Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

Chci, aby mí psi byli hlavně skvělými parťáky pro život!

Také máte tak trochu pocit, že poslední dobou rostou nové psí sporty stejně rychle jako houby po dešti? Je tedy třeba jíti s dobou, a proto si nyní představíme trenérku jednoho z nich...


Chci, aby mí psi byli hlavně skvělými parťáky pro život!

Právě pro vás připravujeme zbrusu nový seriál o poměrně novém kynologickém sportu s názvem hoopers. Že zatím vůbec netušíte, o co jde? To vůbec nevadí!  Vše se včas dozvíte! Nejprve vás ovšem seznámíte s jeho budoucí autorkou, sympatickou a vždy usměvavou Petrou Pekárkovu. Jde o velmi nadějnou trenérku – pozitivkářku. Její spektrum činnosti je opravdu bohaté a názory velice pokrokové.  

Petro, jak dlouho pejskaříte a představila byste nám trochu i své psy?

Chci, aby mí psi byli hlavně skvělými parťáky pro život!

Chlupáči mě provází celý život. Avšak svého opravdu prvního psa (Casey) jsem dostala až ke svým patnáctým narozeninám, což znamená, že se psy aktivně trénuji dvanáct let. Aktuálně mám dvě border kolie a přisvojeného křížence zlatého retrívra.
Cassinka má, jak už jsem psala, dvanáct let a mladší Shisha je šestiletá. Každá je úplně jiná, ale obě dohromady tvoří perfektní tým. Žijí s námi v domě, jsou krapet rozmazlené a doplňují stav ženských v rodině (mám dva syny). (smích)

Bady (kříženec ZR) je psem partnerových rodičů, ale protože žijeme ve dvougeneračním stavení, mám ho na zahradě, kde běžně trénuji s borderkama. Báďa je sice jedenáctiletý, ale trénink ho tak nadchl, že jsem začala rekreačně cvičit i s ním. Videa s ním vídají hlavně účastníci mých online kurzů, kde je používám jako názorné ukázky k jednotlivým cvikům.

Čemu všemu se se svými psy věnujete a jaké úspěchy máte za sebou?

Chci, aby mí psi byli hlavně skvělými parťáky pro život!

Casey mě provedla všemi možnými sporty napříč odvětvími. I přesto, že naší hlavní doménou bylo agility, vyzkoušely jsme společně třeba i sportovní kynologii, dogfrisbee, nosework nebo výstavy. Má složené základní zkoušky ze sportovky, obedience i noseworku. S mojí kamarádkou sjezdila několik turnajů a dokonce i ME ve flyballu s velmi dobrými výsledky.
Je úžasně všestranná a nadšená do jakéhokoli cvičení, takže práce s ní vždy byla za odměnu.

Shisha neměla nejšťastnější mládí, takže je takovým psíkem pro život. Poslední dva roky jsme se ustálily na noseworku, kde máme složeny všechny zkoušky základního stupně, průběžně plníme „jedničky“ a připravuji ji na druhý stupeň. Rekreačně se bavíme s hoopers, obedience a občas zavítáme také k ovečkám. Tam je jako doma, bohužel není ze zdravotních důvodů možné, aby se pasení věnovala více.

Lidi se často diví, proč více nejezdím po závodech a nesnažím se „dostat“ na větší akce. Odpověď je vlastně poměrně jednoduchá. Mám rodinu, se kterou chci trávit volné chvíle, a psí školu fungující zejména v odpoledních hodinách, tak trochu nezbývá čas. Druhým důvodem je fakt, že chci mít ze psů parťáky, které mohu vzít kamkoli. Takže pokud trénuji, zaměřuji se spíše na běžné fungování, než na sporty.

Máte psí školu, ve které trénujete hlavně pomocí klikru. Proč u vás zvítězila zrovna tato pomůcka?

Chci, aby mí psi byli hlavně skvělými parťáky pro život!

Komplexní klikr trénink je jedinou metodou, která mi z dlouhodobého hlediska dává smysl. Vzhledem k době, kdy jsem si pořizovala prvního psa, jsem si krátce prošla klasickým svazarmovským výcvikem a (téměř) všemi jeho metodami. Bohužel (bohudík) jsem měla právě fenu borderky, která mi během jednoho jediného roku jasně ukázala, že takhle trénovat nechci.

Začala jsem hledat, jak její chuť ke cvičení zvýšit, jak zařídit, aby cvičit chtěla ona sama a nebyla jen vojákem poslouchajícím rozkazy. Mnohé možná překvapí, že klikr, myšleno cvakající krabičku, jsem tenkrát považovala za blbost a nechtěla jsem s ní mít nic společného. Nicméně principy klikr tréninku jsem nevědomky začala využívat a během krátké doby přišel i marker v podobě oné krabičky.

Kdysi jsem klikr, myšleno cvakající krabičku, považovala za blbost a nechtěla jsem s ní mít nic společného…

Rok poté se má cesta se střetla s Františkem Šustou. Na ten jeho seminář, kdy jsem přišla pouze na dopoledne a na místě rychle doplácela i za odpoledne, nikdy nezapomenu. Od základů mi změnil pohled na psy, jejich inteligenci a možnosti komunikace s nimi.

Velice mě zaujalo, že používáte označení pro špatné chování. Dokážete nám vysvětlit něco více? Oč vlastně jde a jaký signál používáte?

Chci, aby mí psi byli hlavně skvělými parťáky pro život!

Na toto není jednoduchá odpověď. Osobně používám dva signály pro označení špatné cesty, kterou se mí psi ubírají. Jedno slovíčko znamená neutrální označení: „Tudy ne, zkus něco jiného" („o-ou“). Pro psa neznačí nic víc, než že zde odměna nepřijde. Druhé již znázorňuje mou hranici, za kterou se nechodí („NE!“). Ani tento signál neznamená pro psa hrozbu, ale jasně mu říká, že pokud hranici překročí, zařídím to tak, aby mu to nevyšlo (připnu ho na vodítko, odvedu ho pryč z místa, kde chce být atp.).

Zvuk klikru by měl říkat nebo označovat správné chování a naučit toto označení je celkem snadné a pozitivní. Jak je to ale v případě označení špatného chování?

Chci, aby mí psi byli hlavně skvělými parťáky pro život!

Slovo označující špatnou cestu k cíli cíleně neučím. Zařazuji do běžného fungování okamžitě. Důležité je, že vždy funguje stejně. Po chybě tak, či onak snižuji obtížnost daného chování, aby bylo pro psa proveditelné. Je potřeba si uvědomit, že chyba není selháním psa, ale společných faktorů, které měly na chybě podíl (počínaje majitelem a jeho tréninkem). To znamená, že je na psovodovi, aby provedl rychlou analýzu toho, proč jeho zvíře chybu udělalo a dle toho se zařídil v dalším tréninku.

Jen ještě uvedu, že tím nemyslím psa omlouvat a stavět mu pouze lehké situace, s tím bychom se nikam nedostali. Jde o to lépe nastavit tréninkový plán (lépe psa připravit).

Je potřeba si uvědomit, že chyba není selháním psa, ale společných faktorů, které měly na chybě podíl (počínaje majitelem a jeho tréninkem)!

Co podle vás dělá dobrého trenéra dobrým trenérem?

Otevřená mysl, chuť se učit nové věci, komunikovat a probírat záludné otázky i odlišně učené techniky s jinými trenéry. Dobrý trenér se nemůže držet šablonek, ale musí být schopný reagovat a vymyslet, v mnoha ohledech unikátní formu tréninku pro daný tým. Děsím se dne, kdy mi nové bude připadat divné a nebude mi to stát za zjištění více informací. Toho dne pověsím trenérství na hřebík.

Kde jste se klikr trénink učila?

Chci, aby mí psi byli hlavně skvělými parťáky pro život!

K mnoha věcem jsem si došla sama, ať už proto, že jsem jiným nevěřila, nebo kvůli omezeným informacím. V našem kraji tehdy nebylo mnoho „pozitivkářů“, a i když mě tatínek rád vozil na psí akce, bylo těžší než v dnešní době dostat se na dobré semináře. Nebylo tolik možností jako dnes a pro náctiletou školou povinnou holku, která se psem blbne ve volném čase, ještě méně.

Tenkrát mi hodně dal stále fungující blog Katky Lerlové a knížky od nakladatelství PLOT. Ve chvíli, kdy jsem se přestěhovala za prací do Brna, začala jsem více obcházet semináře a seznámila se s výbornými trenérkami ve městě. To mi v budoucí praxi hodně pomohlo.

Péťo, já si dnes chtěla povídat hlavně o hoopers, ale vy jste tak všestranná, že mám pomalu strach, že se k tomu ani nedostaneme. Tak raději k tématu. Co je to vlastně hoopers?

Chci, aby mí psi byli hlavně skvělými parťáky pro život!

Hoopers je mladý sport odkazující původem na agility, nicméně maximálně přizpůsobený potřebám všech jedinců bez rozdílu. Tedy i plemenům obřím, miniaturním, či méně agilním. Myšleno bylo také na zdravotně znevýhodněné, kteří ale nejsou z pohybu vyloučeni úplně. Jinými slovy mají stále dost chuti i energie k pohybu, jen tělo je už malinko opotřebované. V dnešní době je hoopers již samostatnou a plnohodnotnou kynologickou disciplínou, která si našla cestičku do srdcí vysloužilých agiliťáků, ale i zcela nových nadšenců.

Na tomto parkúru najdete pouze čtyři typy oficiálních překážek – oblouk, branku, barel a krátký tunel, vše je koncipováno s ohledem na bezpečnost i minimální nároky pro pohybový aparát psa i handlera. Výraznou změnou od agility je způsob vedení psa. Majitel neběhá spolu se svým psem, ale stojí ve čtverci umístěném uvnitř parkúru a naviguje ho pomocí těla a hlasových povelů na příslušné překážky.

Co se vám na tom líbí a kde jste se k němu dostala?

K hoopers jsem se dostala vlastně náhodou. Se starší fenečkou jsem přes sedm let aktivně běhala agility a mladou jsem si pořizovala taktéž na tento sport. S Shishou jsem začala trénovat cirka v roce, ale než jsem si ji stihla připravit na první závody, tak se vážně zranila. Návrat k agility nebyl možný, ale oběma nám hodně chyběl, tak jsem hledala alternativu… A našla hoopers.

My jsme se domlouvaly na seriálu právě o tomto zajímavém sportu. Na co se naši čtenáři tedy mohou těšit?

Chci, aby mí psi byli hlavně skvělými parťáky pro život!

Mrkneme se s vašimi čtenáři na pravidla tohoto sportu, jednotlivé překážky, jejich nácvik i použití v parkúrech. Začneme od úplných základů, zaměříme se na vysílačky, odložení a budou si moc sami postavit některé z mých tréninkových sekvencí. 

Také vám přinesu reporty z akcí, kterých se zúčastním.

 

Děkuji vám za příjemný rozhovor.

 

Foto: archiv Petra Pekárková

Kam dál ...