Čím více samojedů, tím lépe!

A máme tu další rozhovor s majitelkou a chovatelkou samojedů! A tentokrát to bude především na téma sportování. Těšíte se? Tak na nic nečekejte a pokračujte ve čtení! Přejeme příjemný zážitek!

Radka Hoňková je nejenom majitelkou chovatelské stanice samojedů Větrná bouře, ale velmi aktivně se s tímto plemenem věnuje nebo věnovala nejrůznějším kynologickým sportům a aktivitám. Z jejích slov je patrná hlavně láska a neskutečný obdiv k těmto nádherným chundelatým bílým medvídkům. A jistě vás o tom také sama přesvědčí…

Před samojedy jsme měli malamutku Beušku, bohužel jednoho dne nám odešla přes duhový most a my jsme se s manželem rozhodovali, jakého pejska si pořídíme. Manžel chtěl malamuta a já samojeda. A hádejte, kdo vyhrál? Pro mě to byla láska na první pohled a od prvního okamžiku jsem věděla, že je to TOP. Manžel ještě chvilku brblal, že chce malamuta nebo vlka, i když mě vlci také uchvátili a miluji je, avšak samojedi jsou mojí největší láskou (hehe).

První byla Ennginka, úžasná, inteligentná a učenlivá fenka, i když tak trochu svá. Ta dobře věděla, co na mě platí, a jak si mě omotat kolem pacinky. S ní jsem běhala agility a cvičila obedience a záchranařinu. Bohužel v únoru odešla na svůj úplně poslední trek za duhový most.

Pak jsme měli Alfíka. Toho nám nový majitel bohužel vrátil, a to v dost příšerném stavu. Bylo to naše štěňátko… Museli jsme ho vše učit úplně od začátku, ale vyplatilo se to. Alfík byl úžasný pejsek. Miloval nás celým svým srdíčkem a my jeho. I s ním jsem dělala záchranařinu, byl prvním samojedem, který měl zkoušky z této kynologické disciplíny.

Barunka a Barnyšek jsou také naši odchovanci. Jsou to úžasní mazlové, chytří až vychytralí, vše si sami otevřou, vše mi sežerou… Upeču buchtu a ti malí bílí hajzlíci se naučili ji „otevřít“, ono vlastě toto umí všichni naši samojedi.

Dalším naším pejsek je Foxínek. Bohužel se u něj objevila vývojová vada, a tak u nás zůstal. Je to mazlínek.

Jako poslední k nám přišla fenečka Shakirka. To je takové malé čertisko, vyčůrané, přechytralé, rozmazlené a umazlené. Jak říkam, je to moje pupeční šňůra.

Samojedi jsou smečkoví psi a ve větší skupině se cítí moc dobře. I když se samozřejmě také najdou majitelé, kteří mají doma jen jednoho. Já osobně zastávám názor, že čím více samíku, tím lépe. Když máme čtyři, máme také více kráterů na zahradě. Oni se totiž umí i vzájemně v tomto podporovat a asi i soutěží, kdo vykope větší jámu a hlavně ať je u toho nikdo nevidí. Jsou to lumpíci, ale zas moc dobře vědí, že jim bude vše odpuštěno. Umí se totiž krásně usmívat.

Ano, věnovala jsem se. Teď už toho času není tolik, ale pravě s Shakirkou bych si moc přála věnovat se záchranařině. Je totiž hrozně moc šikovná a ve školičce ji trenérka hodně chválila. No, uvidíme. Začal mě bavit i tanec se psem, ale jsem zatím na úplném začátku, jinak tuto fenku by asi těšilo i pasení slepiček, ona se nám mezi slípky před časem dostala. Sežrala zrní a pak si lehla a hlídala je.

Začala jsem pravě s Ennginkou, byla tak temperamentni a úžasná, skákala úplně lehce. Jednou dokonce jak přišla na hodinu lekce agility, tak sama odskákala parkúr a byla spokojená. Jakmile ji to však už nebavilo, tak se prostě sebrala a šla si hrát se mnou na honěnou. Teda spíš ona chtěla, já ani tak moc ne. Ale teď vážně… Byla na agi hrozně šikovná a učit ji nové cviky bylo úplnou hračkou. Co se týče té konkurence vůči ostatním psům, tak Enngi samotná by to zvládla, se mnou už to ale bylo horší. I když nějaké menší úspěchy se také dostavily.

Ano, asi nejvíc ze všeho mi dal zabrat slalom. Enngi na tom byla o něco lépe. Na druhou stranu milovala tunel, áčko a skočky.

Záchranařina je náročná nejen na čas, ale musíte mít i štěstí na užasné lidičky kolem sebe a to jsem já fakt měla. Strašně ráda na toto období vzpomínám. Hrozně moc mě to bavilo, i když někdy to bylo s Enngi nebo s Alfíkem složitější, ale znovu opakuji, měla jsem opravdu štěstí na hodné „tetičky“, které nás toho hodně naučili. A hlavně na co jsem opravdu hrdá, je již zmíněná Alfínkova záchranářská zkouška, u samojedů navíc první. Byl to vážně báječný pes. A jestli je samojed obecně vhodným plemenem? No, já si myslím, že je určitě učenlivý a inteligentní.

Trénovali jsme hodně často. Jezdívala jsem i na tzv. „víkendáče“, kde se intenzivně cvičilo. Nejvíce ze všeho mne bavily sutiny. V záchranařině využijete stopu i ovladatelnost. Vyhledávání je to opravdu těžké, je toho tam hodně. Naštěstí naši zkušení trenéři dobře věděli, jak přinutit toho mého miláčka hledat. Vše jsem dělala na pamlsky a hlavně na masíčko.

Manžel paní Radky Oldřich je zase zapálený pro dogtrekking a také on nám na dvě otázky rád odpověděl…

Dogtrekking chodím od roku 2008 a nikdy jsem já ani, žádný z mých psů na to nějak zvlášť netrénoval. Prostě sbalím batoh, nasadím pesanovi postroj a jdeme. Trasa okolo 100 km se dá zvládnout i bez většího tréninku, když ovšem běžně nevenčíte patnáct minut denně, ale chodíte několik kilometrů tak, aby to vám i psovi vyhovovalo. Na trati si samozřejmě musíte uvědomit, že oba dva jste jeden tým a vědět co vám pes pohybem, pohledem, anebo jiným způsobem dává najevo, jak na tom je. Fyzičku samozřejmě potřebujete také, ale většinu úspěchu dojít máte ve své hlavě. Může to být o tomhle dlouhé povídání, a tak pokud máte zájem si to vyzkoušet, jednoduše se přihlaste a pojďte. Ale pamatujte si, že vždy je na prvním místě pes a až pak teprve snaha dojít, ne tedy za každou cenu.

Úspěchy? Nějaké jsou, ale největším úspěchem je vždy to, že oba dva, nebo i tři a více psů v pořádku dojdeme. Mám za sebou sto sedm longů nad 80 km a sto jeden jsme jich došli, tři jsem vzdal a tři zkrátil, a to vždy kvůli psovi. Mám ale řadu osmdesáti pěti longů v řadě za sebou, bez vzdání, nebo zkrácení a chybí mi 240 km do 10 000 km v těchto závodech. Ale za největší úspěch prozatím považuji získání zlaté plakety za deset dokončených treků „Stopou strejdy Šeráka“, což se rovná ujití 1000 km po Jeseníkách. A proč si toho tolik cením? Zkuste jít přes 100 km uprostřed července, kdy teplota dosahuje i třicet pět stupňů, anebo také jen šestnáct, kdy vám celou trasu prší, po jesenických kopcích, převážně mimo civilizaci, kde není moc jídla a hlavně vody a během trasy vystoupáte 4 – 6000 výškových metrů. Ale musím za tento úspěch moc a moc poděkovat všem svým psům, kteří mi v každém závodě hodně pomohli a v jakémkoliv počasí byli skvělými parťáky.

S Ennginkou jsem zkoušela rovněž obedience, a také jí to šlo úplně skvěle. Ona prostě byla talentovaná snad na vše. Moc bych chtěla ještě vyzkoušet tanec se psem, ale jsem trochu stydlín. Tak nevím, jestli bych to zvládla. A s Shakirkou bych chtěla rozhodně pokračovat v záchranařině.

Tak jistěže dokáží být i paličatí, ale vše jsem vždy zvládla právě díky jejich žravosti.  A když už jsem poznala, že se jim prostě nechce, tak jsem přestala cvičit a začala zase za chvíli. Co se však týká ovladatelnosti, tak v tomto byli moji psi úžasní. Já jsem dokonce přivolala Alfíka, když mi chtěl utéct za srnou, prostě stačil povel „ke mně“ a bylo to.

No, u mě právě nejvíce fungovalo mít u sebe hodně pamlsků, hlavně masíčko. A pak zejména vlídné slovo, já jsem opravdu málokdy používala řev, vše probíhalo v klidu. Ještě si neodpustím jednu větu:  „Já jsem vždy milovala to, že samojed poslouchá, protože chce, že udělá vše, protože to je jeho vůle.“

Přála bych si, aby se všichni samojedi měli moc dobře, aby neztratili svůj nádherný úsměv. A vzkaz pro chovatele? Mějte ty svoje miláčky rádi nade vše! Je to mírné a klidné plemeno, které pro vás udělá vše a vždy vás bude milovat! Mějte se všichni krásně, vždyť máme úžasné psy…

Děkuji vám za rozhovor.

Foto: archiv Radky Hoňkové

www.vetrnaboure.wordpress.com