Elektronické výcvikové obojky a jejich místo v moderním tréninku psů I. díl

Jste spíš příznivci nebo naopak odpůrci elektronických výcvikových obojků? Víme, že kolem jejich používání toho bylo napsáno již mnoho. Přesto jsme však oslovili jednoho z našich nejlepších trenérů s dotazem, jak na trénink s těmito „pomocníky“. Nyní vám tedy přinášíme rozsáhlý materiál o EVO a jejich místě ve výcviku.

Než však začneme tyto pomůcky využívat při výcviku, je nutné pochopit mnohem více než jen moment, kdy zmáčknout tlačítko na vysílači. A právě tou nejlepší možnou osobou, která to dokáže dokonale vysvětlit, je dle našeho názoru jeden z nejlepších trenérů u nás. Pan Jiří Ščučka vás během tří dílů povídání o EVO provede naprosto vším, a to od úplného začátku až k onomu stisku tlačítka. Vás však čeká ještě dlouhá cesta. Tak hurá do toho!

Kynologický svět je velmi pestrý a je neustále plný námětů k debatám, diskuzím a polemikám na různá témata. Jedním z těchto často probíraných témat je používání elektronických výcvikových obojků při tréninku psů. V tomto roce k tomu přispělo i to, že sociální sítě zaplavily zprávy o tom, že v Nizozemsku a ve Velké Británii došlo k zákazu jejich používání.

Vše je o nás lidech…

Když jsem byl osloven k napsání těchto řádek, velmi dlouho jsem zvažoval, o čem by to vlastně mělo být. Na toto téma jsem napsal již celou řadu článků pro různá média a s různým úhlem pohledu. Rozhodl jsem se, že tentokrát by to mělo být trochu jiné.

Když se totiž nad tímto tématem trochu hlouběji zamyslíme, zjistíme, že to, o čem tady hovoříme, není pouze o elektronických výcvikových obojcích a jiných podobných pomůckách používaných při výcviku psů, ale že to je o výcviku, trénování zvířat a našem přístupu k nim obecně. Že je to o nás lidech. O naší lidské povaze, morálce, o tendenci ke všemu přistupovat povrchně, vše si zjednodušovat. Že v rámci diskuzí, emočních projevů a schvalování zákonů a nařízení nejde o zvířata, ale o nás lidi.

Co je to trénink?

O čem je tedy výcvik psů, trénink zvířat? Co to je vlastně „trénink zvířat”? Je vůbec potřebný? K čemu slouží? Máme vůbec právo zvířata omezovat a vnucovat jim svou vůli a omezovat je v jejich životě a rozhodování?

Většina mého života je spjata se zvířaty. Zejména se psy. S péčí o ně, s jejich chovem a výcvikem. Za tu dobu, co s nimi žiji a pracuji, jsem se setkal s celou řadou přístupů a názorů. Jak se k nim chovat, či nechovat, jak je cvičit a vychovávat. A můžu tedy říci, co člověk to názor, co vědecká studie, to jiný výsledek. Neznám snad jiný obor lidské činnosti, kde by panovala tak velká různorodost názorů, tolik mýtů, smyšlenek a polopravd, jako mezi majiteli, chovateli a trenéry psů. Nikde nenajdeme tolik „odborníků” jako ve světě psů. Je to pochopitelné, každý přeci nějakého toho psa doma měl! A když ne doma, tak u babičky na venkově. Každý máme strejdu, který byl „u psů” na vojně, je myslivec, nebo policejní psovod. Téměř každému se podařilo toho psa nějak vychovat.

Já měl ve svém životě to štěstí, že jsem měl tu možnost pracovat s neuvěřitelně velkým množstvím psů. A tato zkušenost mne naučila jedno, není důležité, co při výcviku psa děláme, jaké používáme metody a pomůcky, co si o tom všem myslíme my lidé, ale jak to chápe pes!

Vraťme se ale zpět k otázce tréninku zvířat.

Je vůbec třeba zvířata cvičit, vychovávat? Ovlivňovat nějak jejich chování, trénovat je, jak dnes říkáme? Já jsem přesvědčen, že ANO. Pokud si totiž člověk pořídí, nebo má z jakéhokoliv důvodu ve své péči zvíře, ať je to zvíře domestikované, nebo divoké, přebírá plnou zodpovědnost za péči o něj a za uspokojení jeho veškerých životních potřeb. Odborníci shrnují tuto naši povinnost do čtyřech tzv. základních pilířů péče o zvířata.

Základní pilíře péče o zvířata

• zdravotní péče
• výživa
• životní prostředí (včetně sociálních struktur)
• management chování (trénink a obohacení)

Co to tedy znamená?

Znamená to, že zvíře v lidské péči není schopno přirozeným způsobem, tak jak by to pravděpodobně udělalo ve volné přírodě, uspokojit celou řadu svých životních potřeb. Proto je tedy na člověku, aby za to převzal zodpovědnost.

Myslím si, že první dva pilíře jsou každému více, či méně jasné. Dokazuje to i fakt, že většina majitelů psů soustředí svou pozornost právě na výživu a to hlavně na to, aby měl jejich pes k dispozici dostatek jídla. Péče o zdraví psa a pravidelné návštěvy veterináře jsou hned na druhém místě.

Ale stačí to? Co znamenají ty další dva body?

Co to znamená pro psa, odpovídající životní prostředí? Sociální struktury? Většina z nás si pod tím představí kotec, dostatečně velkou zahradu, to, aby se měl možnost dostatečně proběhnout a aby na něj nepršelo. Případně aby měl dostatečnou možnost setkávat se a hrát si s jinými psy. Životní prostředí ale není pouze toto. Životní prostředí je vše to, co psa obklopuje, vše, co má vliv na jeho život, na jeho pocit spokojenosti a pohody.

Pes je poměrně složitý sociální tvor.

I když ho nemůžeme v tomto směru srovnávat třeba s primáty, delfíny, kosatkami, nebo třeba s papoušky žako, má poměrně velké nároky na prostředí, sociální vazby a komunikaci. Vše se ještě komplikuje tím, co už bylo řečeno na začátku. Psi nežijí ve volné přírodě, ale v péči člověka, v lidském světe. Přes to, že jsou psi domestikovaní a k tomuto soužití mají veškeré předpoklady, důkazem je jejich neuvěřitelná přizpůsobivost a tolerance, není lidský svět jejich světem. Je to svět nás lidí. A i když již nežijí přivázaní u boudy na dvoře, ale spí v našich postelích, jsou členy našich rodin, nahrazují nám často přátele, partnery a děti, stále zůstávají zvířetem, zůstávají psem. Tudíž pokud jim my lidé chceme co nejvíce prospět, musíme je brát jako psy a ne jako lidi. A psi se musejí naopak naučit žít nejen v psím světě, ale také v tom našem lidském. A to není tak jednoduché, jak by se na první pohled zdálo. Ani pro jednu, ani pro druhou stranu.

Jak by to mělo vypadat v praxi?

Jak už jsme si řekli, hlavní úloha a zodpovědnost je na naší straně, musíme se naučit odtrhnout se od našeho způsobu života a myšlení a „podívat se na svět psíma očima”. Na druhou stranu, musíme pomoci našim psům a naučit je žít v obou již zmiňovaných světech.

Řekli jsme si, že pes je sociální tvor. To znamená, že ke svému spokojenému životu potřebuje jiného psa a to nejlépe několik, má potřebu být členem skupiny, potřebuje rodinu. Při soužití psů a lidí tuto rodinu nahrazuje člověk. Přes to, jak se často zdůrazňuje, že pes již dávno není vlkem, mají toho stále mnoho společného. A to včetně toho, jak je skupina a její vliv pro psa a jeho život důležitá. Ve vlčím světě tvoří rodinu většinou oba rodiče, starší sourozenci, prarodiče. Rodina se podílí zásadním způsobem na ochraně, krmení, rozvoji, výchově, komunikaci, získávání sociálních návyků a výuce životních dovedností.

V našem světě se rodí pes do neúplné rodiny, v raných fázích života pozná pouze matku a stejně staré sourozence.

O velkou část péče, bezpečnost a potravu a sociální kontakt s matkou se musí tedy postarat člověk.

Úloha nás lidí ještě rapidně vzrůstá ve fázi „vtiskávání”. Tak nazýváme vývojové období, které u psů probíhá přibližně mezi 21. až 42. dnem života. Tedy od 3. do 6. – 7. týdne. V tomto období si štěně „navtiskává”, tedy naučí se, jak vypadají příslušníci jeho druhu.

Pokud tedy chceme, aby se štěňata správně rozvíjela a byla později schopna žít v těsném svazku s člověkem, musí vtiskávání proběhnout rovnoměrně na psy (matka, sourozenci, jiní psi) i na lidi. Proto je tedy nezbytně nutné, aby chovatel a celá jeho rodina i případné návštěvy, trávili se štěňaty během tohoto kritického období co nejvíce času.

Jakmile je však vtiskávání dokončeno, nastává další velmi důležité období ve vývoji štěněte, toto období nazýváme „socializační fáze“. Zpravidla trvá přibližně od 7. do 12. týdne.

Ve vlčí rodině vlčata opouštějí stále častěji noru, kde se o ně do této doby starala téměř výhradně matka a do výchovy se zapojuje otec. Je to důležité období všeobecného rozvoje. Vlčí i psí mláďata mají potřebu následovat svůj otcovský „vzor”. Stanovuje se řád, limity, pravidla.

U psů je nezbytné, aby štěně bylo odděleno od matky a sourozenců a výchovy se ujala lidská rodina. Pokud by k tomu nedošlo, štěně by bylo stále více a více navázané na svůj psí druh. Narušil by se z velké části individuální rozvoj jeho osobnosti. Taková štěňata pak mnohem hůře navazují kontakt s člověkem, jsou plachá, méně samostatná, jsou více závislá na přítomnost a rozhodování skupiny. Hůře se učí a jsou méně adaptabilní. Bojí se člověka a špatně snášejí jakékoliv změny.

Člověk je učitelem, trenérem i vzorem…

Jak je tedy vidět, člověk z větší části přebírá úlohu a funkci psí rodiny. Pes musí mít samozřejmě i nadále dostatek příležitostí k setkávání se s jinými psy, aby rozvíjel vnitrodruhovou komunikaci a interakci, aby uspokojil přirozenou potřebu po kontaktu se svým živočišným druhem. Ale výchovu, rozvoj a výuku většiny životních dovedností přebírá člověk. A proto, že vše, co jsem zde zatím popsal, je vlastně učení, je nezbytné, aby se tedy člověk stal svému psu učitelem - trenérem - vzorem.

Učení, učení a zase učení

Musíme si být také vědomi toho, že učení probíhá neustále. Kdykoli, kdy pes nespí, stále se učí. Proces vtiskávání je proces učení. Poznávání nových pachů, míst, zvuků, objektů, prostředí, to vše je učení. Hra, kousání, rozvíjení mentálních a fyzických dovedností, zaujímání místa ve skupině, určování pravidel, způsob, jak pes získává potravu, to vše je učení.

Dále je nutno mít na paměti, že výsledek různých zkušeností je často nahodilý a je zde velké riziko, že pes získá v průběhu tohoto učení nepříjemnou, nebo nežádoucí zkušenost. Proto by měl mít majitel, tedy psovod – trenér, co největší kontrolu nad tím co, jak a kde se pes učí. Říkáme tomu „záměrné” nebo-li „cílené” učení.

To tedy znamená, že vše, co se náš pes učí, je TRÉNINK!!! Je tedy jedno, jedná-li se o rozvoj psa, jeho výchovu či výuku zvláštních dovedností, jako jsou cviky poslušnosti, stopování, pasení, hledání bomb, nebo obrana. Vše je učení! A záměrné učení je trénink.

Zde se dostáváme k dalšímu základnímu pilíři v péči člověka o zvířata a to k tomu, co nazýváme „Management chování”.

Pes podobně jako malé dítě není schopen „domyslet” důsledky svého chování. Bylo by tedy velmi naivní a nezodpovědné myslet si, že malé dítě, stejně jako pes, samo nejlépe ví, co je pro něj nejlepší. Co je a není správné. Že je schopné převzít zodpovědnost za své chování a jeho vliv na něj samé, nebo na jeho okolí.

To je tedy další důvod, proč je záměrné učení (trénink) tak důležité.

Zejména pak stanovení jasných, srozumitelných a férových pravidel, budování základních sociálních dovedností, učení toho, které chování je správné, a které ne, co je pro psa a jeho okolí bezpečné a co ne.

Další oblastí tréninku, nezbytného pro spokojené soužití psa a člověka je trénink spolupráce (Husbandry training).

Většina každodenních společných činností je spojená s péčí o psa.  Venčení, jízda autem, zavírání do klece, česání, nasazování obojku, vodítka, utírání tlapek, stříhání drápků, podávání léků, nebo ošetření u veterináře. Drtivá většina těchto situací nejsou pro psa přirozené. My lidé je bereme jako něco samozřejmého. Ale psi je na počátku neznají, mohou jim být nepříjemné, vyvolat u nich strach a paniku. To pak vede ke snaze se těmto situacím vyhnout, nebo k agresivitě.

Musíme tedy psa s těmito situacemi seznámit, naučit ho při nich aktivně spolupracovat. Pak se tyto činnosti stanou nejen bezpečné, ale příjemné a zábavné pro obě strany.

Neméně důležitý pro psa, stejně jako pro všechna další zvířata žijící v péči člověka, je dostatek mentální stimulace. Ve volné přírodě se život sám postará o to, aby se mozek dostatečně rozvíjel, využíval a zaměstnával. Ale co naši psi? Dříve jich musela většina celý život tvrdě pracovat. Hlídali dům, pásli hospodářská zvířata, pomáhali při lovu, tahali, nebo nosili těžké náklady. Honili zločince.

Velká část současné psí populace žije ve městech. A protože je milujeme, bydlí s námi v našich domech a bytech, spí v našich postelích. Jídlo dostávají zadarmo až pod nos na stříbrných „podnosech”. Když jim nechutná, koupíme jiné „lepší” krmivo, nebo jim něčím přilepšíme.

Celé dny nic nedělají. Jejich tělo a především jejich mozek zahálejí, nudí se.

Psí mozek podobně jako ten náš „jezdí” na informace a potřebuje se snažit.

Proto je důležité, abychom své psy zaměstnávali. Dávali jim možnost získávat nové informace. Zpracovávat nové podněty. Učit se nové věci. O něco se stále snažit. 

To vše je trénink.

Foto: archiv redakce