Chovatelé, co říkáte?

Proč množit zvířata, jejichž chovatelská hodnota je nulová?!     

Žádný člověk, který se alespoň trochu orientuje v chovu psů, by se do takového absurdního nesmyslu nepouštěl. Nebo přesněji řečeno, žádný slušný člověk, protože se nejedná o seriózní chov, ale prostě jen o pro laickou veřejnost „nablýskané“ množitelství. A množitelství má jediný účel – zisk, zatímco chov má zkvalitňovat dané plemeno po stránce exteriéru, povahy a zdraví. To je důvodem, proč kluby požadují zdravotní testy, zkoušky z výkonu a bonitace – aby byli eliminováni jedinci, kteří neodpovídají standardu a pro chov plemene nejsou přínosem. Nebudeme si nalhávat, že mnohdy projdou do chovu i zvířata, která tam nemají co dělat, ale přesto všechno jsou v klubech lidé, kteří plemeni rozumí a jimž jde o jeho rozvoj. Chovatelé nemají zájem na tom odchovávat podprůměrná štěňata, proč také? Většině z nich jde o chovatelskou prestiž, o úspěchy odchovů na výstavách, či ve sportu. A chce-li být chovatel úspěšný, musí investovat a tak svou vlastní ctižádostivostí pomáhá posouvat plemeno kupředu. Množení zvířat vyloučených z chovu nebo dokonce zvířat bez původu není ničím jiným než bezúčelným rozmnožováním za účelem zisku. Útulky jsou plné, nabídka psů mnohonásobně převyšuje poptávku. Proč množit zvířata, jejichž chovatelská hodnota je nulová? Pro plemeno nejsou žádným přínosem, jsou jen dalšími namnoženými psy, kteří zabírají místo těm potřebnějším, kteří čekají na svou šanci v útulcích. Proč reprodukovat záměrně zvířata s vadami, které budou přenášet na své potomky nebo zvířata, o jejichž původu nic nevíme? Jak lze dávat do „registru“ psa bez PP, když nikdo netuší, kdo byli jeho předkové? Skutečnost, že vypadá jako nějaké plemeno, vůbec nemusí znamenat, že v předcích nemá třeba křížence. V této souvislosti uvedu jako případ psa jedné mé klientky na stříhání. Jedná se o trpasličího pudla v barvě harlekýn. Nejspíš by prošel do takového registru jedna dvě. Nicméně jeho matka je kříženec, který pudla vůbec nepřipomíná, otec byl neznámý (ale patrně pudl) a sourozenci? Co kus to originál, různé barvy, různé typy srsti a vzhled typických, žádnému plemeni nepodobných kříženců. Asi by se v takovém klubu divili, až by ho použili do chovu pudlů harlekýnů.

U běžných a populárních plemen platí navíc fakt, že jedinci s PP jsou již diametrálně odlišní od svých bezpapírových kolegů. Laik to většinou nepozná (nebo spíš poznal by to pouze v případě, že bychom takové zvíře postavili vedle „papírového“ kolegy), ale člověku, který se pohybuje ve světě čistokrevných psů a má plemena „nakoukaná“ z výstav, stačí jediný pohled a hned ví, že ten váš rotvajler, jezevčík, bígl nebo pudl je výsledkem „chodníkové“ plemenitby.  Plemena, která jsou laiky bez základních znalostí standardu a genetiky a bez jakéhokoliv chovatelského záměru množena po mnoho generací si prostě vytvořila vlastní bezpapírovou variantu, která je té čistokrevné na hony vzdálená. Na každý pád vzhledem, ale často také povahou a zdravím. Množitelé bezpapíráků z neznalosti či nezájmu spojují náhodně zvířata, která vykazují ty nejhrubší odchylky od standardu plemene. Pakliže se něco podobného děje po mnoho generací, není divu, že bezpapíráci prostě vypadají jinak. Proč taková po všech stránkách nekvalitní a pro plemeno netypická zvířata dávat do nějakého registru a dále reprodukovat? Je to naprostý a bezúčelný nesmysl, který nemá za cíl nic jiného, než množení psů a jejich prodej důvěřivým zájemcům.  Jací „odborníci“ v takovém klubu figurují, je nasnadě. Slušný člověk a seriózní chovatel se zájmem o plemeno se nepropůjčí k tomu, aby plemeno vědomě „prznil“, množil jeho nestandardní karikatury a ještě obelhával neznalé a důvěřivé zájemce. Žádný člověk se vztahem ke psům nepodporuje jejich zbytečné množení, protože si je vědom toho, že existují přeplněné útulky plné skvělých psích parťáků, kteří čekají mnohdy celý život marně na domov a pak čistokrevný chov plemen, chovaných a zušlechťovaných za určitým účelem. A nic mezi tím by existovat nemělo.

Ing. Irena Lukešová, CHS Cassiepia,
chovatelka pudlů
http://www.cassiepia.com/

Tenhle nápad není z těch, které bych podpořila!                         

Myslím, že si nemusím ani tak moc „představovat“. Nedávno jsem četla upozornění na jedné ze zahraničních cotoních stránek, aby si lidé dali při nákupu štěňátka pozor – že v zemi existují tři kluby a jen jeden pracuje se standardy FCI a pod záštitou místní organizace obdobné naší ČMKU. A pisatel varoval před nákupy štěňat s jejich PP. Protože to vlastně žádný PP není. Takže tato praxe někde zjevně už funguje. No, a pokud jde o toho nádherného, skvělého a neuvěřitelného psa – jednoho takového jsem měla. Byl to nalezenec s překrásným exteriérem, a i povahově byl úžasný. Kdybych svého Axíka mohla mít ještě jednou, neváhala bych – ale ani na chvilku mě nenapadlo, že bych mu sháněla holčičku, abych mohla mít jeho potomka. A dobře jsem udělala. V určité životní fázi potřeboval poměrně náročnou operaci kyčle a tu bych žádnému jeho štěňátku nepřála. Čímž se dostávám k tomu, proč tenhle nápad není z těch, které bych podpořila. Na prvním místě v chovu je pro mě zdraví. A u bonitace máme pokryto alespoň to nejdůležitější, co zdraví konkrétního plemene ovlivňuje. To je základ, který je velmi klíčový – nepředávat potomkům to, co pro ně může být limitující nebo i osudné. Možná by se ale mohly kluby zamyslet nad tím, zda bonitaci nepodmiňují něčím, co není zdraví omezující. Dám jeden příklad, který se nabízí u cotonů: ne každý si ví rady s krásnou dlouhou srstí, která dělá cotona cotonem. Bydlí třeba někde mimo Prahu, kde ani nenajde salon, který by kvalifikovaně pomohl. A tak stříhá – někdy lépe, někdy hůře. V našich současných podmínkách bonitací takový cotonek úspěšně neprojde. Ale možná přicházíme o geneticky zajímavého jedince kvůli něčemu, co na zdraví vliv nemá. A možná jsou právě tohle lidé, kteří by do toho „nového klubu“ právě kvůli tomu šli. Nebo by třeba i rádi vystavovali. Náš klub zatím nevyužil možnosti, kterou dává Výstavní řád ČMKU, a to otevřít tzv. třídu mimo konkurenci – nestanovuje se pořadí, neklasifikuje se. Není to škoda? Taková otázka je rozhodně námětem k zamyšlení nad tím, jestli zbytečně neodrazujeme svými nároky. Zdůrazňuji, že srst je jednou z věcí charakteristických pro naše plemeno. Preferuji každodenní péči o svoje cotonky tak, abych stříhat nemusela, a budu vždycky propagovat to, čemu se u nás říká „full coat“. Ale větší prioritou je pro mne to, co má vliv na zdraví, a soustavná osvěta správného chovu, nikoli množení. Pokud se vyhneme těmto rizikům, budu ráda propagovat větší toleranci uvnitř stávajícího klubu, aby nový vznikat prostě nemusel.

Ludmila Schaferová,
předsedkyně Klubu Coton de Tuléar
http://klubcoton.cz/

Z fantazie do reality                          

Každý, kdo se rozhodne pro to, že si pořídí čistokrevného pejska, stojí před rozhodnutím, k jakému účelu si daného pejska kupuje. Většina zájemců zpravidla sdělí, že má zájem o psa toho, či onoho plemene, ale chtějí jej jako kamaráda, pro sportovní vyžití, nebo jako mazlíčka. Valná část potencionálních majitelů hned zpočátku dá najevo, že nemá zájem o výstavy a chov. Berou to zkrátka tak, že chtějí psa jen pro radost, ale zároveň mít jistotu, že si skutečně kupují psa toho konkrétního plemene a často ani nežádají PP, protože mají pocit, že ten by je zavazoval k nějakým povinným aktivitám, o které nemají zájem. Toto je sice svobodné rozhodnutí každého nového majitele, ale v daný moment hraje určitě nejdůležitější roli chovatel, který by měl novému majiteli vysvětlit, že průkaz původu je skutečně jen doklad o původu psa, na jehož základě se s naším psem, pokud budeme chtít, můžeme účastnit výstav a můžeme jej, po splnění dalších podmínek chovně využívat. To je jedna část pravdy. Druhá je ta, která souvisí s kvalitou prodávaného pejska a to, že samotný PP není zárukou zdraví, ani kvality zvířete. A opět je tu chovatel. Na něm, na jeho zodpovědnosti a serióznosti je, zda novému majiteli uvede, že daný pejsek je odpovídající standardu plemene, nebo již v raném věku vykazuje nedostatky, které by mohly být evidentně limitující pro jeho další, např. chovné využití, nebo tuto skutečnost zatají s tím, že pokud majitelé nemají zájem o výstavy a chov, je to vlastně jedno. Potud zatím role chovatele zpravidla končí, protože dále už záleží na tom, jakým způsobem bude pejsek v novém prostředí prospívat a jaké péče se mu dostane. Postupem času, pokud se majitel přece jen rozhodne, že by pejska rád prezentoval na výstavách a uchovnil jej, může dojít k situaci, že předpoklady, že pejsek bude úspěšný, se zcela nenaplní. Rozumím tomu, že majitel, který je přesvědčen, že právě ten jeho pejsek je v jeho očích a očích okolí ten nejkrásnější, bude stát před problémem, jak s danou skutečností naložit.  Domnívám se, že obecně proces  uchovnění je v dnešní době značně benevolentní a z chovu jsou vylučována opravdu jen zvířata se zcela závažnými zdravotními, exteriérovými, nebo povahovými nedostatky a vadami.  Chovat na zvířatech vyřazených z chovu proto považují za hazard, který se nevyplácí.

Mnohem větší část tzv. čistokrevných psů bez PP však tvoří populace, která je odchovávána na zvířatech, která neměla ani šanci projít procesem řádného uchovnění, protože zkrátka jejich majitelé tento postup ignorovali a způsob reprodukce bez PP považují za administrativně méně náročný a hlavně nekontrolovatelný. Potencionální zájemce o štěňátka uchlácholí tím, že tatínek je zaručený šampion a s maminkou neměli čas chodit po výstavách. Nový majitel si tak za mnohdy výhodnější cenu přinese domů štěňátko, jehož tatínek je sice šampion, ale možná zcela jiného plemene.  S tímto rizikem do koupě prostě jde. Namluvit nám každý chovatel může, co chce, v dané situaci je v podstatě nepostižitelný.

Vidím zde určitou rezervu v působení klubů. Zcela určitě v samém počátku, a to v kontrolách vrhů. Dnes poradce chovu, který by měl mít vždy dostatečné znalosti, zkušenosti a výsledky chovu toho daného plemene, je odsouván do role pošťáka, který pouze potvrzuje platnost podkladů pro vystavení PP, mnohdy za situace, kdy vrh ani nevidí. Proč by také měl okukovat luxusní štěňata chovatele, který je přesvědčen o jejich mimořádné kvalitě. Co kdyby náhodou dotyčného chovatele vyvedl z omylu! Také by mohl vidět, jaká je kondice chovné feny, nebo jak je vrh ustájen! Málokdo dnes uvažuje, že právě poradce chovu by nám mohl být velmi nápomocen neocenitelnou radou, nebo by mohl potvrdit, či vyvrátit naše mínění.  Mimo to, se prostřednictvím klubu na poradce chovu zpravidla obracejí i potencionální zájemci o štěňátka, a ten může pomoci při jejich umístění a být s novými majiteli v kontaktu a sledovat si novou populaci.  V neposlední řadě je to právě klub, který by měl dělat maximum pro propagaci plemene, i propagaci vlastní a měl by vystupovat jako seriózní a důvěryhodný subjekt pro všechny majitele psů daného plemene, a to ve všech oblastech kynologických aktivit.

Co se týká názoru na vznik nových klubů, které by zastřešovaly jedince bez PP, nebo částečným původem atd. má odpověď musí být zásadně negativní. Shora jsme si uvedli případy, za kterých jsou chována zvířata bez PP a důvody, které k tomu vedou. Řekněme si proto upřímně, budeme hledat cesty a možnosti, jak tato zvířata legalizovat? Proč? Abychom dávali do ruky možnost legalizace odchovů z množíren a jiných velkochovů. K ničemu jinému by to v současné době nevedlo. Kolik je u nás uvědomělých chovatelů, kteří by skutečně byli ochotni přiznat, že jejich odchovy jsou PET kvality a prodávali je rovnou na mazlíčky? Tato praxe je sice možná v některých státech mimo Evropu, ale u nás k tomuto postoji dosud nedozrála situace. My si dnes neumíme poradit s pseudochovateli, kteří v otřesných podmínkách sdírají chovné feny, a pokud se již nehodí k reprodukci, ani nevíme, jak a kde tato zvířata končí. Až zde bude situace taková, že chov zvířat bude opravdu ve většině v rukou zodpovědných lidí, bude u nás legislativa, která výrazně postihne chovatele, kterým bude prokázáno, že nechovají zvířata v souladu se všemi veterinárními, hygienickými, etickými a morálními zásadami, pak bychom možná mohli uvažovat o něčem podobném. Do té doby to považuji za zcela nepřijatelné. 

JUDr. Monika Koubová, CHS Monachristie,
chovatelka bearded kolií

Také vám vrtá hlavou nějaká konkrétní otázka a zajímalo by vás, jak se k ní staví ostatní chovatelé?

Tak neváhejte a pošlete nám ji na redakce@ecanis.cz a my jim ji položíme!