Čím vším může šokovat zájemce o štěně … aneb Má se chovatel smát nebo spíš plakat? 1.díl

Máme tady pro vás nový chovatelský „seriál“ a pozor – bude to opravdu ze života! Podíváme se společně do „zákulisí“ skutečné komunikace chovatelů se zájemci o štěňátka, případně s novopečenými majiteli jejich odchovů. A věřte, že chovatelé ne vždy mají na růžích ustláno a často zůstává i zdravý rozum stát.

Jistě se shodneme na tom, že chovatelství psů je činnost nejen krásná a přinášející potěšení všem zúčastněným, ale hlavně také zodpovědná. Většině chovatelů opravdu není jedno, kam se jejich s láskou odchovaný pejsek, či fenka dostane, kde bude bydlet, kolik času mu jeho nová rodina věnuje, jaké s ním plánuje provozovat aktivity a vůbec jaký prožije život. Proto se každý slušný chovatel ptá a tolik vyzvídá. Někteří zájemci o štěňátka takový postup kvitují, jiní se cítí rozhořčení a další si třeba myslí, že stačí zamávat penězi a malý tvoreček bude stoprocentně jejich. Věřte, že komunikace s některou sortou lidí dává chovatelům opravdu pořádně zabrat. A ty „perly“, co při tom padají! Otázkou je, zda se tomu má chovatel smát nebo spíš plakat…  

PŘÍPAD PRVNÍ

Zájemce o štěně zlatého retrívra:

„Dobrý den. Viděl jsem, že máte volnou fenu. Líbí se mi, zítra si pro ni přijedu. Ale dám vám za ni jen půlku ceny, bude asi vadná, když vám zbyla.“

Chovatelka:

Dobrý den,
moc děkuji za zájem o naši holčičku. Bohužel Vás ale budu muset zklamat – fenka je sice volná, ale nikoliv vadná. Nemám tedy ani jediný důvod akceptovat Vaši nabídku a snížit cenu. To zaprvé.
Za druhé bych si dovolila podotknout, že Váš e-mail svědčí o faktu, že vadný budete nejspíš Vy. A to pravděpodobně v oblasti mozku. Pokud trpíte nějakou vrozenou poruchou, nebo jste prodělal vážný úraz, moc se omlouvám, ale na faktu že jste poněkud „méně inteligentní“ to nic nemění. Za „méně inteligentní“ si, prosím, dosaďte „hovado“ či podobný výraz dle libosti a vkusu.
Pokud máte opravdu pocit, že své vymazlené štěně svěřím někomu, kdo si o něj řekne tak „kultivovaným“ způsobem, aniž by dodržel jakékoliv zásady slušného chování, jste na omylu. Zkuste se zamyslet, co bylo špatně hned od začátku... Napovím – žádné info o Vás, žádné info o tom, jak se pes bude mít a kde bude žít, žádné info o Vašich možnostech, představách a zkušenostech... To hulvátství, kdy automaticky předpokládáte, že si z Vás sednu na zadek, ani nekomentuji!

Přeji Vám krásný zbytek dne a v rámci zkvalitnění populace, prosím, buď navštivte odbornou pomoc, nebo se nerozmnožujte.

S pozdravem

…

PŘÍPAD DRUHÝ

Zájemce o štěně hovawarta:

Z pohledu chovatelky působil pán velice solidně a zkušeně. Ovšem když dojel na návštěvu, bylo zřejmé, že jde o mladičký pár a tudíž, pokud měl tolik pejsků, kolik tvrdil, museli je vychovávat spíše jeho rodiče.

Deset dní po odběru přišel e-mail:

Dobrý den,

chtěl bych se zeptat...

Setkala jste se někdy u štěňat s tím, že by byla, řekněme, „natvrdlá“? Máme voříška, učil se v pohodě, chápal, domýšlel... Měli jsme bernského salašnického psa, o těch se obecně říká, že jsou lehce tupí, tedy že se naučí, ale moc nemyslí, ale i ten se jako štěně dobře učil, chápal...

Poly máme cca dva týdny, jsme všichni doma, učíme, pamlskujeme, ukazujeme... A upřímně – mám pocit, že jsme pořád na prvním dnu. Chápání a učenlivost jsou na mizivé úrovni, a i když už některé povely zná (tj. když se jí chce, tak poslechne i na poprvé, když ne, tak desetkrát a nic – „Pojď sem!“ a „Na místo!“), tak je to čirá náhoda, když poslechne. I z výrazu ve tváři člověk tuší, že nechápe ani ťuk.

Jen se chci zeptat na Vaši zkušenost, protože aktuálně je to za trest a všude uváděné, že „hovawart se dobře a rychle učí“, nám přijde takové úsměvné.

Děkuji a přeji hezký den,

…

Chovatelka:

„Tento dopis mne opravdu zvedl ze židle a navrhla jsem, že si fenku vezmu zpět, že si pro ni i dojedu (i když to bylo docela daleko). Pak nastalo s pánem dohadování. Nejprve řekl, že ano, pak že se právě přitulila k manželce, tak si ji ještě nechají. Já jsem však trvala na tom, že si ji beru zpět, on že si ji ještě nechá, že se radil se sousedem veterinářem a on mu poradí s výchovou. Domluvila jsem se s kamarádkou, že tam dojedeme i tak. Ona má větší vyřídilku, tak jsem doufala, že to tam u nich uhádá a že jedeme i naslepo. Chtěly jsme vyjet o půl jedné a ve čtvrt na jednu mi nakonec došla SMS, že si mohu pro fenku dojet. Naštěstí s ní stáli na ulici, předali jsme si Poly, podepsal mi papír, že jsem mu vrátila peníze. Poly stála pro mne dost nepochopitelně úplně bez života u nohy na vodítku a až jsem se sklonila a chtěla ji pohladit, tak jako by se probudila, začala kňučet, radovat se, až se pomočila. Vlítla mi do náruče, sedly jsme do auta a jely domů. V autě absolutně spokojená. Tak jsem si ji nechala, i když mám stále zájemce i kamarádky, kteří by ji chtěli, já ji ale nějak nedokážu vzít znovu původní domov.“

...

Foto: archiv chovatelů

Máte i vy nějakou podobnou zkušenost se zájemcem o štěňátko a rádi byste se o ni podělili s ostatními? Tak neváhejte a napište nám na redakce@ecanis.cz! Jména nikoho ze zúčastněných uvádět nebudeme.