Hrdinové všude mezi námi – skutečný příběh opravdového hrdiny Balta

Souhlasíte, že očkování je momentálně častým tématem po celém světě? Pojďme si tedy připomenout jeden téměř stoletý příběh, který má s očkováním co do činění. Ostatně je to příběh, který jste si vy čtenáři sami vyžádali...

Povídání o psích hrdinech si našlo svůj vlastní nemalý okruh fanoušků. Proto nás v redakci také překvapila reakce na tento seriál. A nic netěší redaktory více, než zpětná vazba od vás. A ta tentokrát byla. A proto se, přátelé, pohodlně posaďte, a seznamte se s osudem skutečného psího hrdiny. Seznamte se, tohle je sibiřský husky Balto...

Těžko říci, proč zrovna příběh psího hrdiny Balta tak velmi oslovuje lidi. Možná je to prostředím, ve kterém se tato psí legenda zrodila. Ostatně, kdo by nemiloval příběhy Jacka Londona, vyprávění o Bílém tesákovi, o zlaté horečce a o závodech psích spřežení? A přesně do této doby je zasazen hrdinský čin našeho Balta.

Ale nenapínejme...

V roce 1925 se v aljašském zlatokopeckém městečku Nome objevila smrtelná epidemie  záškrtu. Prakticky na to upozornil 22. ledna místní lékař Curtis Welch, který oznámil, že mezi eskymáckým obyvatelstvem města vypukl záškrt, a požádal o doručení očkovací vakcíny. Jedinou záchranou byla totiž vakcína, kterou však bylo nutné do Nome dopravit. Jenže v roce 1925 byly možnosti velice omezené. Doprava letadlem a lodí byla prakticky nemožná a tak devítikilová bedýnka s vakcínou byla dopravena do 1085 km vzdáleného města Nenana ve vnitrozemí Aljašky. A jedinou šancí byli musheři se svými psími spřeženími.

Dvacítka statečných...

Do tohoto nebezpečného a náročného „maratonu“ se přihlásilo dvacet musherů, kteří byli rozděleni do štafet. Tyto úseky zdolával vždy někdo jiný se svým spřežením. Musheři si mezi sebou předávali jako štafetu asi devítikilový balíček se sérem. Čekala je náročná pouť ve více jak padesáti stupňových mrazech, krutých vánicích, čerstvém sněhu a bílé tmě. Mělo jet se po stezce zvané Iditarod Trail, po které se do Nome dopravovala pošta. Tato cesta trvala asi měsíc, což bylo příliš dlouho na záchranu obyvatel Nome.

Posledním musherem štafety měl být Ed Rohn, ale kvůli silné sněhové vánici doktor Welch rozhodl, že bude bezpečnější zastavit štafetu, dokud bouře nepřejde. Zpráva se však nedostlala k musherovi Kaasenovi. Když Olson konečně dorazil do Bluffu, varoval Kaasena, že by bylo rozumné čekat na zlepšení povětrnostních podmínek. O dvě hodiny později, po dvaadvacáté hodině bouře stále neutichla. Ve skutečnosti se bouře jen zhoršila. Z obavy o to, že stezky budou neprůjezdné, se Kaasen rozhodl zdolat třicet čtyři mil k Šalamounovi.

Člověk míní, život mění...

Když se Kaasen potýkal s živly, viděl v dálce prohlubeň. Byla to Bonanza Slough. Solomon, která byla dvě míle za ním, a tak se Kaasen rozhodl pokračovat dál do Port Safety, která byla vzdálená cca deset mil. V době, kdy Kaasen dorazil do přístavu bezpečně, byla všude tma a klid. Zde ho měl vystřídat Ed Rohn a dovést sérum do Nome. Ed předpokládal, že Kaasen dostal zprávu o přerušení a čeká zpět v Šalamounovi. Kaasen, který nechtěl Eda probudit a počkat, a chtěl využít počasí se znovu rozhodl pokračovat.

Kdo byl Balto?

Balto

Balto byl plemene sibiřský husky a narodil se v Nome na Aljašce roku 1919 a byl pojmenován podle sámského polárního badatele Samuela Balta. V mládí byl vykastrován, jeho majitelem byl musher Leonhard Seppala. Ostatně Seppa byl ten, kdo ho zapůjčil Kaasanovi. Balto byl průměrný saňový pes a nikdo ho nepovažoval za skvělé zvíře. Ostatně ani svými proporcemi neodpovídal ideálu tehdejšího saňových psů. Přesto v něm viděl Kaasan něco víc a postavil jej do vedení svého týmu.

Jak již víme, tak na poslední úsek cesty vyrazil musher Kaasen, kterému Balta pro tento úkol zapůjčil jeho majitel Seppala. Je možné, že jen díky tomu celá výprava dopadla dobře, protože Balto se na poslední chvíli dokázal vyhnout nezamrzlému úseku řeky Topkok. Navíc byl schopný spřežení vést i za velice špatné viditelnosti a splývání terénu. Kaasen uvedl, že sotva viděl ruku před obličejem. Navíc skoro celý úsek Balto svůj tým vedl v téměř úplné tmě.

Po dané štafetě se Balto spolu s několika psy stali jakousi pojízdnou atrakcí. Díky velké popularitě se stali slavnými. Avšak údajně s nimi nebylo dobře zacházeno, což se nelíbilo americkému podnikateli Georgemu Kimbleovi. Ten uspořádal sbírku a psy vykoupil a umístil do Cleveland Metroparks Zoo, kde byli v březnu 1927 přivítáni s velkými ovacemi. Zde v klidu dožili.

V roce 1933 v Baltových téměř ve čtrnácti letech se prudce zhoršil jeho zdravotní stav a veterinární lékař v zoo nakonec rozhodl o jeho uspání. Jeho statečné srdíčko dotlouklo 14. března 1933. Jeho tělo bylo vypreparováno a vystaveno v Cleveland Museum of Natural History. V roce 1998 bylo zapůjčeno do muzea v Anchorage, kde vzbudilo mimořádný zájem návštěvníků a objevil se požadavek, aby byl Balto natrvalo vrácen na Aljašku, což však clevelandské úřady odmítly. Na počest cesty do Nome se koná závod psích spřežení Iditarod a v roce 1995 se Baltův životní příběh stal předlohou pro animovaný film Balto.

Nese tento příběh také zastínění jiného hrdiny???

Togo

Na štafetě do Nome se vystřídalo dvacet různých musherů se svými spřeženími. Příběh nese tak mnoho jmen, ale my zde zmíníme ještě jedno zásadní.  Nejdelší a nejnebezpečnější úsek štafety připadl norsko-americkému chovateli saňových psů Leonhardu Seppalovi. Jeho spřežení vedl sibiřský husky jménem Togo, kterého „Sepp“ později prohlásil za nejlepšího psa, kterého kdy měl. Psa, který vyrostl ze zlobivého a neduživého štěněte a který v dospělosti svou vytrvalostí, inteligencí a věrností překonal všechny ostatní.

Během štafety se to projevilo: Vzdálenost 420 kilometrů urazilo spřežení vedené Togem za pouhé tři dny. Togo jako vůdčí pes přitom musel ve víc než čtyřicetistupňovém mrazu čelit ledovému vichru, horám i přechodu zálivu Norton Sound plném lámajících se ledových ker. Tady Togo zachránil celou misi, když potmě a v silném větru sám našel saním bezpečnou cestu.

Jakkoli se ale Togo vyznamenal, připadla všechna sláva za úspěšnou dopravu séra do Nome právě Baltovi, který se svým spřežením urazil poslední úsek cesty dlouhý osmdesát devět kilometrů. Na jeho počest a vlastně nejen proto dnes stojí v newyorském Central Parku jeho bronzová socha, jejímž autorem byl Frederick Roth. Možná to bylo vůči Togovi a jeho musherovi nefér, ale Balto byl hrdina! Vždyť právě díky jeho schopnostem dokázal odvrátit saně od nezamrzlého úseku řeky a dostat sérum do Nome.

A co na „ukradenou“ slávu Togo? Podle historických záznamů se hned po návratu ze štafety vydal prohánět soby.

Celý svět miloval tyto nenápadné psí hrdiny...

Úchvatné vyprávění této nebezpečné štafety bylo koncipováno tak, aby zobrazovalo odvěké téma člověk versus příroda, a psovi byly vepsány hodnoty ikonického hrdiny dvacátých let – věrnost, odvaha a síla.

Tam, kde se technologie v drsné divočině ukázala jako zbytečná, bojovali muži a jejich věrní psi mezi přírodními silami v zoufalé snaze zachránit nejzranitelnější občany Nome. Jednoduchý morální příběh, který posouval zpět ztracené hranice Ameriky, zdůrazňoval dobrotu a sílu jejích postav. Známý příběh pojal díla Zana Graye a Edgara Rice Burroughse a byl také zpracovaný v emotivním animovaném filmu z roku 1995 Balto.

Iveta Panýrková

Zdroj: animationsource.org, wikipedia.com

Foto: animationsource.org, wikipedia.com, freerangeamerican.us