Cvičiště zaslíbené TARTu

Setkali jste se také na některých cvičištích s nepochopitelnou rivalitou či osobní animozitou v takové míře, že se tam příznivci různých kynologických aktivit prostě nesnesou? To ale rozhodně neplatí pro kynologické cvičiště ve Strakonicích, kde to naštěstí funguje úplně jinak.

Na kynologickém cvičišti ve Strakonicích působí vedle sebe příznivci sportovní kynologie, tedy vyznavači zkušebního řádu IGP, národního zkušebního řádu, speciálních stopařských či obranářských zkoušek, ale také pejskaři zabývající se služebním výcvikem psů (TART). A v neposlední řadě se na cvičišti pilně trénuje obedience. Právě posledně jmenovaný sport vede předseda strakonické základní kynologické organizace ČKS Richard Pech. On je také tím, kdo dal dohromady partu milovníků psů, kteří se navzájem dokáží tolerovat a nezřídka si pomáhat. Nepochybně i to je důvodem, proč se právě na tomto cvičišti u letiště schází tolik příznivců TARTu jako v žádném jiném regionu.

Kázeň a jasná pravidla

František Hrach při prohlídce

Místní organizaci TARTu vede muž jasného a přímého vyjadřování, který navíc žádá během výcviku kázeň. „Nejsme přece žádným spolkem aktivistů, kde si každý dělá, co chce. Služební výcvik, ale i sportovní kynologie vyžadují určitá striktní pravidla, která se musí dodržovat, aby nedocházelo ke zbytečným rizikovým situacím, aby nekázní jeden pejskař nekazil průběh výcviku dalším psovodům,“ říká vedoucí strakonického TARTu Václav Čejka. A možná právě jasná pravidla a účinné tréninky přivedly do organizace dvacet čtyři zájemců o služební výcvik psů a další čtyři členové jsou momentálně bez psů nebo na mateřské dovolené. „Naplno jsme začali cvičit psy podle ZŘ TARTu v roce 2000 a členská základna se postupně rozrůstala, takže v roce 2018 nás bylo sedmnáct, o rok později začalo dojíždět z Písku dalších sedm zájemců. Přitom našim členům nejde jen o to cvičit psy se služebním zaměřením, tedy k praktické ochraně psovoda, jeho rodiny nebo domu se zahradou. Nemenší důraz klademe na to, aby pes měl dokonalou poslušnost a nebyl nebezpečný svému okolí, zvláště pak ve veřejném prostoru,“ připomíná vedoucí strakonického TARTu.

Potvrzují styl

Jedna ze tří dog, které uspěly na nedávných zkouškách ve Strakonicích.

Potřebný důraz na poslušnost u psů se služebním výcvikem uznává i zanícený pejskař František Hrach, ale přiznává, že to není jeho oblíbenou parketou. „Václav je tak trochu pedant, takže je schopný mě docela dost dlouho potrápit, pokud ovšem nezpozoruje, že pes je z opakování už unavený,“ konstatuje s úsměvem. „Potřebnost jasných pravidel na cvičáku je samozřejmá, ale já je nijak nemusím zdůrazňovat, neboť na různých místech v jihočeském kraji trénuji s lidmi, kteří chtějí cvičit, a ti mají automaticky disciplínu,“ vyzvedává sebekázeň další jihočeský vyznavač TARTu Ladislav Košler. Je zkušeným bývalým policejním kynologem, za něhož mluví úspěšné zákroky se služebními psy i výsledky na soutěžích psů se služebním výcvikem. A to jak těch rezortních, mezirezortních, TARTových a jim podobných. Byl uznávaným trenérem podřízených policejních psovodů a dnes je vyhledávaným cvičitelem zájemci o výcvik psů blízký služebnímu využití.        

Vyšší cíle

Spokojený je i s výkonem figuranta.

 „Myslím, že každý náš člen má i vyšší cíl než si jen zacvičit se psem. U nás jde snad každému o složení zkoušky se svým psem, a pokud možno uspět i u těch nejvyšších. Míváme je dvakrát ročně a přihlášených zájemců je vždy dost, mezi čtrnácti až devatenácti. Na podzim 2022 bylo přihlášených dokonce dvacet tři psů, a to od té nejnižší zkoušky pro začátečníky až po ty nejvyšší stopařské, obranářské a všestranné. Zde bych rád vyzvedl fakt, že ty nejvyšší zkoušky obvykle získávali psovodi na obranářských nebo stopařských šampionátech SKS TART, ale u nás na cvičišti usilovali o nejvyšší atest před zraky tří zkušených rozhodčích, bývalých policejních kynologů,“ uvedl vedoucí a trenér strakonického TARTu. A jako výcvikář musel mít radost, vždyť i přes náročné posuzování třemi rozhodčími uspělo dvacet psů, z toho tři splnili kritéria nejvyšší obranářské zkoušky OPT3 a jeden ve stopařské SPT3. Hezká bilance letošního zkušebního devětadvacátého října asi pro mnohé není překvapením, neboť ve Strakonicích se cvičí pravidelně a docela intenzivně.

I za umělého osvětlení

Václav Čejka nemá k označení figuranta žádnou připomínku.

 „Obrany cvičíme každou středu od 16 do 22 hodin, v zimě za umělého osvětlení jen do 20 hodin. V prvním kole to jsou revíry v lese, přepady a kontrolní výkony. Po návratu na cvičák a krátké přestávce následuje druhé kolo obran. Obvykle začínáme likvidací výtržnosti, průzkumem objektu a po příchodu tmy obvykle trénujeme zadržení, eskortu a třeba vytažení figuranta z auta. V pátek od 16 do 20 hodin je na pořadu poslušnost, někdy základy stopování. Další zdokonalování na stopách už je individuální záležitostí každého psovoda. Obě tréninkové doby se zdají dlouhé a pochopitelně, že po celý čas necvičí každý pes. Kromě společných cviků, obvykle na úvod, se další čas věnuje individuálnímu tréninku. Přitom se neučí nebo nezdokonalují jen psi, ale i psovodi. Nezřídka dělají chyby, aniž by si to uvědomovali a od toho je výcvikář, aby na ně upozorňoval a poradil, jak co zlepšit,“ přibližuje Václav Čejka strukturu výcvikových dní a dodává: „Samozřejmě, že si figurujeme sami a nikdo za kousání nic neplatí.“ A jak se nakonec přiznal, když dorazí po výcvikovém dni domů, už se mu nechce ani mluvit.

Pohled do začátků         

K vyšší úrovni stopování se musí dopracovat každý psovod sám, jak mnozí členové klubu zdárně předvádí na soutěžích.

Jako každý pejskař, tak i Václav Čejka, se řadu let seznamoval s kynologií v různých podobách. „Od svých čtrnácti let do vojny v roce 1976 (povinné dvouleté základní vojenské služby – to pro vysvětlení mladším ročníkům) jsem se seznamoval s pejskařinou v Praze -Klánovicích. Když jsem se v roce 1980 přestěhoval do Vimperku, měl jsem dva německé ovčáky a chtěl jsem je cvičit. O dva roky později se mi podařilo sehnat pár lidí a obnovit činnost na tamním opuštěném cvičáku. Dostali jsme dotaci od Svazarmu a přitom svépomocí budovali nezbytné zázemí. Jsem rád, že se tam cvičí dodnes. Já jsem ale v roce 1991 ze dvou důvodů s kynologií na nějakou dobu skončil. Tím prvním byla orientace kynologie na sport, a to mně nevyhovovalo. Druhým důvodem byla změna zaměstnání a bydliště. Odstěhoval jsem se na hájovnu poblíž obce Horosedly a pracoval s koněm v lese na těžbě dřeva. Po dvou letech se mně po psech zastesklo a tak jsem si pořídil dogu, a tu jsem samozřejmě musel cvičit. Zaměřil jsem se na národní zkušební řád a k tomu přidal i TARTové zaměření. Od roku 1996 jsem byl tři roky v kynologickém klubu Volyně a tam jsem poprvé poznal nepochopitelnou rivalitu, když nás, příznivce služebního výcviku psů, z klubu vytlačili. S několika nadšenci jsme cvičili sami až do roku 1998, kdy jsme začali podle národního zkušebního řádu připravovat psy na cvičišti ve Strakonicích. O dva roky později jsme přešli na výcvik podle TARTu a jsem velmi rád, že díky předsedovi klubu Richardu Pechovi a všem zdejším pejskařům panuje na cvičišti sympatická kolegialita,“ svěřil se na závěr Václav Čejka.    

Josef Růžička

Foto: Josef Růžička, archiv V. Čejky