Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

I v malém tělíčku se schovává velký bojovník!

Zvažujete pořízení papillona jako parťáka pro své dítě, které by se s ním chtělo věnovat agility, dogdancingu, noseworku, či jiné kynologické disciplíně? Pak máte výborný nápad! A pokud byste řešili, zda ho vaše dcerka nebo synek samozřejmě pod rozumným vedením zvládne, určitě si nezapomeňte přečíst následující rozhovor!


I v malém tělíčku se schovává velký bojovník!

Jistě se shodneme na tom, že jablko nepadá daleko od stromu a dvanáctiletá Aníí Maroušková je toho živým důkazem. Se ctí a se spoustou elánu zdatně kráčí ve šlépějích své mamky Jitky a její jméno rozhodně není zejména mezi agiliťáky neznámé, ba naopak. Na svém kontě má již řadu nejrůznějších sportovních úspěchů, a to nejen se svými dvěma papillonkami, ale i s dalšími plemeny. Ale více už nám ráda poví ona sama…

Aníí, ty jsi mezi psy vyrůstala odmala, kdy jsi asi tak začala pozorovat, že by tě to také bavilo a jak se to u tebe projevovalo?

Ano, vyrůstala jsem se psy odmala a podle příběhů, které mi vyprávěla mamka, jsem o ně začala mít zájem už kolem tak třetího, čtvrtého roku. Tehdy jsem si začala hrát společně s tervuerenkou Čeký, se kterou jsem později i závodně běhala agility.

Kolik ti bylo let, když jsi zatoužila po svém vlastním pejskovi a bylo těžké si to doma prosadit?

Když se moje první papillonka ukázala doma, bylo mi kolem pěti let. Prosadit si to nebylo vůbec těžké, protože ke psům mě přivedla moje mamka, za což jí teď moc děkuji. Takže to byl i mamky nápad pořídit mi mého vlastního pejska.

Proč jste se s mamkou rozhodly právě pro papillona a byla ve hře i některá jiná plemena?

Ve hře bylo rozhodně více plemen, například šiperka a také kavalírek. Kavalír byl z naší „hry“ vyřazen kvůli riziku dědičného onemocnění. A šiperka kvůli tomu, že jsme nemohly najít žádnou, která by se nám tady v Česku líbila. Díky tomu nakonec máme papillona a myslím si, že to byla super volba.

V současné době máš po svém boku dvě papillonky, mohla bys nás s nimi blíže seznámit?

I v malém tělíčku se schovává velký bojovník!

Moje první papillonka se jmenuje Cattie Alsior, voláme však na ni Key. Je barvy trikolor, má 27,5 cm v kohoutku a skoro čtyři kila. Key oslavila v září své sedmé narozeniny, papilloni jsou poměrně dlouhověcí a tak doufám, že tady s námi ještě spoustu let bude. Je milovnicí jakéhokoliv pohybu a legrace, i když se také ráda schoulí do klubíčka někde v pelíšku a odpočívá. Druhou papillonkou je dcera Key – Dorry pap Novterpod. Teď je to teprve štěňátko, které se narodilo u nás doma v únoru 2020. Dorry je povahou velice podobná své matce, ale moc nevyrostla. Má 25,5 cm a skoro tři kila, barvou je bílo sobolí a jednou bude typickou ukázkou psíka bojovníka. Je sice hodně uštěkaná, ale myslím si, že je to z důvodu, že je tak maličká a vlastně se bojí. Naštěstí obě moje papillonky mají jako ochranku naše BOTky Elíí a Fajn, tak se o ně bát opravdu nemusím.

Čemu všemu se společně věnujete?

Tak samozřejmě nejvíce se věnujeme agility, to je pro nás sport číslo jedna. Dále se sem tam ukážeme na nějakých dogdancingových závodech nebo zkouškách. Plus jsme se ještě v roce 2018 společně s Key věnovaly Dog Pulleru a dokonce jsme startovaly i na prvním mistrovství světa, kde jsme ve své kategorii skončily v první desítce. Nyní už jej aktivně neděláme, i když Puller stále bereme jako hračku. Ráda své papillonky učím nějaké triky a (jak by řekla máma) kraviny, které vidím na videích. Občas vyrážíme i na kolo, v zimě na sáňky. Papillon není tak úplně typický tažný pes, ale užijeme si u toho spoustu legrace.

Je jasné, že sportem číslo jedna je tedy agility. Myslíš si, že máš velkou výhodu v tom, že tvoje mamka sama se svými psy závodí a navíc je i trenérkou a rozhodčí? Je na tebe třeba přísnější než na ostatní?

Tak své plusy i mínusy to rozhodně má, ale vyhovuje mi to. Pokud budu mluvit o závodech, jsem spíše radši, když je tam mamka jako závodník, nebo jako můj „sponzor“. V tu chvíli mi může jakkoliv pomoct. A co se týká tréninků, mám radši, když cvičím u někoho jiného než u ní (smích). Když cvičím jinde, tak toho trenéra více poslouchám a tolik to neflákám a tak dále…

Je úžasné, když jsem se svým psem na jedné vlně a mohu se na něj spolehnout!

Co tě na parkúru baví ze všeho nejvíc, a které pasáže nebo překážky ti naopak dávají víc zabrat?

Baví mě, když musím běžet, ale zároveň i něco psovi říkat. I když je to pro mě ve spoustě chvil složité, je úžasné, když jsem se svým psem na jedné vlně a mohu se na něj spolehnout. I když se na parkúru potřebuji také chvílemi nadechnout, tak mě úplně nebaví stát na místě a jen ukazovat psíkovi, co má dělat. Pak už to neberu jako to, o co mi šlo, proběhnout se společně se svým parťákem a užít si to.

Ráda bych se dozvěděla, jak vypadá tvůj týdenní tréninkový program v hlavní sezóně a jak pak třeba s holkama relaxujete?

V pondělí běhám na tréninku hned se třemi psicemi. Zbytek týdne hlavně jak to vyjde. S tím, že běhám převážně na našem cvičáku, musím tedy vybírat den, kdy mám volno kvůli škole, ale i času, kdy můžu cvičit. O víkendu jezdíme převážně na závody. Pokud se teda nějaké konají. A o prázdninách máme nejvíce akcí a pořádně nabitý program. Každý rok nás za dva měsíce prázdnin čekají tři tábory. Každého se zúčastním, a proto jsem také jaksi vynechala klasické dětské tábory a jezdím jen na ty psí. Po prázdninách přichází vrcholová klání České republiky, a jsem vždy moc ráda, když na nich můžu startovat. Zrovna loni jsem na MČRM startovala s pěti fenami v celkem čtyřech kategoriích a hned na to se dvěma na „velkém“ MR. Takže i to je náročné na přípravu. Přes zimu si dáváme spíše oddych, abychom nabraly síly do dalšího roku.

Určitě se shodneme na tom, že pejska je třeba nějak vhodně motivovat k práci a k dobrým výkonům. Co se v tomto ohledu nejvíc osvědčilo tobě?

Akce vyvolá reakci. Vždycky podle toho, jak se ke mně pes chová, chovám se i já k němu. Co se týče přímo odměn, používám různé hračky, či mix pamlsků. Pokaždé využívám odlišnou motivaci na něco jiného. Jak na jiný sport, tak i na jinou příležitost. Pokud se pes méně soustředí nebo potřebuji, aby byl víc v klidu, používám pamlsky. Když potřebuji, aby byl více divoký, použiji spíše hračku.

Jak si celkově stojí papilloni v konkurenci s ostatními plemeny v kategorii XS, ve které běháte nejčastěji?

Myslím, že je to kategorie papillonům šitá na míru. Konečně můžou ukázat, že i v malém tělíčku se schovává velký bojovník. A zároveň mají možnost šetřit své zdraví. V kategorii XS jsou zastoupena převážně společenská plemena, jako jsou jorkšír, čivava, boloňák apod. Papillon je velmi akční plemeno, takže se čím dál tím více v této kategorii prosazuje.

Doma máte ještě belgické ovčáky tervuereny, se kterými také občas cvičíš a soutěžíš. Mohla by ses pokusit porovnat, v čem je to jiné oproti malým motýlkům?

Tak pro mě je to určitě jednodušší běhat s mými papillonkami, a to nejen protože jsou moje a více si s nimi rozumím, ale hlavně jsou menší a mám šanci je chvílemi i předběhnout, i když občas se mi to ani u nich nepovede. Samozřejmě že i běhání s tervuereny má své výhody, třeba u papillonek se snažím být všude a to u tervíků úplně nemusím.

Každý hezký výkon je pro mě radostí, a na ty s Key jsem moc hrdá, protože ta je moje!

S oběma plemeny máš na svém kontě celou řadu závodních úspěchů. Mohla by ses nám pochlubit těmi největšími a třeba ještě prozradit, kterého z nich si nejvíc vážíš a proč?

Tak nejvíc si vážím samozřejmě své účasti na EOJ 2018 s Key, kde se nám podařilo obsadit druhé místo v prvním kole jednotlivců. Také jsem moc pyšná na výsledky MČRM 2020, kde jsem s Key získala titul Mistr dětí kategorie Xsmall a 1. vicemistr v družstvech již druhým rokem s týmem BLŠA. S půjčenou šeltií jsem si vyběhala titul 1. vicemistra dětí v kategorii médium a s tervuerenkou  Elíí také 1. vicemistra dětí kategorie large. Každý hezký výkon je pro mě radostí, a na ty s Key jsem moc hrdá, protože ta je moje.

Jsi velice šikovná, a i proto jistě soutěžíš nejenom v jednotlivcích, ale i v družstvech. Řekla bych, že je určitě rozdíl v tom, jestli člověk běží jenom sám za sebe nebo naopak za celý tým. Jak to vnímáš ty a kdy jsi třeba víc nervózní?

Jednotlivci a družstva jsou pro mě velkým rozdílem. Když to zkazím v běhu družstev, pokazím to všem ostatním, ale zároveň se můžu spolehnout na moje spoludružstevníky. Když si to zkazím v jednotlivcích, můžu být naštvaná pouze na sebe. Nervózní jsem nejvíce ve finále, když běžím z nějakého lepšího místa v obou případech.

Vzpomněla by sis na nějakou veselou historku s některou tvou papillonkou nebo třeba nezapomenutelný okamžik na parkúru?

Aktuálně mě asi nic nenapadá. Snad jen obrovská nervozita a svázané nohy při startu na Mistrovství Evropy juniorů, kdy jsem šla do finálového běhu z druhého místa. Stále s tím bojuji a na letošním MRM mi hodně pomohlo, že jsem startovala s více psy a tak nebylo tolik času si to uvědomovat. Ještě přidám perličku posledního MR. Finálový běh družstev – běžíme s Key na jedné vlně, těžkými úseky jsme propluly bez „ztráty kytičky“. Teď houpačka, povel „téééra Ra!“ Key brzdí, zastavuje… A já mám okno… Co okno, výloha jak z obchoďáku. Nevím kudy dál. Zmateně se rozhlížím, ale to už obecenstvo včetně mé mamky křičí „aut“ – a byl tam. Mamka ještě pomáhá s dalšími překážkami do cíle, ale to už nevnímám, protože už vím…  Z videa to až tak nevypadá, ale mě to na té houpačce přišlo jak věčnost. Jo, a pro zajímavost ve všech parkúrech, co jsem měla tu čest na MR běžet, byl po houpačce vždycky „aut“.

Prozradila bys nám ještě na závěr, co plánuješ do budoucna nebo alespoň do nadcházející kynologické sezóny?

Až se začnou konat závody, tak bych si ráda s Key dodělala poslední rok na A3 šampiona. Ráda bych také začala nějak více trénovat  Dorry, aby byla na svých prvních závodech nastartovaná všechno vyhrát. Plánujeme i nějaké další zkoušky z dogdancingu a měla bych se účastnit již několikrát odloženého mistrovství juniorů v DD. Ráda soutěžím a závodím, tak doufám, že nám bude přáno a tak zatím jen trénujeme, abychom byly připravené.

Aníí, moc děkuji za prima rozhovor! Celá naše redakce ti bude držet palce a jen tak dál!

 

Foto: archiv Jitky a Anny Marouškových

Kam dál ...