Čtyřnozí četníci 19 – Zdokonalovací výcvik

Strážmistr Votruba a jeho služební pes Alto – bez nich si povídání o čtyřnohých četnících už ani neumíme představit. Tentokrát se dozvíme něco více o tom, jak byl Alto na jednu stranu ostrým psem a razantním obranářem, ale na stranu druhou i vynikajícím stopařem. Jakého jiného služebního psa by si tedy tehdejší strážce pořádku mohl více přát?

Úvodní foto: Stvrzenka za proplacení deníku o výcviku psa

Povinností každého vůdce služebního psa bylo, kromě času stráveného se služebním psem ať při obchůzkové službě, či při stopování, věnovat nejméně jednu hodinu denně výcviku služebního psa. Smyslem tohoto opatření bylo, za využití vhodných přírodních pomůcek, pokračovat ve výcviku psa, s cílem udržet jeho dovednosti získané v kursu.

Veškerý výcvik služebního psa, jakož i jím docílené výsledky musely být zapisovány do Deníku o výcviku služebního psa, pro jehož vedení strážmistr Votruba zakoupil z erárních finančních prostředků četnické stanice určených na úřední a kancelářské potřeby předepsanou vázanou knihu.

Velitel pyšelského ústavu vrchní strážmistr Horák přitom doporučoval při výcviku na stanicích cvičit postupně psa na starší a starší stopy. V praxi, na rozdíl od závěrečných zkoušek v kursu je v naprosté většině případů služební pes rekvírován až na několik desítek hodin starou stopu. 

Od kolegy štábního strážmistra Josefa Měsíčka, vůdce služebního psa z pátrací stanice u okresního četnického velitelství v Liberci, který si Alta původně vychoval a cvičil pro svoji služební potřebu, se Rudolf Votruba dozvěděl, že ještě před svým nástupem do kursu Alto vypracoval šest a půl kilometru dlouhou stopu, a to za dosti nepříznivých podmínek.

Dle sdělení původního majitele Alto prodělal celou psinku. Nejprve střevní, poté plicní a horních cest dýchacích, a jelikož byl velmi zesláblý, postihlo jej i ochrnutí svalstva. V tomto stavu musel být uměle krmen syrovým masem a vejci a bylo mu podáváno opium a vitamínový výtažek. Stálo to štábního strážmistra Měsíčka mnoho úsilí i peněz, ale Alto se vyléčil. Byl dosti ostrý, rád si kousnul a neměl rád děti. Přitom se ale nechal lehce ovládat a dobře poslouchal. Při nočních službách nikdy nestrpěl, aby se k jeho pánovi někdo, byť jen přiblížil, a napadal lidi. Proto musel být zásadně voděn na řemenu.

Vlivem prodělané nemoci měl Alto stále suchý čenich a kůže na něm se mu vlivem prodělaných horeček několikrát sloupala, a proto byl poněkud hrubší. To však vůbec nemělo vliv na jeho čichové schopnosti, které byly zvěrolékařem opakovaně ověřovány.  Alto vždy dobře vypracoval stopu a dokonce vyhledal i všechny zvěrolékařem zahrabané předměty.

Původní majitel apeloval, že s Altem je třeba vytrvale cvičit a pak bude dosahovat k radosti a spokojenosti svého pána výtečné výsledky.

O Altových vlastnostech a výborných schopnostech se strážmistr Votruba přesvědčoval doslova na každém kroku. Denně chodili na rodinný vinohrad do sousedních Pogranic. Alto bezezbytku a k pánově radosti plnil veškeré povely a bezvadně vykonával všechny cviky za využití vhodných terénních překážek.

Do sebemenších podrobností zaznamenával strážmistr Votruba Altův výcvik i jím docilované úspěchy.

K nácviku stopování i ostrosti psa, vždy strážmistr Votruba požádal někoho ze svých kolegů či přátel, aby mu vypracoval stopu, či dělal figuranta. Všichni doslova žasli na Altovými výkony.

Vzhledem k Altově vrozené ostrosti se však figuranté zcela oprávněně obávali možného pokousání, neboť rukáv používaný na cvičení ostrosti jim připadal nedostatečnou ochranou.

Pokud služební pes nechtěl na zapískání pustit po zakousnutí pustit rukáv, bylo v pyšelském ústavu doporučováno hodit po něm jako trest na jeho zadek řetízek. Následně již stačilo pouze zachrastit řetízkem, aby se pes pustil. Alto však vždy bezvýhradně poslouchal na zapískání. 

Ve snaze vyhnout se případným problémům, rozhodl se Rudolf Votruba pořídit i za cenu dalších výdajů vlastní ochranný oděv. Podařilo se mu získat od jednoho bývalého vůdce služebního psa starší ochranný oděv, za který byl i tak nucen, k manželčině značné nelibosti, zaplatit 400 Kč.

Rudolf Votruba coby figurant

Aby předvedl veliteli četnické stanice vrchnímu strážmistru Karlu Kabelákovi a dalším kolegům Altovu vycvičenost, předal jej štábnímu strážmistru Neumannovi z pátračky, který byl náhradním vůdcem Alta, a sám se oblékl do ochranného oděvu, coby figurant. Poté společně předstírali zápas a Alto přesně plnil pokyny svého pána, i když byl figurantem jeho vlastní majitel. Tento Altův výkon sklidil všeobecný obdiv.

Při výcviku služebních psů četnictva byla dodržována zásada, že pes nikdy nesměl přistoupit k ochrannému oděvu, natož, aby jej dokonce očichával.

Strážmistru Votrubovi nešlo pouze o to, aby si Alto udržel dovednosti získané v kursu, jak stanovil výnos ministerstva vnitra č. 27.500/13 ze dne 9. května 1923, nýbrž se snažil průběžně zdokonalovat Altovy dovednosti. To se mu díky jeho trpělivému a laskavému přístupu ke psovi dařilo. A proto stále zvyšoval požadavky na Altovy výkony. To přinášelo své výsledky zejména při stopování, kdy Alto byl schopen vypracovávat i desítky hodin staré stopy, jejich délka se průběžně zvyšovala. Přitom byla dodržována zásada, že služební pes nesměl být ze stopy odkládán dříve, než byla stopa zajištěna, nebo bylo skutečně prokázáno, že pachatel místem šel. 

Naproti tomu si byl strážmistr Votruba velmi dobře vědom Altovy kousavosti, a proto jej nejen v obchůzkové službě, ale i mimo ni, v obcích a na frekventovaných místech vodil zásadně na krátkém řemeni. Totéž samozřejmě platilo i pro vstup se služebním psem do místnosti. Pouze ve volném prostoru, v noci a na všech podezřelých, nebezpečných a nepřehledných místech jej uvolňoval z řemene. Alto byl natolik vychovaný, že většinou šel volně u nohy a nikdy se sám nevzdálil od svého pána tak daleko, aby se mu ztratil z dohledu. Služební psi nikdy nesměli volne pobíhat po ulicích. Jiná situace samozřejmě byla při stopování, kdy byl veden na dlouhém řemeni, nebo když Alto dostal od svého pána některý z nacvičených povelů.

Služební psi ve službě zpravidla nebyli opatřováni náhubkem, s výjimkou případů nařízených kontumačními předpisy, nebo pokud to bylo pro kousavost psa nutné. Strážmistr Votruba proto raději náhubek nosil stále při sobě, ale Altovi jej dával pouze, bylo-li to nezbytně nutné.

I když se jednalo o služebního psa, musel strážmistr Votruba nahlásit Okresnímu úřadu v Nitře, Ministerstvu zemědělství v Praze a Státnímu diagnostickému ústavu v Ivanovicích na Hané, že Alto absolvoval ochranné očkování proti vzteklině, je úplně zdráv a že nejevil v důsledku provedeného očkování žádné známky nechutenství ani onemocnění.

Přestože byl Alto jako služební pes pojištěn proti škodám způsobeným při výkomu služby, rozhodl se Rudolf Votruba jako majitel a chovatel služebního psa, ještě pro uzavření individuální pojistky. Za roční pojistné ve výši 90 Kč měl za podmínky 20 procentní spoluúčasti garantovánu náhradu případné Altem způsobené škody mimo službu.

Pojištění odpovědnosti

Hlavním zájmem strážmistra Votruby, coby majitele vlastního služebního psa, jenž se zavázal dát po absolvování kursu svého psa k dispozici pro bezpečnostní službu na dobu nejméně tří let, bylo Alta co nejlépe pro tento úkol připravit.

Po skončení každého výcviku se po přípravě krmení pro Alta, jeho vyčistění a případném ošetření jeho suchého čenichu, Rudolf Votruba věnoval údržbě a konservování výstojních součástek a čistění cvičebních pomůcek. V případě promočení výstoje kožené součástky pozvolna usušil a promastil vaselinou a železné součástky zbavil rzi a naolejoval.

Velitel nitranské četnické stanice vrchní strážmistr Kabelák byl coby velitel četnické stanice se služebním psem povinen přesvědčovat se, zdali se vůdce o svého psa řádně stará a cvičí s ním. Za tím účelem se nechal strážmistrem Votrubou průběžně informovat o Altových výsledcích, čas od času byl přítomen výcviku psa a pravidelně vidoval Deník o výcviku stanici přiděleného služebního psa.

Strážmistr Votruba s napětím očekával, kdy konečně přijde Altův velký den, a kdy bude poprvé ve svém životě rekvírován a následně vyslán ke stopování pachatele trestného činu. Přitom byl přesvědčen, že Alto je na své poslání perfektně připraven a že svůj úkol beze zbytku splní.