Cyrto, hledej Fanouška!

Malé děti dokážou člověku pěkně „zatopit“. A co teprve, když se ztratí? Jeden takový opravdový příběh ze života vypráví známá pejskařka Jindřiška Pocnerová. Uvědomíte si třeba, jak dobré je se psem trénovat stopy. Nikdy totiž dopředu nevíte, kdy se vám právě tato dovednost může hodit i v praxi.

Byl krásný letní den, mé dvě děti si hrály na dvorku a můj německý ovčák Cyrto (Cyro, Cyran) podřimoval zatím zavřený v kotci. Ví, že se půjde odpoledne do Dubí na cvičák a tam se vyřádí. Já si v poklidu připravovala sobotní oběd. Jak si tak kuchtím, došlo mi, že je na dvorku nějaký klídeček, zvláštní ticho, jen pes trošku pokňourává. Že bych měla tak hodné dětičky a chvilku se nepraly a nepošťuchovaly, dokonce ani neječely? Synovi jsou tři roky pryč a dcera nedávno oslavila druhé narozeniny. Jdu je už zavolat k obědu… 

Proboha! Kde jsou děti?

Jaké však bylo moje překvapení, dvorek prázdný, děcka nikde a vrátka na ulici otevřená. No, co to má znamenat, že by Fanda zase šel někam na vlastní pěst na výlet? Už dvakrát se nám letos stalo, že utekl. Poprvé byl nedaleko, manžel ho našel na velikém dvoře v sousedství. Seděl mezi zvířaty, králíky tam zřejmě pustil z kotců a ostatní zvířata jako slepice, kachny a husy byla kolem něj. To se mu líbilo, to byl ve svém živlu. No a podruhé ho jel manžel hledat na motorce a on byl až nahoře v Dubí u babičky a dědy, kteří měli zahradu hned vedle cvičáku, a tak znal cestu. Ale kam proboha mohli jít nyní? Manžel je v Dubí u rodičů, to už by je přivezl a já si nyní nevím rady. Na co ale mám stopaře v kotci, že jo? Pouštím ho tedy ven a se slovy: „Cyrto, hledej Fanouška!“, „kde je Fanda? Hledej!“, a ženu ho před dům. Sice jsem ho nikdy frekvenci neučila, ale stopuje rád a děti miluje.

Nikdo ho to neučil 

Moc tomu nevěřím, ale Cyrto sklonil hlavu, chvilku se motal za vrátky a pak si to namířil po chodníku dolů naší ulicí, tam zahnul na boční cestu, která vede k hřišti. Uprostřed té ulice našel ležet koloběžku. No jo, ta je naše, že by opravdu šel po jejich stopě? No, už tomu začínám věřit, a to nemá ani obojek natož stopovačku, to jsem ho také neučila – stopovat bez šňůry. U kolobrndy ho pochválím a dávám znovu povel „Hledej!“. Pes si to maže už rychlým tempem a jsme u hřiště, vylezl z cesty na hrbolatý a travnatý kopeček…

A už je vidím!

Asi sto metrů od nás se tam děti vesele čachtají v nějaké černé louži, a to přímo u kolejí. Vlak tudy naštěstí jede jen málokdy, je to vlečka do zdejší sklárny, ale přeci jen co kdyby. Dobíhám psa, který šťastně kolem dětí běhá a štěká, a když doběhnu já, nemám sílu jim ani jednu plácnout po zadku. „Mami, my šli jen na procházku“, hlásí syn. A jde se domů. Místo nářezu bylo objímání, jsem šťastná, že to takhle dobře dopadlo, díky Cyranovi jsem nemusela burcovat sousedy, ani utíkat pro manžela do Dubí. Dostal k obědu za odměnu pořádný kus masíčka. No a odpoledne obě děti na kočár, Cyran na vodítko a mažeme na cvičiště. Jak já se tenkrát chlubila, jakého mám stopaře!

Naštěstí jsem neposlechla

A to mi ještě kamarádky v práci, než jsem nastoupila na mateřskou, říkaly, že to nebude dělat dobrotu a ať dám psa pryč, nemá přeci rád děti. No nemá, ale jen cizí, naše miluje a hlídá. Ostatním  nevěří, a proč také jo. Kolem domu chodí školka a ta ho většinou dráždí klacíkem, kterým jede po plotových plaňkách. A kdo ho drží, to je figurant a s tím si to Cyro musí vyřídit. Dokonce mi to i jednou předvedl, jak na dvoře poctivě hlídá. To už je ale jiný příběh a neměl tak dobrý konec.

Foto: Jindřiška Pocnerová, CHS. z Milbeku