Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

Historie chovu peruánských naháčů

Jste také fandové dob dávno minulých a rádi se seznámíte s historií chovu jednotlivých plemen? Pojďme se tedy společně vypravit za peruánskými naháči přímo do Peru a odhalit údaje shromážděné kronikáři nebo třeba umělci, jejichž šikovná ruka vtiskla tehdejší podobu těchto psů i do dobové keramiky…


Historie chovu peruánských naháčů
Ivana Růžičková 7.4.2020 1379x zdroj: Čerpáno z Peruvian Kennel Club Historie chovu

Když španělští dobyvatelé přišli do Tahuantisuya, setkali se s odlišnou civilizací. Byla společensky i politicky organizována podle vize a koncepce andského člověka bez vlivu vyspělých společenství, která se vyvíjela v Evropě. Španělé objevili bohatou a rozmanitou faunu a flóru. „Cizí“ druhy, které oči Evropana dosud nikdy neviděly, vzbudily rychle jejich zájem a zvídavost. Mnohé z těchto druhů byly dovezeny do Španělska jako suvenýry a mezi nimi též zvláštní psi bez srsti.

Co napsali kronikáři…

V Madridu se nachází původní nepublikovaný rukopis, který obsahuje pozorování Francisca De Hernandeze. Ten uvádí, že v Nové Galicii (hraniční provincie – uzemí dnešního Mexika) chovají rasu psů bez srsti, s hladkou tmavou kůží, podobající se „lebrelům“, jenže jsou vyšší a mají odlišný způsob štěkání než ostatní psi. Jednoho má také náš pán, princ Charles.

O něco později peruánský kronikář Guillermo Gellardo zaznamenal: „Když jsme přijeli na dvůr panovníka Filipa I. Sličného (1478 – 1506), obdarovali jsme jej několika suvenýry z nově objevených západních zemí. Ve středu 22. června 1502, když zeť katolických králů pobýval ve svém domě, ukázali jsme mu dvě nové věci: 1. psa, který byl celý černý, neměl vůbec žádnou srst a ústa měl jako černá žena. 2. zeleného papouška, sotva většího než malá opička, který mluvil.“

Tyto údaje shromážděné prvními kronikáři, kteří přišli s expedicí Francisca Pizarra, jsou prvními zprávami, které máme o existenci peruánského naháče – Peruvian Hairless Dog. Nicméně jeho dosud neobjasněná historie nás zavádí více než dva tisíce let zpět do dávných časů.

Nejstarším dokladem vztahu mezi člověkem a psem je pravděpodobně nález psího hřbitova společně se hřbitovem tehdejších obyvatel v zátoce Puémape of San Pedro de Lloc!

Zpět do dávných časů…

V průběhu formování andských společenství se jednotlivé „civilizace“ vyvíjely převážně při pobřeží a v horských oblastech Peru. Vznikaly zde malé zemědělské feudální státy až do počátku našeho letopočtu. Vztah mezi člověkem a psem, iniciovaný před tisíci lety, tedy nabyl na významu u dřívějšího obyvatele And. Nejstarším dokladem toho je pravděpodobně nález v zátoce Puémape of San Pedro de Lloc – psí hřbitov společně se hřbitovem tehdejších obyvatel. Tito patří ke kultuře Salinar, jejíž pozůstatky vykazují stáří přibližně 300 př. n. l.

Naháči inspirovali i dobové umělce

Význam psa signifikantně ovlivnil umělecké projevy kultury Nazca (100 – 700 n. l.). Během druhé fáze byla keramika charakterizována jako zvlášť naturalistická, velmi jednoduchá a rafinovaná. Načervenalé barvy se zobrazením rostlin, plodů a zvířat. Běžné byly též sošky vícebarevných plodů a zvířat, přičemž pes-naháč byl reprezentován s obdivuhodným realismem. Kromě toho musíme zdůraznit, že psi se objevují v repertoáru petroglyfů v Pampa de Ingenio.

Historie chovu peruánských naháčů

Tento fakt souvisí s obrazci na Pampas de Nazca, proslulé liniemi, které tvoří odlišné zoomorfní figury, zejména geoglyf, který byl interpretován jako pes. Není na tom nic zvláštního, protože tohle zvíře bylo vždy považováno za sluhu horských božstev. V okolí města Nazca lidé stále věří, že psi odcházejí s duchy smrti na Coropuna.

Kultura Vicus (500 př. n. l. – 400 n. l.), která má jméno podle vrchu nacházejícím se na  území dřívější Pabur Farm, asi 50 km východně od Piura, nezůstává v tomto smyslu pozadu a svou keramikou vykazuje stejnou charakteristiku, jakou si pes zachovává do dnešních dnů. Jejich keramika ukazuje výjimečnou dovednost ve skulpturálním nebo plastickém umění, neboť vymodelované figury a jiné sektory nádob byly pomalovány červeně nebo tzv. technikou negativní dekorace. Časté jsou antropomorfní, fytomorfní i zoomorfní motivy sošek. Pro lepší pochopení je demonstrována keramická nádoba s kulovitým držadlem, s hlavou psa-naháče.

V okolí města Nazca lidé stále věří, že psi odcházejí s duchy smrti na Coropuna!

Více než tisíc let před Tahuantinsuyu dosáhl národ, dnes zvaný Mochica (100 př. n. l. – 700 n. l.) svého maximálního vývoje v pobřežní rovině Peru. Přestože neznali písmo, Mochicané předali svědectví o svých aktivitách a prostředí pomocí svého umění, výrazovými prostředky, které obdivuhodně odpovídají skutečnosti. Nejběžnějším a nejznámějším uměleckým projevem tohoto lidu je hrnčířství. Přes devadesát procent dochovaných zbytků je keramika a téměř všechny scény zobrazené nějakou jinou technikou se objevují též ve formě nádob z pálené hlíny.

Lidé kultury Mochica (Moches) jsou proslulí portrétováním svých „huacos“, různými aspekty své společnosti, osobnostmi svých pánů, tradicemi a rituály, lidskými projevy různých stavů mysli, ptáky i jinými zvířaty. Zde je nutné zdůraznit psa-naháče, se kterým člověk koexistoval a choval ho jako věrného společníka a kterému náleželo místo uvnitř rodiny.

Historie chovu peruánských naháčů

Pes se všeobecně objevuje ve všech dokladech Mochica aktivit, v Mochica ikonografii, nachází se obvykle vedle kněze, válečníka nebo hlavní zobrazované postavy. Tato skutečnost, která byla do té doby patrná jen na scénách malovaných na keramice, byla potvrzena v roce 1987. Archeolog Walter Alva objevil uprostřed jílové plošiny, známé jako „Huanca Rajada“, hrob královské rodiny Moche, která zde vládla v 2. století n. l., vládce, válečníka a kněze, který byl nazván „Pán ze Sipánu“. Prvním nálezem byl ochránce hrobky s amputovanýma nohama, což symbolizovalo jeho povinnost navždy zůstat na tomto místě. V pohřební schránce byl potom „Pán ze Sipánu“, obklopený kostrami osmi služebníků, dvou konkubín a jednoho psa.

Velká část keramiky, která reprezentuje psa-naháče, byla nalezena v rozvinutých centrech kultury Sicán (900 – 1100 n. l.), nazvané podle archelogického „Project of Sicán“!

Studium předmětů svědčí o tehdejší znalosti druhů psů…

…neboť psi byli zobrazováni v různých pozicích a fázích vývoje. Tak je můžeme pozorovat při páření, postavení ve střehu, při krmení. Velmi často také představovali dechové nástroje, jako jsou rohy a píšťaly. Někteří zobrazovaní psi mají obojky, což můžeme pokládat za způsob identifikace a to umožňovalo – možná bez záměru – jakýsi druh selekce, která v kombinaci s genetickou silou umožnila překlenout staletí zapomnění do našich dnů.

Úpadek kultury Moche poskytl prostor kultuře Chimu (1100 – 470 n. l.), která vyplnila období přechodu mezi hegemonií Wari (700 – 1200 n. l.) a Inca (1100 – 1470 n. l.). Této kultuře patří největší množství keramiky. Podobně jako Moches portrétovali různé fáze života, kojení redukovaného počtu mláďat, jako je tomu dnes, klidné odpočívání a jiné momenty. Chování v domácnostech opláceli psi svými službami. Střežili obyvatele proti útokům sousedů a také hubili hlodavce a hmyz ohrožující úrodu.

A čas plynul…

Historie chovu peruánských naháčů

Také jiné regiony před obdobím Inca modelovaly psa naháče ve svých artefaktech. Kultura Chancay (1200 – 1470) zobrazovala ve stylu černé a bílé životní cyklus psa-naháče. Snad nejcharakterističtější je koitus na kulovité nádobě, jinde je pes naháč zobrazen v postoji ve střehu.

Inkové přinesli do Tahuantinsuyu svoji politickou a sociální organizaci a jejich stát začal dále expandovat na základě kulturní reciprocity, redistribučního systému a nižší vývojové úrovně okolních obyvatel pobřeží. V některých případech Inkové získali nová území mírovou cestou, když původní obyvatelé přijali jejich státní systém. Na severu expandovali až k Loja a na jihovýchodě k Tucumánu a La Platě, nacházející se v současnosti na území Ekvádoru a Argentiny. Umělci z celé říše se přestěhovali do centra říše Cuzca. Zpracovávali zde stříbro a zlatotepci pracovali pro Inku-panovníka a šlechtice. Protože se stěhovali i se svým majetkem a domácími zvířaty, došlo ke značnému rozšíření psa-naháče po celé Jižní Americe, známého v Bolívii jako „Bolivian ccala“ a v severní Argentině jako pes „pila“.

Historie chovu peruánských naháčů

Keramika, přes afinitu se sklem Mochica a Chimu, vykazovala vyspělejší techniku, což původně v raném stadiu nebylo, protože vládl vysoký stupeň stereotypizace a pokles kvality i realismu. Kultura Inca sice přispěla novými formami, ale rukodělná technika a dekorativní modely zůstaly ve stylu původní kultury Chimu. Což je vidět na některých keramických výtvorech z této doby, které představují psa-naháče a odpovídají přesně tomuto stylu Chimu-Inca.

Naháč nebyl chován jen pro svoji léčitelskou kvalitu, ale též pro schopnost hubit hlodavce, kteří ohrožovali úrodu!

Domácí mazlíček a hlídač zároveň

Přežití peruánského naháče během období vicekrálů a vznikajících republik je nepochybně zásluhou farmářů v pobřežní oblasti. Tito lidé dodržovali své staré tradice a zvyklosti, kde naháč byl používán jako účinný prostředek proti revmatismu a všem druhům chorob, o čemž detailně pojednává esej Hermilia Valdizána, nazvaná „Popular Medicine“, uveřejněná v minulém století. Naháč nebyl chován jen pro svoji léčitelskou kvalitu, ale též pro schopnost hubit hlodavce, kteří ohrožovali úrodu. Podobně pak jeho nedůvěřivá a podezíravá povaha vůči cizím lidem z něho učinila vynikajícího strážce. V současné době, když je chován na venkově, vyvíjí svůj lovecký instinkt, kromě toho je výborným domácím mazlíčkem – to jsou jeho vrozené vlastnosti, děděné již od nejstarších časů. Nejsme tedy daleko od skutečnosti, mluvíme-li o živoucím reliktu.

 

Ivana Růžičková

http://peruanoprag.com/

 

Foto: Čerpáno z Peruvian Kennel Club

Překlad: Ludmila Hladíková

Jazykové korektury: Michaela Weidnerová

Kam dál ...