Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

Chytla jsem ten správný kynologický „virus“!

Věděli jste, že lvíček není jen majestátním lvem výstavních kruhů, ale i velmi aktivním a šikovným sportovcem, který by se pro svého milovaného páníčka rozdal? A vy se právě nyní dozvíte, co všechno s ním jde podnikat nebo alespoň vyzkoušet!


Chytla jsem ten správný kynologický „virus“!

Eva Gröhlingová se sice do lvíčka nezamilovala hned na první pohled, ale o to více ji okouzlil, když ho poprvé uviděla naživo a měla možnost blíže se seznámit s jeho úžasnou povahou a chutí do jakékoliv činnosti. A toho právě využila a společně se svými dvěma chlupatými kluky vyzkoušela celou řadu nejrůznějších kynologických disciplín. To všechno už nám ale poví ona sama

Evo, prozraďte nám, jak jste se seznámila s lvíčky a čím si vás toto plemeno tak získalo?

Chytla jsem ten správný kynologický „virus“!

Popravdě jsem ještě před deseti lety neměla ani tušení, že toto úžasné psí plemeno vůbec existuje, a to jsme měli doma psy odjakživa.

Když jsem se z vesnice přestěhovala do města, věděla jsem, že bez psa nebudu. Mého partnera při projíždění inzerátů zaujal lvíček. Přiznám se, že z mé strany to láska na první pohled rozhodně nebyla. Ano, je krásný, ale já přece chtěla PSA, ne dekoračku! Shodou okolností jsem se v té době seznámila i s paní Hankou Hrdličkovou, která už lvíčka měla, a poprosila ji tedy, jestli bych se na pejska mohla přijet podívat. Daly jsme si sraz a já ho poprvé uviděla naživo. Hančina fenka Amber byla tak hrozně milá, přátelská, pohodová, poslušná… A těch triků co mi předvedly… No zkrátka, v tu chvíli jsem zapomněla na ovčáka, borderu, ridgebacka a bylo mi jasné, že musím mít lvíčka.

Jeden lvíček prostě nestačí!

Momentálně máte doma dva „lví“ kluky. Mohla byste nás s nimi blíže seznámit?

Chytla jsem ten správný kynologický „virus“!

Přesně tak, mám „Luckyho“ Ionash Silesian Cramer a Ryana Noblesa Aura. Lucky je naprosto nekonfliktní a bezproblémový jedinec, který miluje všechny a všechno. Letos v prosinci mu bude deset let. Sehnat ale štěně, když po něm zrovna toužíte, není zatím vůbec jednoduché. Chovatelských stanic je opravdu málo a já si tedy na Luckýska musela chvilku počkat. Ale vyplatilo se, Lucky je prostě úžasňák. Výstavní ambice jsem s ním neměla, mým přáním bylo mít parťáka na procházky a to mi do detailu splnil. To, že jsme se později začali věnovat i něčemu jinému než jen courání po lese, přišlo tak nějak automaticky právě s tím, jak je lvíček poslušný a skvěle ovladatelný. Netrvalo dlouho a já si uvědomila, že jeden lvíček prostě nestačí a začala jsem uvažovat o druhém pejskovi. No, a přišel Ryanek. Nádherný psí kluk. S jeho výchovou mi Lucky skvěle pomáhal a Ryanek ho také bere jako svého velkého bráchu. Jsou na sebe opravdu hodně fixovaní, ať už při lumpačinách nebo gaučingu. Jeden bez druhého ani ránu, prostě bratři jak se patří. Výstavy jsem s Ryankem také v plánu neměla, ale byl a je to krásný pes a byla by tedy velká škoda nechat si takový poklad jen pro sebe. Má titul Českého grand šampiona krásy a je uchovněný.

Společně se věnujete celé řadě kynologických disciplín, které to tedy jsou a jaké byly vaše začátky na poli výcviku?

Chytla jsem ten správný kynologický „virus“!

Ničemu se nevěnujeme naplno, ale moc rádi zkoušíme nové věci. S oběma psy jsem samozřejmě chodila na cvičák. Socializaci a základy poslušnosti by podle mě měl mít každý pejsek, ať už je to německý ovčák nebo čivava. Nebude asi úplně optimální, když vám pejsek při tréninku agility nevydrží odložení na startu nebo bude stále odbíhat k jiným psům.

Časem jsme tedy tak nějak začali pronikat do světa agility, vyzkoušeli si hoopers, coursing, přičichli k noseworku. A jelikož jsem si uvědomila, že uběhat při agility dva psy na parkúru bude chtít trošku kondičku a ne lapat půl hodiny po dechu, začali jsme i trošku běhat. A odtud už je to jen krůček k tomu, kdy si řeknete: „Jééé canicross, to bychom mohli vyzkoušet!“ A najednou stojíte na startu Hard Dog Race nebo jiného bahenního závodu. Dokonce máme u nás na Vysočině založenou i smečku pro společné tréninky (HDR Smečka Jihlava). Rádi se zúčastňujeme i různých charitativních akcí se zaměřením na pomoc psím útulkům. Plán udělat si s Luckýskem canisterapeutické zkoušky nám bohužel letos překazila korona.

Socializaci a základy poslušnosti by podle mě měl mít každý pejsek, ať už je to německý ovčák nebo čivava!

Tak to klobouk dolů, toho je poměrně hodně. Jde to vůbec všechno nějak rozumně skloubit dohromady, a jak často vůbec nyní (když tedy není korona) jezdíte na tréninky?

Chytla jsem ten správný kynologický „virus“!

Mám velké štěstí, že jsem se sešla s partou lidiček, co stejně jako já chytli ten správný kynologický „virus“! Konkrétně u noseworku se scházíme jedenkrát týdně a bezvadně si to užíváme. Bereme to i jako takové odreagování od stresu v pracovním procesu. Agility už teď tak často necvičíme, ale v té aktivnější době to byly jeden až dva tréninky týdně. No, a jít si zaběhat přece můžete kdykoli. Stačí nazout boty, pejskovi nasadit postroj (i když moji kluci běhají většinou na volno) a vyrazit do lesa. Já si u toho vyčistím hlavu, psi jsou vylítaní, unavení, šťastní… No prostě pocit k nezaplacení. Často využíváme i různé intenzivní kurzy (teď v době koronavirové ty internetové). Každý trenér má svůj styl práce s pejskem, malinko jiný přístup, ale každý vás posune o krůček vpřed. Alespoň u nás to tak funguje. Skloubit dohromady, tedy pokud tím myslíte naše aktivity, zaměstnání, rodinu a domácnost, samozřejmě jde. Je jasné, že pokud budou doma dvě malé děti, tohle vše stíhat nemůžete. Ale jak já říkám, práce doma počká, ta neuteče, nejdůležitější jsou psi.

Kdybyste si ze všech vyjmenovaných aktivit měla vybrat jen jednu jedinou, co by zvítězilo a proč?

Chytla jsem ten správný kynologický „virus“!

Tohle je tedy zapeklitá otázka, paní redaktorko, tou jste mě dostala. Aktuálně je to ale asi nosework. Je to totiž sport, který se dá dělat s jakýmkoli psem, jakéhokoli věku. Vychází z nejpřirozenější schopnosti všech psů – čichu. Čumákem se orientují už dva dny stará, hluchá a slepá štěňata, a to, když hledají struk s mlékem feny. Sport, který je právě vhodný pro starší pejsky, psy s nějakým zdravotním problémem, pro agiliťáky v důchodu. Přesně aktivita pro mého Luckýska. Lucky je totiž po operaci kolenního vazu a menisku. To jsou věci, které se mohou stát kdekoli, jak na parkúru, tak při dovádění na procházce. Bohužel nás to potkalo, ale musím to zaťukat, na Luckýskovi nic nepoznáte. Však měl taky skvělého ošetřovatele Ryanka. Rehabilitační cviky prováděli společně a doprovázel ho vždy i na fyzioterapii ke skvělé paní doktorce Veronice Matouškové do PhysioDog Brno. Agility pro něj v tomto případě už není tak vhodné (ty rychlé otočky, obraty, skákání), no a nosework mi přišel jako skvělá volba, aby ani nadále nezahálel. A musím říct, že to baví oba mé psy.

Lvíčci s vámi budou dělat cokoli, hlavně když budou s vámi!

Co vaše psy baví nejvíc a mají třeba rádi i vodu?

Chytla jsem ten správný kynologický „virus“!

Lvíčci s vámi budou dělat cokoli, hlavně když budou s vámi. Mé kluky baví asi vše, co zrovna děláme. Poslední rok jsme se zaměřili právě na nosework, takže bych řekla, že je to aktuálně to čichání. Ale je to také hlavně o motivaci, vše co spolu děláte, musíte dělat s láskou, se srdíčkem. Neklást na sebe ani na psy zbytečně velké nároky, prostě si ten společný čas užívat.  S vodou je to u nás tak, že Lucky rád plave (což nám i hodně pomohlo při jeho rehabilitaci po úrazu) a nejraději má aportování ve vodě.  Ryanek to má trochu jinak. Ten si nejvíc užívá brouzdání kolem břehu v blátě a lovení různých vodních živočichů.

Zaujal mne tedy ten Hard Dog Race. Dost dobře si totiž nedovedu představit malé něžné společenské plemeno, jak se s vámi „válí“ v bahně a ještě z toho má radost… Řekla byste nám k tomu něco, a jak vás to vůbec napadlo?

Chytla jsem ten správný kynologický „virus“!

No, to máte pravdu. Když jsme přišli na náš první závod Hard Dog Race, tak si asi spousta lidí myslela, že takový navoněný frajer sem jde jenom fandit. Na startu je to takový ten klasický výstavní kousek s vlající hřívou a pak, někde na trati, vám pes začne měnit barvu a do cíle doběhnete se zabahněnou koulí. Ale je to prostě paráda, když s vaším parťákem zdoláte takový závod – šest kilometrů, šestnáct překážek, spousta kopců, vody, bláta, vše spolu, jste tým, úžasný pocit v cíli. Když vás to napoprvé chytne, je to jako droga, chcete víc… Další závod… Naštěstí se v Česku akce podobného typu už docela rozjíždějí. Účastnili jsme se už potřetí HDR, máme za sebou Czech Dog Run, Mud Dog Race a Extreme Dog Race.

O HDR jsem se dozvěděla od kamarádky, se kterou už několik let jezdíme na psí tábory. To je také skvělá věc.

Vezmu-li to celkově, tak nejen HDR, ale i ostatní sporty dávají jistě celkem slušně zabrat krásné hedvábné srsti. Je možné ji nějak rozumně udržovat v kondici nejen pro běžný život, ale třeba i s ohledem na výstavy právě v souvislosti se sportem?

Chytla jsem ten správný kynologický „virus“!

Je to tak, ta srst dostane trošku víc zabrat, ale to snad jen u závodů typu HDR. Představte si, že probíháte vodou, plavete, pak se plazíte v blátě, proběhnete posečenou loukou se senem, v lese po jehličí, větvičkách, kolem bodláčí. Tohle všechno na lví srsti moc rádo drží, takže během závodu několikrát vymotávám z pacek větvičky, bodláky…. A v cíli jen sprásknu ruce a pomyslím si: „No Ryanku, my zase vypadáme.“

Chytla jsem ten správný kynologický „virus“!

Ale u agility, hoopers, canicrossu bych v tom až takový problém neviděla, a u noseworku už vůbec ne. Samozřejmostí je používat kvalitní psí kosmetiku, pravidelně srst pročesávat. Já se snažím Ryanka opravdu vyčesávat každý den, běžecké postroje dokážou lví srst pěkně zacuchat, a pokud to neudělám a pokaždé ji nerozčešu, budu s tím mít pak o to víc práce. Pak je zde ještě jedna možnost, v případě že už nemáte výstavní ambice, zvolit pro pejska sportovnější sestřih. Takže moje odpověď zní: „Rozhodně ano, můžete mít doma agiliťáka i výstavního jedince.“

V takovém tom běžném životě, zvláště teď na podzim, kdy vyrazíte jen na procházku a přijdete domů zabahnění, jako byste právě absolvovali HDR, je péče o srst běžná. To zná spousta majitelů dlouhosrstých plemen. Odstranit viditelné nečistoty (větvičky, listí, trávu) a pejska vykoupat, někdy stačí pouze voda, jindy musíte použít šampon.

Jistě se na cvičištích setkáváte s nejrůznějšími obvyklými nebo i méně obvyklými plemeny, která také vidíte pracovat. Jak si ve srovnání s nimi v tomto ohledu lvíček stojí?

Chytla jsem ten správný kynologický „virus“!

Já bych řekla, že velice dobře. Jsem moc ráda, že přístup kynologických cvičišť je už trošku jinde než cca před dvaceti lety. Tehdy přijít na cvičák s lvíčkem, jorkšírem, čivavou či jiným malým společenským plemenem, tak na vás koukali, s prominutím, jak na tydýta (samozřejmě, ne všude). Já cítila obrovskou hrdost, když jsme plnili zkoušu ZOP (základní ovladatelnost psa). Představte si odložení ve skupině psů ve složení ovčák, dobrman, ohař a mezi nimi lvíček. Je jasné, že konkurovat třeba v canicrossu takovým těm běžeckým plemenům nemůže, ale v agility známe lvíčky, kteří běhají parkury SA3 (jsou to lvíčci z chovatelské stanice „Lék na duši“ od paní Hrdličkové). A co se noseworku týká, tak v něm jsme, pokud vím, lvími průkopníky.

V žádném případě na lvíčka nesmíte jít tvrdou rukou!!! Nebojte se udělat ze sebe tak trochu šaška a samozřejmě chválit, chválit a chválit!

Při každé činnosti se psem je strašně důležitá správná motivace. Co tedy funguje nejlépe u vás?

Chytla jsem ten správný kynologický „virus“!

Motivace, tak to byl u nás ze začátku trošku oříšek. Nejsilnější motivací u puberťáka Luckyho byla hra s pejskem, nejlépe fenečkou. Ještě k tomu nebyl nic moc žravej, takže měl-li si vybrat pamlsek, či jít očmuchávat fenečku, dokážete si představit, co asi zvítězilo. Ale toto období jsme překonali. U Ryanka to bylo zcela jednoduché. Ten hltá pohledem každé moje slovo, gesto, snaží se mi vyhovět snad ještě dřív, než dám nějaký povel. Vše jsme vždy cvičili a cvičíme pozitivní motivací. V žádném případě na lvíčka nesmíte jít tvrdou rukou!!! Nebojte se udělat ze sebe tak trochu šaška a samozřejmě chválit, chválit a chválit. Co se odměn týče, tak kluci nejraději pracují za sušené nebo vařené maso, za srdíčka, ale nepohrdnou ani piškotem a jinými psími pamlsky. Každému pejskovi bude chutnat něco víc, něco méně. Stejně jako nám lidem, ne každý miluje koprovku.

Vím, že vaši kluci mají složeno i několik zkoušek z výkonu. Jaké to jsou a kterého úspěchu na poli výcviku si sama asi nejvíce ceníte?

Chytla jsem ten správný kynologický „virus“!

To je trošku přehnané. Jak už jsem se zmínila, děláme toho spoustu, ale vše jen tak okrajově. Ano, máme splněnou zkoušku ZOP a tři zkoušky z noseworku, ale to je opravdu všechno, prozatím. A čeho si cením nejvíc?  Tak to je každý dokončený závod. Proběhnout či projít cílem takového závodu, jako je např. HDR, je nepopsatelný pocit… Dokázat něco společně… Šest nohou, dvě srdce, jedna hrdost (motto HDR).

A pak, řídím se heslem: „Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se!“

Myslíte si, že plemeno se celkově hodí ke sportu a pro každého jedince se něco vhodného najde, bude-li majitel chtít nebo bude lvíček spokojenější spíš doma na gauči?

Chytla jsem ten správný kynologický „virus“!

Tak na tuto otázku mohu odpovědět dvěma slovy ANO a ANO. Lvíček má už na první pohled krásnou atletickou postavu, čehož by bylo škoda nevyužít. Takže bude-li páníček alespoň trošku sportovně založen, jistě se v něčem najdou, ať už canicross, agility, hoopers nebo ty bahenní závody apod. Proč nezkusit třeba obedience či dogdancing? Vyrazit společně na nějaký kratší dogtrekkingový závod (Deset kilometrů pro trénovaného lvíčka není žádným problémem.). A není-li páníček dostatečně pohybově nadaný, a přesto by chtěl s lvíčkem nějak pracovat, mohou zkusit nosework, coursing, hensenwerk, treibball.  Jediný handicap, který mě teď u lvíčka napadá, jsou zimní sporty. Určitě nepočítejte s tím, že se vydáte na běžky a lvíček vedle vás poběží. On by asi i rád běžel, ale kombinace dlouhých chlupů a sněhu (nejlépe toho mokrého) opravdu nejde dohromady. Jistě to znají i majitelé jiných plemen, nejen lvíčkaři. Zkuste si obalit nohy jak sněhulák a potom chodit. Z tohoto důvodu i já nemám moc ráda zimu. S příchodem sněhu u nás zahajujeme běhací dovolenou a přecházíme do relaxačního módu. V žádném případě ale nezahálíme, můžeme si více potrénovat poslušnost, naučit se nové psí triky, skvělé na zimu jsou psí hlavolamy, a jelikož máme díky Psinci Pístov prostory, kde na nás neprší, nesněží ani nefouká, můžeme přes zimu trénovat i nosework.

Pak je tu to druhé ANO. Ano, lvíček bude spokojený i na gauči, lvíček totiž bude spokojený všude tam, kde budete vy.

Kam povedou vaše kroky do budoucna, samozřejmě co se kynologie týče?

Chytla jsem ten správný kynologický „virus“!

Vzhledem k věku mých psů jsem se rozhodla, dát jim agiliťácký důchod. S Ryankem tedy doufám, že ještě pár canicrossů a bahenních závodů odběháme. Nejvíce se teď zaměříme na nosework, tam je můj cíl splnit alespoň dvojkového mastera. Také mě docela zaujal treibball, který bychom rádi vyzkoušeli.

A dál vám prozradím jedno své tajemství. Ráda bych naši rodinnou smečku rozšířila o nového člena. Jak už bylo řečeno, chovatelských stanic je opravdu málo. Ale spoléhám na skvělou chovatelku paní Pavlíčkovou, že mi s výběrem toho správného pejska poradí a mně se z něj podaří vychovat dalšího všestranného lvího sportovce.

Co byste popřála lvíčkům do dalších let?

Samé milující páníčky s velkým srdcem, protože sami lvíčci ho mají obrovské.

Děkuji za skvělé povídání, moc mě to s vámi bavilo.

 

Foto: archiv Evy Gröhlingové

Kam dál ...