Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

Dalmatin si získal moje srdce...

Věnovali byste se rádi různým kynologickým sportům a nechcete vyloženě klasické pracovní plemeno? Možná by se vám mohl zalíbit dalmatin. Je to totiž poměrně všestranný sportovní pes. Nevěříte? Zkusíme vás přesvědčit…


Dalmatin si získal moje srdce...
Panýrková Iveta 18.7.2019 5850x Rozhovory o plemeni

Najít si ty správné lidi na povídání o plemeni není vždy snadné. Nyní se nám to však opravdu povedlo. O puntíkatém kožíšku si tentokrát budeme povídat s Monikou Pelíškovou, která se svými dalmatiny vyzkoušela řadu kynologických sportů. A jak se vlastně s takovým psem pracuje, se dočtete na následujících řádcích.

Moniko, co pro vás znamená plemeno dalmatin a kdy jste spatřila toho prvního?

Dalmatin si získal moje srdce...

Prvního dalmatina jsem viděla, když jsem si pro něj jela, tedy myslím, živého, ne v knize. Bylo mi dvacet a měla jsem po závažné operaci páteře a naši konečně povolili a dovolili mi psa. Rodinná rada rozhodla, že pes by měl být velký kvůli schodům a abychom ho doma nezašlápli a také krátkosrstý, to kvůli chlupům… Iluze začátečníků… Takže dalmatin byl vlastně náhoda a shoda okolností. Nelituji, získal si moje srdce a tak jsem u dalších psů už neváhala.

Který pes se tedy stal tím vaším panem psem s velkým „P“? A pověděla byste nám o něm něco?

Dalmatin si získal moje srdce...

Mým životním psem byl Riči (ICh. Enrico Bazzi Raul), byl vymodlený a dlouho očekávaný přírůstek pro mě a pro sestru po smrti naší maminky. Takový osobní canisterapeut. Byl také prvním psem pořizovaným na výstavy, a i když náš současný pes Woody je výstavně i chovně úspěšnější, Riči byl jen jeden. Byl to jeden z těch psů, který chytne za srdce každého, kdo ho potká a pozná, a to nejen mezi dalmatinci, ale napříč všemi plemeny. Také co pamatuji, byl jedním ze tří psů, kterým vyšel v časopise Pes přítel člověka nekrolog, když nás opustil. Byl to sice samec každým coulem, ale zároveň v něm bylo i chování přisuzované spíš fenkám, byl jemný, mazlivý a něžný. Vše, co dělal, dělal s elánem, nadšením a radostí a jeho brzdou jsem tak byla jen já. Myslím, že kdybych byla v pořádku, tak mohl zvládnout mnoho dalších zkoušek.

Slyšela jsem, že jste asi jediným člověkem, který s tímto plemenem zkusil a úspěšně provozoval snad nejvíce psích sportů. Je to tak? A co vše jste se svými psy za ty roky dělala?

Dalmatin si získal moje srdce...

Nevím, to si sama netroufnu posoudit. Už s prvním dalmatinem jsme se věnovali sportovnímu výcviku a stopám a potom jsme se víceméně náhodou dostali s Arnym ke canisterapii, která byla v té době ještě ve stádiu projektu MŠMT.  A po článku v klubovém zpravodaji jsem zkusila výcvik lovecký, kde se zejména   Ričimu velmi dařilo. Myslím, že jsme tak trochu razili dalmatinům cestu k výcviku a práci. Ne, že by jiní dalmatini nepracovali, ale Riči byl asi nejvíce vidět. Když se zde objevil coursing, zkusili jsme velmi úspěšně i tento sport. Ale dnes se již mnoho dalmatinů věnuje i třeba agility, někteří zkouší dogdancing, dogtracking a další sporty a v současné době už organizuje i DK ČR vlastní lovecké zkoušky se zadáváním CACT, takže se dalmatin může stát i šampionem práce ČR.

Představila byste nám své současné čtyřnohé parťáky?

V současné době máme doma dalmatina Woodyho (C.I.B. G‘ Rich Woody Genesis Dalmadami – o: Enjoy The Silence von der Ora Maritima, m: Ch. Daughter de la Queen Dalmadami) a fenku křížence jezevčíka a špringršpaněla Maily, která by jinak skončila v útulku. Nyní čekáme na naši vysněnou psí slečnu, se kterou bych se po deseti letech od registrace své chovatelské stanice mohla zkusit věnovat i chovu a štěňátkům.

Čemu se momentálně se svými psy věnujete?

Dalmatin si získal moje srdce...

Bohužel se mi před časem zhoršil zdravotní stav a tak je Woody výcvikem téměř nepolíbený. Tedy ne výcvikem, ale nemá složené žádné zkoušky. Občas děláme stopy, zkoušeli jsme i pobarvené na lovecké zkoušky, slídění, poslušnost, hledání ztracených předmětů a Woody i rád aportuje a plave, ale jinak jsme se věnovali zejména výstavám. Je nejen výstavně úspěšný, ale je zejména na české poměry vyhledávaným a aktivním krycím psem. V současné době je otcem celkem dvanácti vrhů ­– v ČR, PL, NL, FI, SWE a DE.  Jeho syn Damián Di Capo z Hrubých luk (o: C.I.B. G‘ Rich Woody Genesis Dalmadami, m: Aireen Agnes Clair de Lune) je Evropským juniorským vítězem 2018, někteří potomci již mají složené sportovní zkoušky, německý syn se věnuje záchranářskému výcviku a se štěňaty z vrhu ve Švédsku je plánovaný výcvik poslušnosti, stop, mushing a mnoho dalších sportovních aktivit.

V minulosti jste měla psa, jenž úspěšně složil mnoho zkoušek a dokonce dosáhl i na zkoušku ZVV2. Prozraďte nám o něm něco bližšího?

Dalmatin si získal moje srdce...

Bohužel, toto je mylná informace, i když vím asi o dvou dalmatinech v historii, kteří tuto zkoušku měli splněnu, a věřím, že pokud bych ji zvládla já, zvládl by ji i Riči, my jsme ji neměli. Můj první pes Arny (Arny z Rudolfova chovu – o: Ascotheath Noble, m: Angela z Pavlova chovu) měl složené zkoušky  ZOP, ZPU1, ZPU2, ZZO, ZM, BH a lovecké (barvářské zkoušky) v I. ceně, navíc byl celý život využívaný pro canisterapii.

Riči (ICh. Enrico Bazzi Raul – o: ICh. WW. Spotnik’s Special Selection, m: ICh. Social Souchong of Dalbury’s Clan) měl na svém kontě ZOP, ZPU1,  ZPU2,  ZZO,  ZM,  ZVV1, BH a lovecké zkoušky (barvářské zkoušky, zkoušky vloh, lesní zkoušky a barvářské zkoušky honičů) všechny v I. ceně. Měl splněnu coursingovou licenci a terapeutické zkoušky (všestranné canisterapeutické zkoušky – VZ Cantes o. s.) a zkoušky canisterapeutického psa I. (ZCP1 Cantes o. s.)  V současné době je mnoho nových zkoušek a je jen otázkou, kdy se na ně někdo vrhne a bude je chtít s dalmatinem vyzkoušet. Třeba se můj zdravotní stav zlepší a s dalším puntíkem se na cvičiště vrátíme, moc mi to chybí.

Váš Riči mimo sportovní kynologii zvládal také lovecký výcvik a canisterapii. Jak se to dalo vůbec skloubit dohromady?

Dalmatin si získal moje srdce...

Kupodivu výborně, přechody mu nedělaly žádné problémy. Dalmatin je velmi všestranný, a pokud se s ním pracuje správně, je nadšený z jakékoliv akce. Samozřejmě každý pes je jiný, a tak zatímco Arny pracoval pro mě, protože chtěl udělat radost mně, Riči pracoval proto, že ho to bavilo, byl temperamentní, ale ne příliš, protože i přílišná chtivost není vždy ku prospěchu. Jistě, dalmatin pravděpodobně nebude v některých výkonech na špičce, třeba jeho zákusy nebudou nikdy tak silné jako u NO, nebude tak rychlý jako border kolie nebo chrti, ale při správné práci s ním zvládne vše bez chyb a ve své činnosti bude vždy velmi vytrvalý.

Nevím, jak se úplně správně zeptat, ale dalmatin patří do skupiny loveckých psů, jenže mě tam prostě nějak nepasuje. Možná je to tím puntíkatým kožíškem. Řekněte mi, jak jsou tito psi bráni ostatními myslivci a jak vůbec pracují v honitbě?

Dalmatin si získal moje srdce...

Tak to nemohu říct, neznám dalmatina, který je vyloženě aktivně využíván v lovecké praxi. Ale myslím, že přístup myslivců k nim se hodně změnil i na zkouškách. Když jsem na zkoušky nastupovala s Arnym, ani nevěděli, že je dalmatin loveckým plemenem a smí zkoušku skládat. Byl pro ně raritou a ano, dokonce mi připadalo, že jim je líto, že zabral místo jinému loveckému psu (ani jsem se moc nedivila, měl na sobě z canisterapeutického tábora hlinkou namalované červené a modré tečky). S Ričim už to bylo jiné, brali nás jako rovnocenného partnera. Co bylo u obou psů z pohledu myslivců společné, byla zvědavost všech přítomných.  Naše korona byla vždy nejpočetnější a ostudu jsme určitě neudělali. Riči se zúčastnil (bohužel neúspěšně) i dvoudenních zkoušek honičů a získal si takovou přízeň myslivců, že ho podporovali i honci při společném honu. Jak jsem psala výše, v současnosti již klub pořádá vlastní zkoušky a spolupracuje i s jinými kluby loveckých plemen a dalmatinů s loveckými zkouškami stále přibývá, i když řády se mění a třeba lesní zkoušky, které skládal Riči, už dalmatin skládat nemůže. Většinou se používá na zkoušky, kde je dosled zvěře. Riči dělal v rámci výcviku i dosled živého poraněného srnce a i když kus nebyl zraněný vážně a nakonec byl dosled ukončen, sledoval stopu pečlivě přes tři kilometry různými terény. Vedl si velmi dobře. Přesto si nemyslím, že by při současném množství různých loveckých plemen nějaký myslivec o dalmatinovi uvažoval jako o svém loveckém partnerovi.

Každé plemeno má něco svého z oblasti výcviku. Co má dalmatin za neřesti a přednosti? S čím je třeba počítat?

Dalmatin si získal moje srdce...

Jako lovecké plemeno je tvrdohlavý, ale zase ne příliš v  porovnání s jinými loveckými plemeny. Má i dobře vyvinutý lovecký pud, se kterým je potřeba počítat, ale vše je tak nějak mírnější a je tím pádem ovladatelnější a také více vázaný na svého psovoda. Je potřeba najít k němu tu správnou cestu, dát mu tu správnou motivaci. Pokud ji člověk najde, udělá pro něj jeho pes, co mu na očích uvidí. Dalmatin si hodně pamatuje, co se jednou naučí, to už nezapomene, což je jistě výhodou, ale je potřeba se, pokud možno, vyvarovat chybám, protože ty se potom těžce přeučují. Výhodou je určitě i všestrannost plemene. Pokud má ale někdo ambice na vrcholový výcvik, tak dalmatin není vhodný. Dalmatin jednoznačně nemá rád nátlak, násilí a dril, pokud se s ním jedná tvrdě, může se zablokovat a daný cvik už dělat nechce a dá hodně práce to překonat.

Dalmatin si hodně pamatuje, co se jednou naučí, to už nezapomene, což je jistě výhodou, ale je potřeba se, pokud možno, vyvarovat chybám, protože ty se potom těžce přeučuj!

Pro koho je podle vás dalmatin vhodný a pro koho naopak ne?

Dalmatin si získal moje srdce...

Dalmatin je určitě vhodný pro aktivní lidi, ale nemyslím, že to musí být vyloženě sportovci, on se spokojí i se zahradou a vycházkami, nebo třeba s vyjížďkami na kole, na koni, koloběžce apod. Pokud majitel nemůže, to vidím nyní u sebe, nemusí to mít a určitě není pravdou mýtus, se kterým jsem se setkala, že dalmatin potřebuje aspoň deset kilometrů denně. Jistě, pokud to má, je spokojený, ale pokud ne, nevadí mu to. Nejšťastnější je se svojí rodinou, pokud může být se svými lidmi, je maximálně spokojený a přizpůsobí se. Nehodí se do rukou lidem, kteří nemají trpělivost, jsou agresivní nebo do rodin, kde by ho chtěli jen na okrasu, na zahradu, dvorek či do kotce. Dalmatin MUSÍ být v kontaktu se svými lidmi, jinak strádá. Kdysi byl u nás ve městě dalmatin, kterého měli jen jako okrasu. Psu se nevěnovali a on jim oplácel tak, že pokud se mu to podařilo, utekl a toulal se po městě a oni ho naháněli autem.

Dalmatin MUSÍ být v kontaktu se svými lidmi, jinak strádá!

Na svých stránkách uvádíte, že je pro vás prioritou zdravý jedinec. Jak takové zdraví vypadá – co by měl mít pes za testy a proč?

Dalmatin si získal moje srdce...

U dalmatina je to jednoznačně sluch, ale v současné době, pokud si pořizujete štěně s PP, již máte výsledky sluchu hotové a víte, jaké štěně si berete. Dále záleží na prioritách majitele či chovatele. Dalmatin na problémy s klouby netrpí, ale pokud uvažuji o práci s ním, nebo o tom, že budu štěňata exportovat, nebo bude můj pes krýt v zahraničí, považuji za důležité mít vyšetřené klouby (kyčle, lokty, ramena). Kvůli práci a mému klidu, co na psa mohu „naložit“, je vhodné také vyšetření srdce. Tato vyšetření považuji za základní, ale dělala jsem třeba i genetické testy na ARDS (plicní onemocnění dalmatinů) a zejména na maligní hypertermii (MH) a degenerativní myelopatii (DM). Vyšetření na MH mi dává klid v případě,  že  musí můj pes podstoupit narkózu. Ta je vždy určitým rizikem, ale vím, pokud mám psa vyšetřeného, že minimálně z této strany nebezpečí nehrozí. Podle mě by ale zdravotní testy měli dělat majitelé a chovatelé dobrovolně. Co chci, si udělám sama a nikdo mě nemusí nutit, naopak, asi stejně jako moje plemeno nesnáším nátlak a nařizování. Já sama chci rozhodnout o tom, kdy a jaké vyšetření chci u svého psa podstoupit, protože já je budu hradit a já nesu riziko, pokud se při vyšetření psovi něco stane.

Co ta pověstná hluchota u psů? Jak moc na ni toto plemeno trpí? A co se vlastně děje se štěňaty, u kterých se tento problém objeví?

Dalmatin si získal moje srdce...

S hluchotou má problém více plemen, ale nějak se o ní nemluví, u dalmatinů se o ní ví a dlouhodobě bojuje a tak ubývá oboustranně neslyšících jedinců a je mnoho vrhů, kde jsou všechna štěňata oboustranně plně slyšící tzv. BAER +/+. Pokud štěně slyší jen na jedno ucho, nemůže se sice v ČR zařadit do chovu, ale může se zúčastnit výstav, výcviku i běžného života rodiny, není to žádný limit pro život a bez vyšetření se jednostrannost ani nepozná. Pokud se přece jen narodí oboustranně hluché štěně, záleží na chovateli. Většinou se snaží umístit štěně do rodiny, která je si od počátku vědoma jeho hendikepu a nejlépe již zkušenosti s hluchotou u psa má. Ale je zde i možnost euthanasie a některé státy ji preferují. Osobně nevím, jak bych sama reagovala, štěňata jsou totiž v době vyšetření sluchu již poměrně veliká (sedm až osm týdnů) a chovatel už k nim má vytvořený vztah. No… doufám, že tuto situaci nebudu muset řešit a pokud ano, že se s ní poperu se ctí.

Moniko, moc vám děkuji za krásné povídání. A na závěr by mě ještě zajímalo, co byste dalmatinům popřála do budoucna?

Přála bych mu mnoho hodných, nesobeckých a tolerantních majitelů, kteří je budou milovat a komunikovat spolu, protože většinou není problém u zvířat, ale na druhém konci vodítek.

 

Foto: Pes Jíra, Dominika Kylíšková, ch.st. Monarte Rich

Kam dál ...