná jedna ze zkoušek – ZV, FT, TAN nebo splnění limitních známek z určitých disciplín na loveckých zkouškách. Dále musí být pes ohodnocen na speciální či klubové výstavě nejméně známkou „velmi dobrý“ (feně stačí i známka „dobrá“). A posledním kritériem je rentgenové vyšetření kyčelních kloubů na veterinárním pracovišti určeném klubem. 

Tento rok je to přesně dvacet let, kdy byli z Maďarska (z chovatelské stanice, ze které pochází také můj Simon) do ČR importováni první dva představitelé plemene italský ohař, byli to bratr a sestra z jednoho vrhu. Tipuji, že teď už se bude blížit číslo zápisu ke dvěma stům a chovatelských stanic bych řekla, že bude do patnácti. Některé z nich už ale italské ohaře nechovají.

Této otázky jsem se obávala, protože jsem čekala, že přijde. Bohužel. V mém okolí jsem se setkala s mnoha případy předčasného úmrtí a vážných zdravotních komplikací. To je vše, co k tomuto tématu mohu jako neveterinář a nebiolog říct. Pokud je vše v pořádku, tak se plemeno dožívá standartní délky života velkého plemene, tedy cca dvanácti let.

Je to pes vhodný pro vyrovnané lidi. Jako stvořený do rodiny s dětmi. Hodí se pro osoby mladé i staré, akční i klidné. Je absolutně neagresivní ke komukoliv. Ital je plemenem se specifickou povahou. Jakoby to ani nebyl pes, ale spíš člověk (myslím, že jsem slyšela Simona i dvakrát promluvit).

Velmi praktickou věcí pro život je jeho nekonfliktnost vůči ostatním psům.

Toto plemeno (ostatně jako kterékoli jiné plemeno) není vhodné pro zlostné, výbušné a agresivní lidi. U „itala“ absolutně neexistuje vztáhnout na něj ruku! Je to pes s jemnou povahou a andělskou duší.

Chtěla bych hlavně vyzdvihnout, že je to vynikající lovecký pes. A pak myslím, že by bylo zajímavé napsat něco o povolených barevných rázech italského ohaře. Může být bílý, bílo-oranžový nebo bílo-hnědý a to v podobě různě velkých skvrn nebo „stříkanců“ (tzv. „bělouš“). Bílo-oranžové zbarvení je zbarvení původní a je to barva u „italů“ běžnější než bílo-hnědá kombinace.

A ještě bych se chtěla zmínit o dvou našich kamarádech, kteří svými výjimečnými úspěchy rozzářili viditelněji hvězdu jménem Bracco Italiano na českém nebi. Prvním je Crossby (You can touch the Shadow of my Ghost). Výborný pracovní (ale i výstavně úspěšný) pes majitelky Ludmily Dvořáčkové. Crossby byl šampionem práce, držitelem mnoha titulů CACT a jako jediný „ital“ v historii ČR splnil na všestranných zkouškách limit potřebný k účasti na nominační soutěži na memoriál Richarda Knolla, což je opravdu vrcholová soutěž. Druhým je Argento Di Witigenove manželů Vadlejchových. Argento, výstavně velmi úspěšný pes, získal mimo jiné, titul BIS na NVP Ostrava v dubnu 2017.

Přála bych jim to nejdůležitější, co se přeje vždy a všem, tedy zdraví. A také nové zapálené majitele a chovatele, aby chov v ČR jen hořel, tedy lépe řečeno jen vzkvétal.

Děkuji za prima rozhovor.

Foto: archiv Agáty Markové, Markéta Langová

www.mydogs.cz