Chyba v Matrixu…!

Pražský krysařík nám dělá milou společnost po celý květen. A proč tomu tak je, jistě už sami dobře víte. Nemůžeme tedy v žádném případě vynechat známého Gulivera – snad nejpracovitějšího krysaříka u nás...

„Chyba v Matrixu!“ Tak s úsměvem na rtech nazývá sympatická Sabina Benešová sebe a svého úžasného psího parťáka – pražského krysaříka Gulivera, který je hrdým nositelem nejen výstavních titulů, ale také několika nelehkých zkoušek z výkonu. A že je to tým, který se nezalekne žádné výzvy, se můžete přesvědčit v následujícím rozhovoru.

Guliver – to jsou dvě a půl kila lásky, nadšení, radosti, energie, inteligence, hbitosti a zvědavosti, doprovázené mírnou nedůvěřivostí a velkou zbrklostí. Guliver je pražský krysařík, narozený 11. 4. 2013. Přivezli jsme si ho v pěti měsících, po tom, co nám odešel předešlý pejsek, kterého jsme měli z útulku. Já jsem tak brzo dalšího pejska nechtěla, nebyla jsem si ani jistá, jestli to má být krysařík a už vůbec jsem nechtěla starší štěně, ale zbytek rodiny na tom trval. Domluvili jsme se tedy, že se na něj pojedeme podívat a pak uvidíme. No, a protože člověk míní a život mění, ve chvíli, kdy jsem ho zahlédla, bylo rozhodnuto. A tak s námi odjel domů a já mu dodnes šeptám do ucha, že si nás vybral už dávno před tím, než jsem se rozhodla a počkal na nás.

Jeho nadšení pro práci je opravdu obrovské. Není chvíle, kdy by se mu nechtělo, není dne, kdy by ho to nebavilo. Je to velká výhoda, protože práce se zvířetem, které je lehce motivovatelné, je daleko snadnější, než práce se zvířetem, které musíte přemlouvat, lákat a zrychlovat. Na druhou stranu tento elán s sebou přináší spoustu zbrklosti a tím i spoustu nepřesností. Při učení nového cviku, je pak velmi rychlý začátek, kdy Guliver bleskurychle pochopí, co po něm chci, ale pak přichází dlouhá fáze upevňování a vylaďování daného cviku. Tato fáze je nejtěžší, protože spojí-li se spolu Gulíkova zbrklost s mojí netrpělivostí, je výsledek na nic a cvik pak musíme přeučovat.

Úplně nejvíc si vážím naší první zkoušky, kterou byla ZOP. Sice patří mezi ty nejjednodušší, ale pro mě je top, protože pro tuhle zkoušku jsem potřebovala nejvíce odvahy a odhodlání. Tehdy jsem nám moc nevěřila, že to můžeme dát. Gulík mě naštěstí podržel a dal to na krásných 98 bodů ze sta možných. A od té doby už mu věřím a vím, že to spolu zvládneme. Všechny další zkoušky pak pro mě byly jednodušší a šla jsem do nich s větší jistotou.

Zkušební řád pro malá plemena se mi líbí, a to zejména část zaměřená na pachové práce. Talent pro práci nosem jsem u Guliverka objevila už dávno, ještě když jsme ani nevěděli, že budeme skládat nějaké poslušnostní zkoušky. Při venčení aportoval kaštany, žaludy a šišky, ale vždy jen ty mnou odhozené, i když je musel zdlouhavě vyčuchávat mezi ostatními, než mi je přinesl. A když jsem se mu v lese schovávala, velice brzo přišel na to, že mě najde dříve nosem než očima. A právě zkušební řád pro malá plemena v sobě zahrnuje speciální pachové cviky, jako jsou rozlišování předmětů, hledání ztraceného předmětu a stopu. Splnili jsme si s Guliverkem základní minimum, to je zkouška ZMMP a podle ní jsme startovali na několika závodech, jako byla třeba „Brněnská jitrnička“, kde jsme skončili na 1. místě.

Pro Guliverka jsou největší odměnou pamlsky. Vybíravý není, má rád všechno, takže je jen na mě, jak a čím ho odměním. Není tedy těžké vybrat pamlsek tak, aby mu chutnal, ale je přetěžké vybrat pamlsek takový, aby se dal rozdělit na co nejmenší kousky. Piškot jsem se naučila rozdělit na osmnáct dílků, ale ty používám málo, protože jsou sladké a suché. Nejčastěji dávám sušené nebo vařené maso, ale i tak leckdy nemohu odměnit tolik, kolik bych chtěla. Zvláště při učení nových věcí končíme s cvičením dřív, než by bylo nutné, protože by hrozilo přežrání. Stejně tak mohu zapomenout na osvědčené metody odměňování, jako je třeba propamlskovaná stopa v každé šlápotě. Již při dvě stě kroků dlouhé stopě, která by měla v každé šlápotě jednu mini granuli, bychom se dostali daleko za Guliverkovu denní krmnou dávku.

Guliver je chovný pes i pyšný otec. Je českým Junior šampionem, Českým šampionem a Grand šampionem. Největším naším výstavním úspěchem je 2. místo ve skupině NON FCI na prestižní soutěži Šampion šampionů v roce 2015. Tento úspěch si vyběhal s mojí v té době jedenáctiletou dcerkou, kdy spolu zazářili a v rozřazovacím souboji doputovali až na bednu. Dcera se s Guliverem věnovala junior handlingu a za dva roky společného vystavování sklidili nemalé úspěchy a několik medailových umístění.

Já se s Guliverkem věnuji zejména sportovní kynologii se zaměřením na pachové práce a jen okrajově dogdancingu a obedience. Agility s ním nedělám vůbec. To je parketa mojí dcerky, ta s ním začala běhat, když mu byl jeden rok. Ze začátku jim na společných parkúrech chyběla základní poslušnost. A to bylo důvodem, proč jsem ho začala cvičit. Nejprve to bylo těžké, ale Guliver si nakonec srovnal, co s kým dělá a pak už to šlo samo. Dodnes si občas při učení některých cviků „lezeme s dcerkou do zelí“, např. na překonání kladiny máme každá jiné požadavky (u agi rychlé překonání s téměř samostatným startem, a u „sportovky“ překonání současně s psovodem), takže Gulík často zná pro jeden cvik více povelů.

Jak již jsem psala, Guliver umí používat nos a dělá to rád. Mě stopařina také baví, a tak se tomu věnujeme. Máme složenou zkoušku IFH-V a uvidíme, co bude dál. Je to pes, který je více citlivější na klimatické podmínky (déšť, horko) nebo na terénní podmínky (strniště, hlína, přerostlá tráva) než jiná plemena, a také, jak jsem již psala, na odměňování (hrozí přežrání). Překážek je hodně, ale právě ta jeho chuť do práce a nadšení, s jakým to dělá, mě nutí nad tím nezlomit hůl a zkoušet to dál.

Nebojím. Není čeho. Bude-li chtít někdo kritizovat, tak může a bude mít vlastně pravdu, protože jsou věci, které nikdy dokonalé nebudou právě vzhledem k plemenné příslušnosti. Takže naše chůze u nohy nikdy nebude tak těsná, jak by měla být, Guliver nikdy neodaportuje kilovou činku, aby mohl složit ZZO2, odložení nikdy nebude stoprocentní za každého počasí a stopu nikdy nezvedne ze šlápoty do šlápoty na strništi nebo v řepce. Vezme-li se to ale z té druhé stránky, je vlastně fajn, že vůbec cvičíme a neležíme na gauči. Pak není třeba očekávat kritiku, protože jak vždycky říkám, já s Guliverkem jsme jen taková „chyba v Matrixu“. A chyba snese jakoukoliv kritiku, právě protože je chybou.

Rozhodčí jsou fajn, a i když někdy na začátku před zkouškou nebo závodem nevěří, že i takové plemeno může pracovat, většinou na konci svůj názor obrátí a pak to i slovně ocení.

Od začátku je mým vzorem dcera majitelky chovatelské stanice „z Fideláku“, odkud máme Guliverka. Je to Marta Pöchmannová, která je na vozíčku, a i přesto vycvičila bez jakékoli pomoci dva psy – německého ovčáka a křížence labradora. Dělá s nimi obedience, canisterapii a asistenční výcvik. Mým vzorem je právě proto, že se nebojí překážek, nebojí se svého hendikepu a tím boří mýty a předsudky.

Děkuji vám za rozhovor

Foto: archiv Sabiny Benešové

https://www.krysarik-guliver.cz/