Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

Hovawart je splněný sen!

A opět se věnujeme plemeni měsíce a nabízíme vám další rozhovor s majitelkou hovawarta, která se svým psem rovněž velmi aktivně cvičí a mimo jiné se věnuje i záchranářskému výcviku. Tak pojďme na to!


Hovawart je splněný sen!
Celkem 119 článků z rubriky: O plemeni

Je skvělé, že mezi majiteli hovawartů roste počet těch, kteří se svými psy cvičí a mají i vyšší ambice, než je základní ovladatelnost a nácvik na svod a bonitaci. Mezi ně patří i sympatická Blanka Pivoňková se svým sedmiletým Arniem Čerchovské hvozdy. Jak si tedy tato dvojice vede na poli sportovní a záchranářské kynologie, vám prozradí následující rozhovor.

Blanko, na úvod vás počastuji poměrně jednoduchou otázkou. Proč právě hovawart?

hh Je to pes budící respekt už svým vzhledem, výborný hlídač domova, ale bez přehnané nedůvěry a ostražitosti k cizím lidem. Dostatečně temperamentní, schopný bez problémů zvládat celodenní výlet i v teplých letních měsících, stejně jako v mrazu a sněhu. Vhodný pro výcvik. Péče o srst minimální a v neposlední řadě jeho impozantní vzhled. Právě proto hovawart!

Ale vaše cesta k němu trvala poněkud déle, nemám pravdu?

Já jsem si chtěla pořídit hovawarta už před třinácti lety. V té době jsme přišli o našeho irského vlkodava, který zemřel na embolii. Hledali jsme tedy plemeno, které bude splňovat výše uvedené požadavky a objevili tehdy u nás ještě ne moc rozšířeného hovawarta. U mě to byla láska na první pohled. Sehnala jsem kontakt na paní chovatelku Janu Peclovou ze Šlovic u Plzně. Byla ochotná nás s plemenem blíže seznámit, věnovala nám celé odpoledne a odpovídala na všechny naše otázky a přidala spoustu dalších rad a poznatků, za což jí tímto ještě jednou mockrát děkuji. Přesvědčila nás, že právě hovík je ten pravý. Bohužel plánovala další vrh až za půl roku, a tak dlouho jsme čekat nechtěli. Začala jsem shánět štěně pomocí inzerátů v odborných časopisech. Tenkrát ještě nebyla vymoženost jménem internet. Moje snaha byla marná, nikde žádné vhodné štěně nebylo. Ještě asi nebyl ten správný čas a na vysněného hovíka jsem si prostě musela počkat. Úplně náhodou jsem narazila na inzerát českého horského psa, u kterého byla i fotka matky štěňat. Zaujala mne a za měsíc už byl náš „čechohorák“ Bady doma. Byla to dobrá volba, byl to výborný rodinný parťák a se synem, kterému tehdy bylo pět let, si vytvořili pouto, jaké vídáme ve filmu. Bohužel jeho život ukončila v šesti letech tragická nehoda. Na jeho místo měl přijít další čechohorák, ale v celé republice opravdu nebylo žádné štěně. Byla nakryta jen jediná fena. Její majitelka mi ještě nenarozené štěně slíbila, ale nevěděla, zda fenka vůbec zabřezla.  Po týdnu pak volala, že fena březí není.

A pak to teprve přišlo…

Ano, teď přišla má chvíle! Pořídíme si hovíka! Chlapi z toho nadšení nebyli, chtěli opět čechohoráka, ale nedalo se nic dělat. Abych je přesvědčila, navrhla jsem, že se pojedeme podívat k hh veterináři Josefu Vítkovi. Věděla jsem totiž, že má úžasnou hovawartku Bystroušku. V rozhovoru jsem se dostala jen k oznámení, že jsme přišli o Badyho a z druhého konce padla otázka: „A nechcete štěně hovawarta?“; „Vy máte teď štěňata?“; „Ano, jsou jim tři týdny, přijeďte se podívat…“ Jeli jsme tam hned druhý den, máme to za rohem. Pak už nebylo co řešit. Hned jsme se dohodli, že jednoho pejska se znaky si vezmeme, ale kterého konkrétně, že se rozhodne až později. Týden po naší první návštěvě mi opět volala chovatelka nakryté feny ČHP, že se fena začala chovat divně, a tak jí to nedalo a vzala ji ještě jednou na sono a světe div se, najednou tam štěňata byla. Jenže já už byla rozhodnuta pro hovíka a toto rozhodnutí jsem si ubránila. Osud nebo shoda několika náhod?

Arnie se spolu s dalšími devíti sourozenci narodil už před sedmi lety. Prozraďte nám, čím vás tehdy mezi pěti kluky okouzlil právě on?

hh Poprvé jsme se setkali, když jim byly tři týdny. Pamatuji si, že to byla středa. Chovatele jsem požádala, aby pejsky pozoroval, a že chci toho nejvíce temperamentního, nejčilejšího, prostě toho, který je první u misky s jídlem a nejvíce zlobí ostatní sourozence.  Jednoduše řečeno toho největšího černoznakatého  „draka“. Na další návštěvu jsme jeli hned v sobotu, a to už nás pan Vítek upozornil na pejska s modrou rozlišovací šňůrkou. Ten totiž splňuje naše přání – největší raubíř, jedlík, neposeda... A to byl Arnie! A bylo vybráno!

Co byste nám řekla o svém krásném psu? Jaký Arnie je a co ho baví?

Jedním slovem – úžasný. Arnie miluje lidi, vyhledává kontakt s nimi a hrozně rád se mazlí. Je veselý, temperamentní a pořád hravý. Na druhou stranu se ale např. v hotelu nebo v restauraci chová pohodově a bez problémů. Pokud ho někde nechám přivázaného, klidně leží a čeká, až se vrátím. Baví ho naše společné cvičení, je impulsivní, takže občas jedná bez „přemýšlení“. Není žádný citlivka, např. odběr krve mu absolutně nevadí, stejně jako třeba očkování. Je však hodně vnímavý, když se mně něco nelíbí. Stačí, abych jen slovně s patřičnou intonací dala najevo, že něco není v pořádku a hned sklopí uši dozadu. Při výcviku se snaží chybu napravit (což je často ve výsledku ještě horší), prostě dělá vše možné, abych byla spokojená a přišla pochvala a pak odměna. Je to ten nejlepší přítel a miláček.

Máte spolu složeno už úctyhodných dvacet zkoušek z výkonu podle všech možných zkušebních řádů. Která z nich vám dala nejvíc zabrat a proč?     hh 

Nejvíce asi ZM. Když jsem s Arniem ve třech měsících začala chodit do našeho kynologického klubu, byli tam v té době bohužel bez figuranta a já jsem stejně obrany neměla v plánu. Původně jsem si myslela, že spolu složíme tak maximálně ZPU1 a možná BH. Jenže pak jsme měli nasbírané CACe na šampiona ČR, ale pro přiznání titulu jsme museli mít složenou i patřičnou zkoušku. Sice jsme už tehdy měli vrcholovou ZPU-S , ale ta na daném seznamu z ČKS bohužel nebyla, a tak mi nezbývalo nic jiného, než se pustit do obran a pokusit se o ZM. Arniemu v té době bylo už čtyři a půl roku. Byl takřka bez jakéhokoliv tréninku obran, bylo mi tudíž jasné, že to bude chtít zkušeného figuranta. Dostala jsem tip na Milana, a tak jsem za ním začala na jaře roku 2015 dojíždět čtyřicet kilometrů tam a zpět. Přibližně po dvou měsících Arnie udělal takový pokrok, že jsem ho přihlásila na zkoušku. Jenže při posledním tréninku před ní mu figurant nechtěně přišlápl šňůru, když si pes odnášel vybojovaný rukáv. Arnie si myslel, že to bylo cuknutí vodítkem, že udělal něco špatně a bylo po zkoušce. Tak jsme se dohodli, že uděláme pauzu a začneme opět na podzim. Nakonec jsem obrany odložila až na další jaro, protože na podzim jsme měli naplánovanou účast na MČR KJ-Brno.

Takže poslední únorový víkend 2016 jsme opět začali jezdit za Milanem. Na ZM jsem nás přihlásila v dubnu. V půlce března se uvolnilo místo na zkouškách, kde figuroval Milan.  Šli jsme to tedy nakonec zkusit s tím, že to určitě nedáme, ale budeme mít aspoň jasno, co ještě musíme „doladit“. Jenže ono se to povedlo, Arnie po čtyřech trénincích „zetemku“ složil. Sice obranu s odřenýma ušima, ale povedlo se, hodně jsem si oddechla. V květnu jsme pak složili RH-FA, a tak bychom byli certifikát dostali i bez ZM. Takto má Arnie aspoň jednu zkoušku s obranou.

hh Plánovala jste hned od začátku, že budete cvičit nebo to tak nějak vyplynulo až časem?

Určitě jsem výcvik plánovala, proto jsem chtěla temperamentního psa. Rozhodně mne však ani ve snu nenapadlo, že toho složíme tolik. To přišlo opravdu až postupně. Složili jsme jednu zkoušku, a tak jsem se koukla, co by se dalo dělat dál a dál a dál… 

Která disciplína je vaší nejsilnější, resp. co vás oba nejvíc baví? hh 

Je to poslušnost. Arnieho hodně baví překážky, nikdy jsem naštěstí nemusela řešit problém dotýkání se při přeskoku. I kladina, pohyblivá lávka, vodorovný žebřík, houpačka – vše je bez problému a nic mu nevadí. Stejně tak rád aportuje, a když jsme doladili chůzi u nohy s patřičným očním kontaktem, je poslušnost pro nás oba radostí. Baví nás ale i stopy a záchranařina – hledání lidí v sutinách i na ploše. Je moc velká škoda, že jsem se záchranařinou nezačala dříve, a že trénujeme z nedostatku času tak hodně málo. Arnie má na tohle opravdu talent.

A naopak, na čem by ještě bylo potřeba zapracovat nebo který oddíl či cvik vás tak trochu „straší“, když máte nastoupit na zkoušku nebo závod?

Jednoznačně vysílačka. S tímhle cvikem jsem se hodně natrápila a dodnes to není perfektní.  Jde hlavně o vysílání na „mety“. To je cvik podle mezinárodního záchranářského zkušebního řádu, kdy se vlastně pes vysílá do různých směrů a právě na již zmíněné mety. V naší záchranářské brigádě nikdo mezinárodní řád nedělá, tak mi nemohl ani nikdo poradit a navíc jsem neměla mety (stoly) o rozměru 1m x 1m a 60 cm vysoké. Musela jsem tedy sama vymyslet systém, jak Arniemu vůbec vysvětlit, co po něm chci a jak to trénovat.  Nakonec se to ale povedlo.

Na svém kontě má Arnie řadu ocenění a úspěchů. Kterého si vážíte nejvíc a proč?

hh Určitě je to vítězství na Mistrovství ČR KJ-Brno a získání titulu Mistr ČR. Na tuhle akci jsem se přihlásila, jen abych se pokusila opět složit limit zkoušky a získat tak drahocenné body do tabulky o nejlepšího pracovního hovawarta. Dokonce jsem ani nevyužila možnosti jet si na cvičák před mistrovstvím zatrénovat, ani jsem tam nejala o den dva dříve. Prostě jsem prohlásila, že to vezmeme „z oleje“ a buď se to povede anebo ne. Takovou dálkou přece na trénink nepojedu. Jen jsem se domluvila, že přijedu o chvilku dříve a zacvičím si na place těsně před zahájením mistrovství, bez použití pamlsků samozřejmě. Pět minutek nám stačilo.

Navíc jsem si startovní číslo losovala jako první a vytáhla si předposlední dvanáctku. Na stopu jsme šli tedy skoro v poledne. Slunce svítilo už od časného rána, tudíž pole už bylo řádně suché, ale Arniemu to kupodivu nevadilo.  Předvedl nejlepší stopu mistrovství a pak k tomu ještě přidal čtvrtou nejlepší poslušnost. Náš výkon jsme završili nejlepšími speciálními cviky a o vítězi bylo rozhodnuto. Byla jsem z toho tak překvapená, že jsem se ani nedokázala pořádně radovat. Prostě velký, ale příjemný šok!

Po Arniem se narodilo už sedm vrhů, neuvažujete výhledově o tom rozšířit vaši domácí smečku o nějakého jeho potomka?

Mám radost, nedávno se přesně na Arnieho narozeniny v daleké Francii narodila zatím poslední naše štěňátka.

Jinak ano, jeho potomka bych v budoucnu určitě moc chtěla, zatím ale ještě ne. Říkám si, že v mém srdci není zatím pro dalšího hovíka místo. S Arniem mám ještě pár plánů a chci si naplno užít jeho přízeň. Nechci se dělit, nechci narušit to souznění, tu harmonii mezi námi a pak též z praktického hlediska. Třeba cestování by byl už dost problém, ubytování v hotelu a zanedbatelné nejsou ani náklady na výživu dvou velkých psů. Ne, ještě není ten správný čas.

A nějaké další plány do budoucna?

Právě teď jsme začali cvičit obedience a moc ráda bych složila OB1. Příští rok bych se chtěla pustit do nosworku a pokud tedy začneme opět trénovat, pokusíme se o FH2 .

Foto: archiv B. Pivoňkové

      archi

                    Ch. Arnie Čerchovské hvozdy         

  • Nar. 18. 10. 2010
  • Otec: Daniels Jack Šédedab
  • Matka: Bystrouška Katčina smečka
  • Zdraví: DKK 0/0, DLK 0/0, DOV neg., lokus D (D/D), DM genotyp (N/N)
  • Zkoušky: BH, FPr1 – 3, FH1, ZPU-S, RH-E, RH-FA, ZZZ, UPr1 – 3, ZM, ZPS1, ZOP, ZPU1, ZZO, ZZO1 – 2, Spr1, ÚMR (2x), MKJČR ZPU-S
  • Výstavy:  5x CAC, res. CAC, CACIB, čekatel německého šampiona, Krajský vítěz, Vítěz třídy, Alpský vítěz, BOS, Šampion ČR