Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

Grifonků není nikdy dost!

Grifonci a canisterapie? Žádný problém, ba naopak! Věřili byste vůbec, že to tyto malé pejsky nesmírně baví? A všimli jste si už, že majitelé tohoto plemene nikdy nezůstávají jen u jednoho jedince? Co myslíte, proč asi?


Grifonků není nikdy dost!
Michaela Weidnerová 5.2.2019 896x Rozhovory o plemeni
Celkem 114 článků z rubriky: O plemeni

Jak už sám titulek hlásá: „Grifonků není nikdy dost!“ Daně Jančatové dělají milou společnost hned čtyři fenky tohoto plemene a možná ještě není všem dnům konec. Vzájemně si užívají život, chodí na procházky a věnují se rekreačně agility a také velmi prospěšné canisterapii. Ale paní Dana nám už všechno určitě poví sama…

Dano, jak dlouho se pohybujete ve světě grifonků a čím konkrétně vás dokázalo toto plemeno okouzlit?

Grifonků není nikdy dost!

Svého prvního grifonka jsem si pořídila v roce 2012. Moje děti mi odrostly a já se neměla o koho starat, a v té době si navíc grifonka pořizovala má známá. Vyprávěla mi o úžasných vlastnostech tohoto plemene. Zatoužila jsem ho poznat osobně, a to nejen ve filmu „Lepší už to nebude“. Přála jsem si „jednoho“ malého pejska, kterého budu všude brát s sebou. Po obvolání všech možných chovatelských stanic mě chovatelka Bohdana Vokounová pozvala ten den na procházku se svou smečkou a poté na kávu, kde si k mým nohám lehlo střapaté, nohaté a neotrimované klubíčko. Byla to tehdy už pětiměsíční belgická fenka Banshee de la Tormenta del mar, moje budoucí Endžií. Já pak celá šťastná odjížděla domů i s ní a se zapůjčenou výbavou. Byla to láska na první pohled a to jsem ještě vůbec netušila, co vlastně znamenají slova chovatelky: „Jeden grifonek nestačí!“

Doma mě čekalo pěkné uvítání dětí: „Mami, kdes to našla?“ A když jsem řekla, že koupila, tak jejich reakce na sebe nenechala dlouho čekat: „A to tam nic ošklivějšího neměli?“

Doma mě čekalo pěkné uvítání dětí: „Mami, kdes to našla?“ A když jsem řekla, že koupila, tak jejich reakce na sebe nenechala dlouho čekat: „A to tam nic ošklivějšího neměli?“ Ale stačilo pár chvil, aby si všichni to roztomilé klubíčko zamilovali. Scházely jsme se s paní chovatelkou dále na procházkách a spřátelily se, a když Bohdana po roce jela navštívit Martinu Čermákovou (CHS Černý onyx), aby jí popřála k svátku, jela jsem také. A tam jsem se zamilovala podruhé, a to do brabantičky černé s pálením Zuri Černý onyx, mé Annie. Další rok jsem jela popřát Martině už s obavami, neboť měla právě štěňátka a byla z toho láska na třetí a do mé smečky přibyla hnědá brabantička Feebe Černý onyx. Raději už na svátek k Martině nejezdím, ale stejně na srazu, který Martina pořádá pro své odchovy, jsme se domluvily, že bych si ráda osvojila Caramelku Černý onyx, maminku Annie a babičku Feebe, a tak se mnou odjela domů. Nakonec čtyřlístky nosí štěstí, ne?

Máte doma takovou malou smečku, mohla byste nás tedy se svými fenkami blíže seznámit?

Grifonků není nikdy dost!

Ano, mám čtyři úžasné čtyřnohé parťačky. Endžií je sedmiletá fenka belgického grifonka a navždy u mě zůstane v srdci zapsaná jako ta úplně první ze všech. Je to závislák, mám ji neustále v patách. Když pro mě může něco udělat, udělá to s radostí. Annie je šestiletá brabantička v barvě černá s pálením. Je prostě úžasná a pořád usměvavá, velmi kontaktní a milá k seniorům i k dětem. Společně se věnujeme canisterapii. Feebe je pětiletá hnědá brabantička. Je rozmazlená, temperamentní a všude se prosadí.  Výborně běhá agility a perfektně jí jdou lumpárny. Naše veteránka Caramelka je jedenáctiletá hnědá brabantice. Je velmi milá, klidná a hodná absolutně ke všem. Na druhou stranu je ale stále aktivní, a to nejen na agility.

Jak spolu navzájem vycházejí? A nedochází třeba mezi nimi k nějakým rozmíškám?

Grifonků není nikdy dost!

Vycházejí spolu úžasně, neměla jsem nikdy problém. Když k nám někdo nový přibyl do smečky, tak po něm Endžií střelila pohledem: „To tady jako s námi teď bude?“ a za chvilku už spolu holky lumpačily na zahradě. Skvěle se doplňují a při pozorování toho, jak si hrají, se hodně nasmějeme. Skvěle se snesou i s našimi třemi kočkami plemene sphynx, dokonce spí i v jednom pelechu a perfektně se doplňují. Je to plemeno, které opravdu nic neřeší a nemá problém s ostatními psy. Na hromadných srazech grifonků, kde se nás schází opravdu hodně, nedochází k žádným konfliktům.

Velmi mne zaujalo, že se s grifonky věnujete canisterapii. Co vás k tomu vlastně přivedlo?

Přivedla mě k tomu moje Annie, která se s nadšením „vrhá“ na seniory, na děti nebo na vozíčkáře. Řekla jsem si, že to zkusím a ani jsem nečekala, že to bude mě i jí tak bavit.

Pravidelně navštěvujete seniory, ale také dětské klienty. Mohla byste nějak porovnat práci s oběma skupinami a dalo se třeba říci, kde jsou vaše psí holky spokojenější?

Grifonků není nikdy dost!

Každá skupina je individuální. Seniory navštěvujeme pravidelně v Domě Kněžny Emmy v Neratovicích a máme svoje stálé klienty, na které je Annie již zvyklá a vždy se na ně moc těší.

U malých dětí musím dávat jen pozor, aby nedošlo k nechtěnému stisknutí. Větší děti ve škole navštěvuji v ZŠ a ZUŠ Líbeznice, tam se však nejedná o canisterapii jako takovou, ale funguje to formou besedy a ukázek, kde děti spolupracují a pomáhají.

Veledůležitá je při tom motivace a Annie, za pamlsky udělá naprosto vše.

Pokuste se naše čtenáře provést takovým běžným pracovním dnem v některém ze zařízení, kam společně docházíte?

Grifonků není nikdy dost!

Klientky v Domě Kněžny Emmy o nás dopředu vědí, takže se po příchodu navzájem přivítáme. U ležících pacientů po mozkové příhodě potom různě polohujeme nebo formou hlazení, podávání pamlsků z ruky a odměňování Annie trénujeme hybnost rukou. U těchto klientek jde víceméně o procvičování jemné motoriky, ale také o uvolnění a povídání si s Annie. Ve stacionáři pak provádíme jednotlivě polohování na vozíku, lidé se s mou fenkou mazlí, a vlastně i tímto způsobem udržují nějaký sociální kontakt. Chodíme také na návštěvy k těm, kteří už nikoho nemají. A za tu radost v jejich očích to určitě stojí.

Kolik klientů může jeden grifonek přibližně za den zvládnout tak, aby byl v pohodě? A stane se vám někdy, že na svých psech vidíte během canisterapie i únavu a jak to v takovém případě řešíte?

Většinou zvládneme za dopoledne tak tři klientky (mám samé ženy) a k tomu ještě na chvilku stacionář. Annie si sama „řekne“, když už ji to nebaví, ale já to na ní i tak poznám. Ovšem na druhou stranu je opravdu ráda středem pozornosti a nevadí jí to, navíc se ještě s chutí rozloučí i s personálem.

Je jasné, že tato činnost je pro psa velmi psychicky náročná. Dopřáváte tedy svým grifonkům po dobře odvedené práci i nějaký aktivní relax?

Pro nás je nejlepší forma relaxu asi doma na zahradě, kde jsme všichni pohromadě a samozřejmě k tomu patří i nějaká ta odměna.

Canisterapeutický pes musí mít pochopitelně složené CT zkoušky. U nás však v současné době existuje několik organizací, které je zastřešují, nicméně jejich náplň úplně shodná není. Byla byste případně pro, aby se podmínky v rámci České republiky sjednotily?

Sjednocení by bylo moc fajn a mělo by to i svou logiku. Já pracuji jako dobrovolník u Maltézské pomoci a vše vykonávám zcela zdarma. Zkoušky má složené jen Annie, ale po domluvě s sebou někdy beru i babičku Caramelku.

Vy chodíte ale také rekreačně běhat agility, myslíte si, že grifonek je pro tento sport vhodným plemenem, a že by mohl směle konkurovat ostatním?

Grifonků není nikdy dost!

Agility jsem objevila na cvičáku v Bašti, kde jsem se byla podívat a „holky“, tak všem říkám, okamžitě reagovaly na povely a moc se jim to líbilo. Caramelku jsem z důvodu jejího věku nechtěla nějak zvlášť zatěžovat, ale ta mě velmi překvapila, když sama začala skákat přes překážky, jako že ona stranou rozhodně nebude. Za to já mám dneska fyzičku, když musím každou trasu běhat čtyřikrát. Jinak co se týče té konkurence, tak si myslím, že se určitě mohou měřit s ostatními plemeny. Nakonec dnes běhá už poměrně dost grifonků.

Nemívají třeba někdy (hlavně v létě) vaše fenky při tréninku vzhledem ke kratší čenichové partii problémy s dýcháním? Šetříte je třeba trochu, když je vyloženě horko?

Loňské léto bylo opravdu velmi horké a naštěstí jsem nezaznamenala žádné problémy, samozřejmě jsem ale necvičila v poledne. A holky mají pochopitelně přístup k pitné vodě a stínu.

Máte třeba na parkúru nějakou svou oblíbenou pasáž nebo naopak překážku, kterou moc nemusíte?

Když už tu trasu běžím počtvrté, jsem moc ráda, že Endžií nechce do tunelu a Annie nemusí houpačku. Běháme jen rekreačně a pro radost, tak trať přizpůsobím vždy každé jednotlivě. Pak je to pro všechny velká zábava.

Prozradíte nám, jak své čtyřnohé fešandy k práci motivujete?

Motivuji je pamlsky a také hlasem. Vždy mi chtějí udělat radost a pochvala a pamlsek je pro ně to ze všeho nej.

Vzpomněla byste si na závěr na nějaký veselý moment nebo nezapomenutelný zážitek se svými grifonky?

Grifonků není nikdy dost!

Zážitkem je samo o sobě už to, když mě potkáte s holkama venku na procházce. Lidé mě zastavují a ptají, se co je to za plemeno a proč jich mám tolik. A já vždy odpovídám: „Grifonků není nikdy dost a jeden opravdu nestačí.“

A na závěr ještě jeden postřeh. Můj manžel nechtěl žádné zvíře a já k tomu dodávám, že má teď mě, čtyři grifonky, tři sphynxe a všichni jsme moc šťastní. To je na tom to nejkrásnější. A k tomu jsem navíc našla mezi chovateli a majiteli grifonků mnoho přátel. Co si přát víc?

Foto: archiv Dany Jančatové, Petra Perschalová
Černobílé foto: Jan Jirkovský