Dnes jsem byla svědkem zázraku!

Dobrý sluha a zlý pán – i tak bychom mohli nazývat Facebook. Ale v příběhu, který vám chceme vyprávět, posloužil jako dobrý sluha a díky vašemu sdílení a faktu, že vám osudy ztracených pejsků nejsou lhostejné, našel jeden ztracený pes opět svého pána. Zajímavé na tom je, že pes byl ztracený dlouhé tři roky.

Jeho zachránkyní se stala sympatická Kristýna Sapoušková, které nebyl osud toulajícího pejska lhostejný. My jsme se jí tedy na celý příběh zeptali.

Kristýno, udělala jste dobrý skutek, když jste nalezla psíka a pomohla mu najít původního majitele. Většina lidí by asi psíka nechala odvést do útulku. Co Vás k tomu vedlo takto pátrat?

Musím se přiznat, že zpočátku jsem na útulek také myslela, pokud se neukáže majitel, ale srdce mi to nechtělo dovolit, neboť na místě toho pejska jsem viděla svého čtyřnohého parťáka a já bych si taky přála kdyby se ztratil, tak aby mu někdo pomohl mě najít.

Kde jste ho našla a jak se choval?

Pejska jsem našla při venčení v našem malém městě v Hrušovanech u silnice, zrovna tam, kde jsem jednoho svého pejska ztratila. Pejsek byl šťastný a běžel rovnou k nám zrovna kousek přes tu silnici a já trnula hrůzou. Jediné, co mě v tu chvíli napadlo si ,,čupnout,, a zkusit přivolat, jenže on stejně měl namířeno k nám. Vůbec jsem si v tu chvíli neuvědomila, že mám u sebe svého psa Archiho a že jemu se nový kamarád nemusí líbit, ale kluci byli v pohodě a hned si chtěli hrát. Nového pejska jsem zabezpečila druhým koncem vodítka a šlo se domů.

Jaké bylo hledání majitele, co vše jste pro to dělala?

První kroky při hledání byl internet – pochopitelně. Psala jsem příspěvky ohledně nálezu pejska nejprve na stránkách města, pak na stránkách útulku a pak všude možně. Také jsem se mezi inzeráty prohrabávala sama, zdali ho někdo nehledá a našla jsem inzerát ohledně nálezu přesně toho samého pejska, jakého jsem momentálně měla doma, bylo mi to divné, jak mohli najít přesně toho samého pejska, a tak jsme na inzerát zavolali. Paní nám sdělila, že pejska našli za Drnholcem (vesnice 5km od našeho města), odvezli si ho domů, ale, že jim druhý den bohužel utekl a je ráda že se mu nic nestalo. Taky nám řekla, že o nálezu pejska dávají rozhlásit městským rozhlasem po okolních vesnicích. Ovšem po pejskovi stále žádná sháňka, když jsem si všimla pří drbání na uších tetování (XXXX poslední číslo hůře čitelné). Svitla mi nová naděje. Přece, kdo by tetoval voříška? Poté začalo listování v knížkách a poznávání plemene pejska ale sami jsme byli na to krátcí, tak jsem požádala o pomoc na Facebooku, kde bylo názorů spoustu, to nám ale moc nepomohlo. Zkusili jsme jestli náhodou pejsek není čipovaný, nebyl.

Jednoho večera mi napsala paní Kateřina Fričová, ptala se jak to vypadá s hledáním, jak hledáme apod. Chrlila na mě hrozně moc informací a mi to bylo zpočátku nepříjemné, než jsem pochopila, že se mi vlastně snaží pomoct a tu jsem potřebovala. Založila jsem na Facebooku komunitu ,,Hledám svého pánečka" kam jsem sezvala všechny lidi kteří se nevzdávají. Pomohla mi sehnat kontakt na plemenné knihy, kterým jsem následně napsala prosbu o pomoc identifikovat plemeno a kontakt na chovatele. Než mi stihli odepsat, tak další den mi volala Iva V. (administrátorka ve skupině Ztracení a nalezení psi), s tím že našla kontakt na chovatelskou stanici parson rusell teriérů, ale jestli má opravdu pejsek na konci tetování číslo 2, třeba jestli to není jednička, neboť pán z chovatelské stanice má záznam o ztraceném pejsku s tetovacím číslem na konci 1, který se ztratil před třemi lety. No a asi za minutu mi volal jeho majitel.

Zajímalo by mě, co jste cítila, když se ozval první majitel a zjistila jste, že byl pes ztracený tři roky?

Mé pocity? V podstatě se nedají ani popsat. Byla jsem šťastná, ale pořád se mi hlavou honily myšlenky, co když to není on? Ale když mi pán volal podruhé, že pejska na fotografii poznal, mé myšlenky se rozplynuly a já jsem prožívala neuvěřitelný pocit štěstí. Strašně jsem se těšila na setkání těch dvou.

Jaké bylo shledání?

Každý se mě ptal, jestli pejsek pána poznal. Ale přece každý pejsek svého pána pozná I po deseti letech a toto nebylo výjimkou ani u něj. Pejsek běžel ke svému pánečkovi a páneček si ho vzal hned do náruče a nepustil. Musela jsem se hodně přemáhat aby mi netekly slzy, ale jakmile odjeli, tak mi pár kapek slz ukáplo a to hlavně štěstím.

Máte nějaké rady jak hledat, pro stejné nadšence jako jste Vy?

Radu mám asi jen jednu. Neboj se požádat o pomoc.

Děkuji Vám za rozhovor