Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

Grifonci jsou těžce návykoví!

Také jste se už stihli zamilovat do grifonků a dovedete si některého z nich dobře představit jako svého čtyřnohého parťáka? Tak to vás budou určitě zajímat i podrobnější informace týkající se chovu! Tak pojďme společně na to…


Grifonci jsou těžce návykoví!
Michaela Weidnerová 24.1.2019 4813x Rozhovory o plemeni

Kamila Nevšímalová působí již sedm let jako poradkyně chovu pro belgické a bruselské grifonky a také brabantíky. A právě tato příjemná a velmi sympatická dáma se s námi ochotně a opravdu vyčerpávajícím způsobem podělila o své bohaté zkušenosti s chovem tohoto úžasného plemene.

Kamilo, co vás přivedlo ke kynologii a vzpomněla byste si ještě na své úplné začátky?

Grifonci jsou těžce návykoví!

Od mala jsem měla ráda zvířata, takže to začalo od křečka, morčete, kočky a samozřejmě jsem skončila, jak je vidět, u psa. Ten úplně první byl kříženec pudla a knírače Borek a já začala chodit na cvičák a zabývala se sportovní kynologií. To mi bylo dvanáct let.

Prvním plemenem ve vaší domácnosti ale nebyli grifonci, jak to vlastně tehdy celé bylo a co vás k nim nakonec přivedlo?

Grifonci jsou těžce návykoví!

Jak bylo již řečeno, chodila jsem na cvičák a tam jsem se začala seznamovat s různými plemeny. Kamarádka měla boxera s PP a já začala pokukovat po čistokrevném psovi, abych mohla absolvovat výstavy jako ona. Jeli jsme se podívat na oblastní výstavu do  Sezimova Ústí, byla to moje první výstava, na které jsem kdy byla, a tam mi doslova učarovali francouzští buldočci. To mi bylo šestnáct let a s tatínkem jsem si brzy jela pro svoji první fenku Biggy Dobrý den do Čisté u Litomyšle. S buldočky jsem absolvovala své první výstavy, založila si chovatelskou stanici, odchovala svůj první vrh, který se narodil přesně na mé osmnácté narozeniny, a bylo to šest holčiček. Léta ubíhala, já odchovala další vrhy, stihla se vdát, porodit dvě děti. Buldočky jsme měli stále dva, vždy matku s dcerou a k tomu jedna štěňata za rok, takže abych se mohla do dění kolem tohoto plemene více angažovat, začala jsem dělat regionálního poradce chovu. Takhle to trvalo asi dvacet let a já jsem najednou začala pokukovat na výstavách po brabantících, až v roce 2007 jsem si pořídila první fenku brabantíka Cibulku Větrná pole. Chtěli jsme k našim dvěma fenkám buldočků nějakého malého pejska (bydleli jsme v paneláku), se kterým bych mohla jezdit i na výstavy.  Byla to pro mě i celou moji rodinu nová zkušenost a všichni jsme byli z Cibulky nadšení. Děti byly již větší, tak jsem začala více jezdit na výstavy a měla jsem štěstí, docela se dařilo. Brabantíci mě tak uchvátili, že jsem si nechala Cibulky dceru Amálku z prvního vrhu a pomalu začala hledat dům se zahradou.

Není neobvyklé, že chovatelé mají doma často i početnější smečku těchto malých rarášků. Prozradila byste nám i vy něco o svých psech? Jací jsou a kolik jich v současné době máte?

Grifonci jsou těžce návykoví!

Grifonci a brabantíci se spolu dobře snášejí, proto není problém mít v domácnosti více těchto pejsků, aniž by museli být od sebe odděleni. A hlavně jsou grifonci těžce návykoví a když si pořídíte jednoho, často chcete ještě dalšího parťáka. A pokud má člověk v plánu v chovu něco dokázat, tak se také smečka postupně rozrůstá a přesně to je i můj případ. Jak jsem již zmínila, začala jsem hledat dům se zahradou, který jsem nakonec našla, tam jsem se přestěhovala s dvěma buldočky a dvěma brabanticemi. Děti byly velké, dcera na vysoké škole, tak již nic nebránilo v tom rozšířit postupně partu grifonků.  A jací jsou moji grifonci? Každý pes je osobnost. Jelikož mi přibývali postupně, mám doma sestavu od nejstarší babičky až po ročního pejska, a tím smečka celkem dobře funguje a je tu stále živo. Jak jich je víc, tak jsou samozřejmě trochu uštěkaní, protože se nechají strhnout i ti klidnější těmi uňafanými. V současné době mám pět, jak já říkám rentiérů, kteří již nechodí na výstavy a ani je nepoužívám v chovu a užívají si klidný „důchod“ a potom pět pejsků, kteří jsou v aktivním věku. Chcete-li se aktivně zabývat chovem a výstavami, smečka se pochopitelně trochu rozroste.

Chcete-li se aktivně zabývat chovem a výstavami, smečka se pochopitelně trochu rozroste!

Nevznikají mezi nimi někdy třeba nějaké šarvátky, a jak jsou na tom grifonci obecně ve vztahu k ostatním cizím psům, domácím zvířatům nebo divoké zvěři venku v přírodě?

Grifonci jsou těžce návykoví!

Pokud je psů více, tak samozřejmě mohou šarvátky nastat. Jelikož mám kromě holek i kluky, tak v době háraní fen se mezi sebou kluci naparují, ale naštěstí je ve své přítomnosti nemusím od sebe oddělovat, jen v mé nepřítomnosti je raději držím zvlášť, aby nenastal nějaký problém. I holky před háráním někdy prudí, ale je to v mezích normy. K cizím psům jsou grifonci přátelští, někdy až moc, určitě to není agresivní plemeno. Mohou být občas zdrženliví, jak k lidem, tak i k cizím psům, to je ale snad i lepší, než když bezhlavě letí za každým. U většiny grifonků je ale stejně na prvním místě jeho páníček. Je vám stále v patách, ať jdete kamkoli a když jich máte víc, tak už je to pěkný vláček. Komu vadí mít psa stále za patami, ten by si toto plemeno neměl pořizovat. Grifonci se dobře cítí hlavně mezi grifonky nebo psy malého vzrůstu, to pak není problém pustit dohromady třeba dvacet pejsků a je to pohoda. To je také jedna z věcí, která mi u tohoto plemene učarovala, jejich nekonfliktní povaha. V minulém roce jsem uspořádala sraz pejsků narozených v mé chovatelské stanici a byl to krásný zážitek pro mě a všechny zúčastněné. Krásná procházka lesoparkem, všichni pejsci puštění na volno si spokojeně běhali. V přírodě se grifonci drží svého majitele, a i když jich máte víc, můžete je mít na volno. Pokud vyběhne zajíc nebo srna, tak neutečou, aspoň tak to mám já u svých psů, ale určitě se najdou i výjimky. Jiná zvířata ve společné domácnosti nejsou žádným problémem, ba naopak, grifonci mají rádi kamarády a co vím od spousty majitelů svých odchovů, funguje to báječně.

Komu vadí mít psa stále za patami, ten by si toto plemeno neměl pořizovat!

Momentálně zastáváte funkci poradce chovu. Seznámila byste nás tedy blíže s aktuálním stavem české populace u vašeho plemene?

Grifonci jsou těžce návykoví!

Funkci PCH zastávám již sedmým rokem. Není to někdy snadné, ale co by člověk neudělal pro grifonky. Stavy se mění téměř denně, ale zkusím vytvořit malou statistiku. Přibližně je aktivních asi čtyřicet chovatelských stanic, několik nových jich v loňském roce přibylo. Dohromady evidujeme cca tři sta chovných psů a fen. Chovných psů je kolem sto padesáti, ale ne všichni jsou pravidelně využíváni v chovu. Jednodušší to mají psi v držení majitele chovatelské stanice, který psa použije ve svém chovu a tak ho i zviditelní. V chovu je přibližně využíváno až sedmdesát krycích psů a více jak sto fen. Každým rokem se uchovňuje šedesát až sedmdesát mladých psů a fen a nahlášeno máme cca více jak sto krytí.

Kolik štěňat se průměrně ve vrzích rodí a co je podle vás příčinou toho, že fenky musí poměrně často absolvovat císařský řez? Jaká u nich potom bývá rekonvalescence, a doporučujete pak třeba takovou fenu znovu krýt?

Grifonci jsou těžce návykoví!

Jelikož jsem chovala dříve buldočky a tam jsou porody císařským řezem doopravdy velmi časté, tak u grifonků, bych řekla, že se sice objevují, ale neřekla bych, že nějak frekventovaně. Spíše si myslím, že často bývají některé porody těžké. Klub neeviduje císařské řezy u fen, tak mohu posuzovat jen podle svého chovu a „co se ke mně donese“. Vysledovala jsem za těch pár let, co se chovem zabývám, že část porodů císařským řezem je zbytečná a to z důvodu, že chovatel špatně zhodnotí situaci a nedá feně čas a třeba také jejím nesprávným krmením v době březosti. To se vyskytuje asi většinou u začátečníků a často ani veterinář, který nemá s porody zkušenosti, začínajícímu chovateli moc nepomůže. Štěňata grifonků mají celkem vysoké porodní váhy (právě to může být způsobeno nesprávným krmením). Hlavičky jsou u tohoto plemene také kulaté a velké, jako je tomu u všech krátkolebých plemen, takže komplikace nastávají častěji než u jiných plemen. Průměrně se rodí cca čtyři štěňata ve vrhu. Nízký počet štěňat ve vrhu může rovněž zapříčinit problémy při porodu. Pokud je císařský řez proveden šikovným veterinářem, rekonvalescence bývá celkem dobrá, ale je to individuální. Kdy a zda krýt fenu po císaři, v tom se názory někdy rozcházejí. Někteří veterináři doporučují krýt hned další hárání, další zase tvrdí, že je to brzy, že jizva nemusí být zcela zahojená a může dojít k prasknutí dělohy.  Osobně zastávám ten druhý názor, pokud krýt, tak raději až po roce. Měl by se hlavně zhodnotit zdravotní a psychický stav feny, zda vůbec další vrh zvládne. V mém chovu rodily císařem jen dvě feny ze šesti a to ani ne pokaždé. Proto jsem v tomto směru spíše optimista. To, že fena rodí císařským řezem, ale nemusí znamenat, že další porod bude stejný. Je to velmi individuální a každý chovatel musí sám nebo po poradě s někým zkušeným zhodnotit, jak toto bude řešit.

Existují plemena, která mají vnitřním řádem klubu dané omezení pro feny na maximálně tři vrhy za život. Co soudíte o takovém ustanovení a myslíte si, že by se třeba takové opatření setkalo s kladnou odezvou mezi vašimi chovateli? 

Grifonci jsou těžce návykoví!

Osobně si myslím, že současný stav, kdy máme povolen jeden vrh v kalendářním roce je dostačující. Většina chovatelů, i když jim vychází hárání po porodu hned v dalším kalendářním roce, feny hned nekryje a dodržuje nejméně roční přestávku. Co se týká počtu vrhů, tak pokud je fena zdravá, v dobré kondici, tak zvládne i více jak tři vrhy a nemyslím si, že by to bylo týrání chovem nebo něco podobného. Kladný ohlas u našich chovatelů by to zajisté nemělo. Toto omezení by mohlo zapříčinit, že nekorektní chovatel by fenu třeba stejně kryl a „produkoval bezpapíráky“, anebo by se feny po třetím vrhu zbavil a mohla by skončit někde v množírně, což by asi bylo daleko horší.

Zaznamenáváte z řad nových zájemců stoupající poptávku po štěňatech nebo to v tomto ohledu spíš stagnuje?

Grifonci jsou těžce návykoví!

Bohužel se grifonci a hlavně brabantíci  stali módním plemenem a tím stoupá i poptávka po štěňatech. To zapříčinilo, že během posledních dvou let přibyly nové chovatelské stanice ve větší míře, než tomu bylo dřív. Ale také bohužel přibylo i hodně „chovů“ bez PP, což kterémukoliv plemeni škodí, každý to už asi zaznamenal u jorků, buldočků, čivav apod.

Vždy se najde něco, co by se dalo v chovu daného plemene zlepšit. Co by to mohlo být podle vás u grifonků?

Grifonci jsou těžce návykoví!

Toto je velice složitá otázka. Nemám pocit, že by byl u grifonků nějaký hodně velký problém, na který bych mohla upozornit. Stále je co zlepšovat. Jelikož chovám již dlouho, tak vím, že nic není černé nebo bílé a to, že se na výstavě objeví několik jedinců třeba s bázlivou povahou, nemusí znamenat, že je problém v celém českém chovu, ale spíše u jednotlivých psů nebo maximálně u jednotlivých chovatelských stanic. Grifonci jsou citliví a pokud neproběhne úplně správná socializace, může se toto stát.  Jediné, co jsem poslední dobou zaznamenala na výstavách, je horší kvalita srsti hlavně u bruselských a o něco méně i u belgických grifonků, ale to může být v některých případech třeba i špatným trimováním a ne geneticky. Klub před lety zavedl povinné vyšetření luxace patelly, což si myslím, že pomohlo tento problém, který se týká hlavně malých plemen, snížit. Nově pak provádíme genetický profil každého jedince při uchovnění, není to sice zdravotní vyšetření, ale může to pomoci v chovu grifonků a brabantíků. Není problém, aby si každý chovatel nechal u svých psů udělat vyšetření podle svého uvážení. Je to hlavně o nich samotných a o tom, jak chtějí chovat a jaká štěňata pak od nich odcházejí.

Na co vy osobně kladete ve svém chovu největší důraz?

Grifonci jsou těžce návykoví!

Osobně se snažím odchovat hlavně zdravá, exteriérově a povahově pěkná štěňata, asi jako každý. Zní to jako klišé, ale je to tak. Pokud se ve vrhu objeví nějaký problém, v žádném případě toto spojení již neopakuji. Sleduji chovné linie psů, a pokud zjistím, že je v ní nějaký problém, který bych v chovu nechtěla, raději se jí vyhnu. Další věc, na kterou kladu důraz, je najít pro mimča ze svého chovu dobré majitele. Naštěstí hledat moc nemusím, zájemci si najdou většinou mě. Jelikož nemám tolik štěňat, a nemohu je všechny uspokojit, mám čas si je důkladně prolustrovat. Pokud se  mi zájemce nelíbí nebo mám pochybnosti, že by se štěně nemělo dobře, tak ho raději neprodám. Není pro mě prioritou, zda se štěně dostane na výstavy, ale jaký bude mít život. O co se ve svém chovu také snažím, je poskytování chovatelského servisu a pokud nový majitel potřebuje poradit nebo má nějaký problém, jsem vždy připravená mu pomoci nebo poskytnout radu. Za to je mi odměnou kontakt, fotky a informace o štěňatech z mé chovatelské stanice.

Není pro mě prioritou, zda se štěně dostane na výstavy, ale jaký bude mít život.

Strašákem velké většiny zodpovědných chovatelů je produkce štěňat bez PP. Už jste to nakonec i sama zmínila. Jak moc ohrožuje takový „chov“ populaci grifonků a zabývá se vedení vašeho klubu v tomto směru třeba nějakou osvětou?

Grifonci jsou těžce návykoví!

Je to samozřejmě strašák i pro chov grifonků a brabantíků a bohužel chovů bez PP v posledních letech přibylo právě kvůli popularitě těchto plemen. Většina těchto množitelů, protože nic jiného to není, neví často ani, jak má správný grifonek vypadat, neví nic o genetice a to nemluvím o podmínkách, kde jsou psi drženi a třeba i to, že feny jsou připouštěné při každém hárání. Jde tu jenom o peníze a ne chovatelský záměr. Píše se o tom všude, ale stejně se najde dost lidí, kteří si raději koupí štěně bez PP a vůbec si neuvědomují, jaký je v tom rozdíl. Řeší jenom cenu a nic jiného je nezajímá. Cena nezahrnuje jenom částku za jednotlivé štěně, je to hlavně podpora chovatele a jeho chovatelské stanice. Zájemce o štěně by si měl zjistit informace i o chovateli psů s PP, v době internetu to není až takový problém. Správný chovatel totiž peníze použije na kvalitní péči a krmivo pro své psy, postará se o zvířata ve svém chovu, která již nejsou aktivní, snaží se o propagaci plemene, což jsou nejen výstavy, na kterých to není jen o titulech, jak si mnozí myslí, ale je to i prezentace kondice a povahy vystavovaných jedinců apod. Propagací plemene je třeba i provozování canisterapie, agility a jiných kynologických aktivit.  Ani štěně s PP však nemusí být stoprocentní zárukou. Klub grifonků a brabantíků připravuje etický kodex chovu, který by mohl pomoci v chovu psů s PP. Chceme, aby nový majitel, když už si koupí štěně s PP od chovatele, který je členem klubu, měl jakousi jistotu, že je štěně z chovu, který tento etický kodex splňuje, protože ani štěně z chovatelské stanice s průkazem původu nemusí být jistotou.

Popřála byste na závěr něco svému milovanému plemeni i do budoucna?

Grifonci jsou těžce návykoví!

Přála bych všem grifonkům a brabantíkům, ale vlastně i všem ostatním pejskům milující pánečky a krásný život.  Nic důležitějšího nepotřebují.

Děkuji vám za krásný rozhovor a vyčerpávající odpovědi.

Foto: archiv Kamily Nevšímalové

Kam dál ...