Grifonek je malý pes s velkým srdcem plným lásky!

Hledáte prima rodinného společníka a parťáka pro různé sportovní aktivity? A toužíte spíš po malém plemeni? A proč by to nemohl být třeba některý z grifonků? Pojďme se tedy s nimi blíže seznámit! A pomůže nám s tím jejich dlouholetá chovatelka Martina Čermáková.

Malí belgičtí pinčové byli známí již ve středověku. Lépe řečeno, již ve středověku existovali psi, pinčové, jejichž výška se pohybovala okolo 30 – 40 cm, a kteří byli využíváni k lovu potkanů, krys a myší ve stájích. „Psů krysařů“ bylo zapotřebí snad ve všech koutech Evropy, přičemž všude měli svou lokální podobu. Často se můžeme setkat s názorem, že grifonci existovali již v 17. nebo dokonce v 15. století. Jedná se však pouze o jejich předky, nikoliv o grifonka jako takového. Tito předci byli zároveň předky jiných plemen a v typu byli ještě zcela neustáleni. Ve druhé polovině 19. století až začátkem 20. století se téměř všude v Evropě započalo s upevňováním jednotlivých znaků stájových pinčů.

Grifonci vývojově patří do velké skupiny pinčů, nikoliv k loveckým griffonům, jak se název snaží klamat. Jejich prapředci jsou podobní psi jako u knírače, holandského pinče, opičího pinče atd.  Za dnešní podobu vděčí mnohým plemenům, tehdy také teprve vznikajícím. Mezi prvními přikříženými psy při jejich zrodu byli pravděpodobně holandský smoushound a barbet. Tato plemena jsou poměrně velká a zcela jiná v typu, proto se tato hypotéza zdá být až neuvěřitelná. Byl to však začátek zušlechťování grifonků. Dále se hovoří o přikřížení malých španělů, jorkšírských teriérů, black and tan teriérů a dokonce i irských teriérů. Neexistují však žádné písemné záznamy, které by tato tvrzení potvrzovaly či vyvracely. Jisté pouze je, že došlo k hojnému přikřížení mopsů. Ti s největší pravděpodobností pocházeli z Nizozemí. Tímto krokem mělo být docíleno zejména větší tvrdosti srsti, kulatosti hlavy a minimální délky čenichu. Jako „vedlejší produkt“ se však u grifonků začalo objevovat doposud neznámé zbarvení – jednobarevná srst s černou maskou. Ovšem černá maska nemusí být dědictvím bezvýhradně po mopsovi. Co je však významnější, křížením s mopsem vznikl také nový typ grifonka – brabantík. Do té doby byli grifonci pouze drsnosrstí s delší rozježenou srstí. I v krátkosrstém grifonkovi našla veřejnost velké zalíbení. Stal se tedy vedle již hojně rozšířeného grifonka bruselského a belgického samozřejmostí. Přestože je nezřídka belgický grifonek považován za nejpůvodnější formu, první grifonci byli známí (a uznávaní) v barvě červené a světle žluté.  Jednalo se tedy o grifonka bruselského.

Již víme, že původním posláním těchto psů byl lov škodné, tedy krys, potkanů a myší. Pro jejich povahu si je však lidé čím dál tím častěji brali ze stájí domů, kde nejen hlídali a chytali myši, ale také sehrávali roli společníků. Toto plemeno se dostalo k lidem různých profesí, mimo jiné také k horníkům. Ti je začali brát do dolů, kde údajně dokonce upozorňovali na úniky nebezpečných jedovatých plynů. Zde narážíme na možnost křížení se zmiňovanými jorkšírskými teriéry, u nichž je používání v dolech a kamarádství s horníky také dobře známé.

Jak automobilový průmysl vzkvétal a stájí, kde bylo grifonků vždy mnoho, ubývalo, tak se někteří z těchto malých psíků díky své milé povaze přesouvali do bytů. Stali se typickými společenskými psy.

Kdy přesně začali belgičtí chovatelé zušlechťovat grifonka, není známo, ale obecně se hovoří o době kolem roku 1880. V tomto roce byl také poprvé předveden na výstavě v Bruselu, kde byl zvolen nejlepším psem výstavy. Touto výstavou se dostal do podvědomí ještě širší veřejnosti a stal se velmi populárním. Zpočátku, když belgičtí chovatelé dosáhli u plemene malého vzrůstu a kulatých hlav s předkusem, tak si někteří lidé mysleli, že se jedná o psa kříženého s malou opičkou.

V mnohých rodokmenech se vyskytuje jméno „Garcon“, který patřil jistému hostinskému.  Psa tohoto jména lze bezpochyby považovat za jednoho ze stěžejnějších zakladatelů chovu. První bruselští grifonci byli zaregistrováni v roce 1883 a jmenovali se Topsy a Foxine.

Přestože grifonky uznala Královská společnost sv. Huberta za samostatná plemena již v roce 1883, standardy byly vypracovány belgickým klubem až v roce 1905.  Každý ze tří samostatně uznaných grifonků má vlastní standard a je belgickým národním plemenem. Zbytečnost tří standardů je na první pohled zřejmá, neboť se od sebe navzájem liší pouze zbarvením, strukturou a délkou srsti. Dokonce se mohou mezi sebou vzájemně krýt. A to je opravdovou raritou, aby se psi „různých plemen“ mohli oficiálně vzájemně křížit. V AKC (v Americe a Anglii) mají všichni grifonci jeden společný standard a jsou tedy uznáni jako jedno plemeno. Belgického a bruselského grifonka vůbec nerozlišují. Je pro ně bruselským grifonkem v různých barvách.

∼ Každý ze tří samostatně uznaných grifonků má vlastní standard, přesto se však mezi sebou tato „různá“ plemena mohou vzájemně krýt, což je opravdovou raritou! ∼

Jistě ještě stojí za zmínku, že někteří kynologové se domnívali (a domnívají), že grifonci vznikli křížením tzv. belgického uličního psa a mopse. Známý kynolog Richard Strebel naproti tomu zastával názor, že grifonek vznikl zkřížením opičího pinče a mopse. Strebel také neuznával žádného jiného grifonka, nežli červenožlutě zbarveného, tedy bruselského. Nazýval ho „belgickým opičím pinčem“. Ano, není vyloučeno přikřížení opičího pinče, ani dokonce to, že grifonek přímo vzešel z opičího pinče. Ale stejně tak nelze vyloučit, že opičí pinč vznikl z grifonka. Avšak ani jejich podobnost nemůže být důkazem, že tato plemena vznikala vzájemným křížením. Drsnosrstých pinčů existovalo v Evropě velmi mnoho a lišili se většinou výrazněji pouze ve zbarvení srsti.

K jasnému oddělení opičího pinče od grifonků došlo až při vzniku speciálního klubu chovatelů pinčů a kníračů v Německu, který měl na starosti také opičího pinče, což bylo v roce 1895. V tu dobu grifonka a opičího pinče odlišoval pouze skus! Ještě ve dvacátých letech 20. století nebylo zbarvení opičího pinče pouze černé. Přesto i dnes si začínající kynolog může opičího pinče splést s neupraveným belgickým grifonkem. Jen skus a úprava belgického grifonka a opičího pinče neodlišují. Výrazný rozdíl je také v délce nosu a zvednutí brady nahoru.

Černě zbarveného mopse si výjimečně může někdo splést s černě zbarveným brabantíkem. Avšak stačí se podívat na ocásek. Mops jej má vždy dlouhý a stočený na zádi. Celkově je mops výrazněji zavalitý.

Grifonci patří celosvětově k poměrně vzácným a málo rozšířeným plemenům. V České republice je však chován poměrně početně a úspěšně.

S největší pravděpodobností se u nás první představitelé plemene objevili již koncem dvacátých let 20. století. První fena grifonka (bruselského) byla na území našeho státu importována Janem Pátkem (Brno) z Německa v roce 1925. V roce 1928 byl T. G. Masaryk na hradě Orlíku uvítán kněžnou Schwarzenbergovou, kolem které pobíhali bruselští grifonci. Jednalo se třeba o fenu Metty Römerthurm. Grifonky v třicátých letech 20. století chovali také paní Hrubá z Červených Peček, E. Kinská z Prahy nebo A. Wurdinger z Žatce. Rozhodně nebyli ničím neobvyklým ani na výstavě psů v Praze roku 1935.

Po druhé světové válce se z neznámých důvodů grifonci přestali na výstavách objevovat a jejich chov na našem území zcela zanikl. Návrat tohoto plemene začíná opět až v roce 1984 importem feny bruselského grifonka jménem Debby von Lustigen Kleeblatt Františkem Pěničkou. Zásluhou paní Heerkens z Holandska byla tato fenka nakryta v Holandsku Idem von Heerschuur. Následující rok se v chovatelské stanici pana Pěničky narodil po této feně (po několika desetiletích) první vrh grifonků na území dnešní České republiky. Od paní Heerkens z Holandska byl dovezen i první krycí pejsek, belgický grifonek Nikkie von Heerschuur. Významné bylo seznámení s chovatelskou stanicí pana den Ottera a Hanse Bleekera v. d. Platte Belskes, odkud přišel červený brabantík Grolleke, který významně ovlivnil chov svou krásnou červenou barvou. František Pěnička pak dovezl další fenku Valiseke a ze Švédska přišla brabantice black and tan Ratcatchers Elektra. Tento chovatel koupil ještě černého brabantíka Isidora du Clos de l ancienne ferme. Jedním z prvních odchovů chovatelské stanice Kompas Rose byl belgický grifonek – pes Fee – Black, dvojnásobný světový vítěz. Jeho jméno figuruje ve většině průkazů původu našich grifonků. Do chovu úspěšně zasáhl i další brabantík, kterého importovali Miloš a Valerie Petrovi, Napoleon Leo Belgicus, z chovatelské stanice, jenž je pokračovatelkou v. d. Platte Belskes.

Přidali se další chovatelé a byli dovezeni další grifonci zejména z Nizozemí, Francie a Švédska. Za zakladatele českého chovu je považována fena Ich. Debby v. Iust Kleebatt a pes Ch. Nikkie v. d. Heerschuur. Chovatelka Alena Hrušková byla majitelkou brabantice v barvě black and tan, která byla nevlastní sestrou Isidora du Clos de l ancienne ferme. Tato fena byla nakryta Napoleonem Leo Belgicus a zůstal po ní krásný pejsek, brabantík black and tan Bohouš od Vlčího pramene. Bohužel fena po porodu uhynula.

Grifonci se zalíbili také belgické královně Anně, čímž si zajistili ještě větší popularitu a oblibu široké veřejnosti. Pronikli i do vyšších vrstev společnosti a stali se poměrně žádanými. Začali se o ně zajímat i v Anglii a USA, dále pak ve skandinávských zemích a dokonce i v Německu, čímž bylo do pozadí odsunuto německé národní plemeno – opičí pinč. Mnoho nechybělo, aby právě grifonci zapříčinili jeho zaniknutí. Největšího rozvoje i obliby dosáhli zejména mezi světovými válkami i v dobách válečných.

Ve filmu „Lepší už to nebude“ v hlavní roli s Jackem Nicholsonem hrál i bruselský grifonek Verdell. Jelikož svou roli sehrál opravdu znamenitě, chytil tak za srdce mnoho diváků, kteří se začali pídit po tom, o jakéže úžasné plemeno se to vlastně jednalo.

Označováni byli velmi rozmanitě. V 19. století byli nejčastěji nazýváni jako „psi vozků“ nebo „psi pro kočí“, tedy „chien du cohcer“.

Oziris Roxmavel

Brabantík (BAG) vděčí za svůj název jedné belgické provincii s názvem Brabant, jehož historickým centrem je přímo Brusel. Spíše výjimečně se mu říká i hladkosrstý brabantský grifonek. Známější je kratší označení brabantský grifonek.  Je bez vousů, krátkosrstý a v barvě černé, černé s pálením nebo červené.

Belgický grifonek (BEG) si vysloužil svůj název tak, že byl údajně tím úplně „prvním“ ze všech tří grifonků. Má vousy, je hrubosrstý, trimuje se a vyskytuje se v barvě černé nebo černé s pálením.

Bruselský grifonek (BRG) to má se svým jménem jasné. Počátečním centrem šlechtění byl totiž Brusel, tedy označení třetího z grifonků se přímo nabízí. Má vousy, je hrubosrstý, trimuje se a povolená je pouze červená barva.

Grifonci jsou u nás zastřešeni Klubem chovatelů grifonků a brabantíků (KCHGB). Pokud se někdo rozhodne pro chov, klub má své podmínky, které jsou uvedeny na jeho webových stránkách.

Porod a péče o štěňata je kapitola sama pro sebe. Co je ale zajímavé, je fakt, že po spojení dvou grifonků nebo brabantíka a grifonka nikdy nevíme, co se vlastně narodí. Ve vrhu můžou být grifonci i brabantíci. Poznat to lze až kolem třetího týdne věku. O to je to napínavější. Také se vrhu může objevit mimino v čokoládové nebo modré barvě, což je sice nežádoucí, ale možné.

Grifonek je malý pes s velkým srdcem plným lásky. A také odvahy. Typická je u něj hlava s téměř lidským výrazem. Každý z chovatelů upřednostní něco jiného, někdo postavu, jiný rovná záda atd. a já právě hlavu a výraz. Rovněž je pro mne důležitá povaha. Ne každému se toto plemeno líbí, ale pokud lidé poznají jeho povahu, většinu mu propadnou. Jsou to učenliví, bystří a nekonfliktní psi, ale také velmi závislí na svém pánovi a rodině. Milují vás tolik, že z vás nespustí oči. Jsou to velcí klaunové, mají rádi děti, pokud s nimi mají dobrou zkušenost a co mě na nich velmi zaujalo, jsou naprosto přizpůsobiví. Nechce se vám ven, klidně s vámi proleží hodiny na gauči. Jste aktivní? Nedělá jim problém chodit na dlouhé procházky nebo pobíhat u kola. Jsou velmi rádi v blízkosti svého pána, a pokud si grifonka vezmete do postele, bude z něj do rána šála obtočená kolem vašeho krku. Ne každému je příjemné mít psa neustále v bezprostřední blízkosti, v tomto případě se k vám grifonek nehodí.

∼ Ne každému se toto plemeno líbí, ale pokud lidé poznají jeho povahu, většinu mu propadnou! ∼

Je jemný, citlivý, mazlivý a přítulný. Na druhé straně je to nepřehlédnutelný, skotačivý, čilý, dovádivý a stále dobře naladěný čertík. Je zvědavý a rozpustilý, u všeho musí být a nikde nesmí chybět. Je hravý až do vysokého věku a miluje hry, zábavu, řádění a běhání. Je velmi rád ve středu dění, je dobře zvladatelný i od dětí, pokud je na ně zvyklý. Není agresivní nebo zákeřný jako některá malá plemena. Grifonci mají citlivou duši, musí se na ně po dobrém a za pamlsek udělají, co vám na očích uvidí. Nejsou to hysterky, neničí věci a jsou čistotní. I když v poslední době čtu něco jiného, podle mě to závisí hodně na výchově.  

Je vhodný do města i na vesnici, musí však být ubytován zásadně doma a ne v kotci. Jeho vazba na rodinu je velmi silná. Nemá sklony utíkat ze zahrady, toulat se, ani vyhledávat stopy divoké zvěře. Je dobromyslný a velmi dobře vychází s ostatními psy i jinými domácími zvířaty včetně koček, papoušků nebo králíků, pokud tedy jeho socializace a výchova není vyloženě zanedbaná. Tito psi povětšinou nejsou uštěkaní, i když více grifonků pohromadě tendenci štěkat má. Milují návštěvy, alespoň moje smečka si myslí, že každá návštěva přišla za nimi a podle toho se také chovají. Příchozí je mají až na hlavě. Povaha plemene je prostě fantastická!

∼ Je to návykové plemeno a jeden grifonek rozhodně nestačí! ∼

Je to poměrně odolné a zdravé plemeno, u kterého znám většinou pouze očkování. Fenky však špatně zabřezávají a porody jsou komplikovanější, ale pokud se vše podaří a mimina se narodí, tak jsou vitální a většinou skvěle prospívají. Poměrně často se ale u nich vyskytuje pupeční kýla. Grifonci všeobecně patří k dlouhověkým plemenům a jestliže jsou v dobré fyzické i psychické pohodě, dožívají se patnácti i více let. Jejich hmotnost se pohybuje v rozmezí 3,5 kg – 6 kg, proto lze vidět větší či menší typy psů. Jedná se o krátkolebé plemeno, proto se v létě můžou rychleji přehřát.

Má-li drsnosrstý grifonek vypadat pěkně upraveně, je zapotřebí škubání srsti neboli trimování. Trimování má i ten význam, že zkvalitňuje drsnou srst a u bruselských grifonků i barvu. Psa je vhodné trimovat tehdy, když pod srstí v horní vrstvě povyroste nová krycí srst. Pevná krycí srst totiž v určité délce odumírá a narůstá nová. Tím nedochází ke známému línání jako u většiny plemen a pokud se pes trimuje, nenajdete v koberci téměř jediný psí chlup. Ovšem není možné trimovat nedozrálou krycí srst. Dobře upravený grifonek je velmi výrazně zbarven a vypadá úhledně a roztomile. Pokud se ovšem hrubosrsté plemeno ostříhá, nedochází k výměně chlupů, jeho srst plstnatí a ztrácí svou ochrannou funkci i barvu a je na pohmat jemnější. První úprava by měla proběhnout kolem desátého týdne věku a dále minimálně každé tři měsíce.

Na trimování je velmi vhodné zvykat již štěně. Musí se naučit během úpravy stát i ležet klidně. Vous se ponechává co nejdelší, přesto musí působit upraveně. Správný je tzv. „sluníčkový“ (kruhový) vous a knír. Typická srst a tvar hlavy se vyvíjejí poměrně dlouho. Asi jeden a půl až dva roky.

Je-li zapotřebí, je vhodné drsnosrstým jedincům opatrně odstřihávat nebo vytrimovat chlupy z očních koutků, které mohou, jsou-li dlouhé, působit dráždivě na oční bulvy. Na ocásku se přečnívající chlupy zastřihávají úhledně dokulata. Vystříháváme i stehna a zadeček. Chloupky mezi prsty a polštářky tlapek je vhodné čas od času ostříhat nakrátko. Tvar tlapky má být kočičí, proto se chlupy na nich vhodně upravují. Je nutné počítat s tím, že máte-li drsnosrstého grifonka, úpravě na výstavu je nutné obětovat více času. Nedoporučuje se časté koupání. Vousy pravidelně češeme a čistíme po krmení, je-li třeba. Překartáčování celého těla postačí jednou za čtrnáct dní.

U brabantíka je úprava jednoduchá. Kartáčujeme jedenkrát týdně kartáčem a dle potřeby koupeme. Před výstavou zastřihneme chlupy na ocásku a vystříháme jeho vnější stranu a také nohy zezadu. Brabantík se tak opticky zkrátí.

Štěňata vyrůstají se mnou doma, jsou v neustálém kontaktu nejen se mnou, ale i s návštěvami. Přes léto jsme na zahradě, od šestého týdne je pak zvykám na psí smečku – tety a strejdy.

Je potřeba vědět, že grifonek je takové tříleté dítě v kožichu a jak si ho noví majitelé vychovají, takový jednou bude. Je zapotřebí již ve štěněcím věku nastavit nějaké hranice. Ano, mimina jsou roztomilá, kroutí hlavičkou, koulí očka, tak proč mu nedovolit vše, že? Ale pak vyrostou a my zjistíme, že doma máme nevychovaného spratka a co teď s ním. Vždy doporučuji navštěvovat od čtvrtého měsíce cvičák a naučit ho alespoň základním povelům. Nezapomeňte, že si pořizujete kámoše na deset a více let.   

V dnešní době je nastaven trend cvičit psa pozitivní motivací, což se u grifonka zcela jistě vyplatí více než dril. Naopak drilem a přílišnými tresty se pes stane bojácným a vyplašeným.

V mém chovu pubertální chování vypukne celkem dvakrát. Poprvé kolem pátého měsíce – psi neposlouchají a dělají si, co chtějí. Když už konečně zvládli přivolání, najednou neví, co ten povel znamená. V podstatě neznají žádný povel. Tenhle stav trvá přibližně měsíc. Pak pro nás nastane chvíle odpočinku, kdy si pes téměř přes noc vzpomněl na všechny povely (zřejmě se mu o nich zdálo), a vy máte pocit, že vše je za vámi a pes je perfektní. To trvá ovšem do doby, než přijde druhé kolo mezi desátým a dvanáctým měsícem věku. Tohle období vypadá podobně jako to první a trvá jeden až dva měsíce. No, a teprve pak si můžete říct, že je vše ok a máte super psa. Časový horizont je pouze orientační, může to přijít dříve nebo naopak později.

I fenky prožívají pubertu, ale dá se s nimi lépe „domluvit“. Období puberty probíhá u každého psa jinak, neztrácím nervy, netrestám, nekřičím (tedy občas zařvu, ale to už musí být). Trestáním dosáhneme jen toho, že se nás pes nebo fenka bude bát. Chyby se pak velice těžko napravují a my určitě nechceme mít ustrašeného a bázlivého grifonka, ale chceme parťáka. Přežít pubertu je docela náročné, ale věřte, bude líp. Chce to jen důslednost a nepovolit. A pevného nerva…

Grifonci se v pubertě mění nejen psychicky, ale i fyzicky. Z mého chovu jsou „samá noha“, občas hubení, prostě puberťáci. Dospívají kolem dvou až dvou a půl let a teprve potom jsou z nich krásní psi.

S grifonkem lze provozovat jakýkoliv sport, jako jsou např. agility, dogdancing atd. Vzhledem k tomu, že milují společnost lidí a hlazení, jsou vhodní i na canisterapii. Dospělí jedinci zvládnou běh u kola, někteří rádi plavou a ani na horách se neztratí. Mám pejska, na kterého jsem nesmírně pyšná, je to Gambi Černý onyx, který se připravuje na záchranářské zkoušky. Vždy máme na mysli, že se jedná o krátkolebé plemeno, nesmí se přehřát nebo prochladnout. Můj odchov také cvičil obrany. Prostě udělají, co vám na očích vidí

Grifonek není vhodný pro lidi, kteří nechtějí mít celé dny psa za nohama. Vydrží sám doma, ale pokud jste s ním, drží se pouze vás. Nehodí se pro vrcholové sporty (např. agility), i když pro radost je s ním možné trénovat téměř cokoliv. Je to pes psychicky citlivý, a proto by si ho neměl pořizovat člověk bez trpělivosti nebo cholerik. A ani někdo, kdo má málo času. Dle mých zkušeností se nehodí ani k velmi malým dětem, ale ne z důvodu, že by jim grifonek ublížil, ale spíš proto, že jim mnohdy vinou rodičů chybí rozum, cit a vztah ke zvířatům. Samozřejmě se ale najdou i výjimky. Naopak mám velmi dobrou zkušenost s dvounohými pubescenty, kteří najdou v pejskovi opravdu kámoše a parťáka.

Patří mezi ně určitě hrabání. To je ale pro psa zcela přirozená věc. Zkuste ho tedy více zaměstnat hrou a dopřát mu pohyb, možná se jen nudí. Další neřestí (a to oblíbenou) je požírání výkalů. Ne všichni to dělají, ale děje se to. Odborně se toto chování nazývá koprofagie. Možná to souvisí se stravou, něco jim chybí nebo přebývá, názory se však různí. Nejlepší způsob, jak tomu zabránit, je odstranit stolici, jakmile se pes vyprázdní a venku používat košík. Trestání je zbytečné, možná zabere výcvik. Bohužel u mých grifonků je to silnější než jejich snaha zavděčit se. Občas mají jiný názor na svou vůni a v něčem vyválí, ale to asi každý pes.

Chov mě baví, naplňuje a díky němu mám i skvělé přátele. Ano, můj život by byl jednodušší, svobodnější, ale asi prázdný. Největší odměnou pro mě jsou spokojení majitelé a ještě spokojenější psi.

CHS Černý onyx
http://www.cernyonyx.cz/
Foto.: Moonbarks, Dana Jančatová, Marie Krejčová, Štěpánka Svobodová, Martina Čermáková                                       

Černobílé foto: Jan Jirkovský