Byl to ale prevít...

Vzpomínáte často a rádi na svého prvního čtyřnohého parťáka? Nejinak je tomu i u Mirky Štárkové, ta si v dětství přála koně, ale dostala německého ovčáka Arona. A ten jí dokázal i docela slušně „zatápět“…

„Ahoj, jmenuji se Aron a možná se ptáte, kdo jsem? Lepší otázkou by spíše bylo, kdo jsem byl, neb dnes již běhám na místě, kterému vy lidé říkáte „za duhovým mostem“ a je tu opravdu krásně. Ale pojďme zpět! Příběh, který vám nyní chci vyprávět, se odehrál hodně dávno a to v době, kdy mé paničce Mirče bylo třináct možná čtrnáct let.“

Rád vzpomínám na přivítání do její rodiny, které tedy nebylo nic moc, a hlavně by nikdy nikdo neřekl, že z paničky bude jednou tak velký pejskař srdcař. Její první slova totiž zněla: „Je to pes, hm, ale já chtěla koně…“  Já však byl nadšený, i když přiznávám, že jsem se i trochu bál. Nebylo tam žádné nadšení jako třeba: „Jé, štěňátko! Hurá!“ A o dvacet let později se bude psát, že psy milovala už od mala. Dokonce je to takový náš mistr světa amoleta. Avšak náš příběh je trochu jiný. Já věděl, že to v ní někde je! Starší panička, které se říkalo máma, tenkrát tvrdila, že kůň sice dobrý je, ale pes je lepší, protože ten jí nezabije. No, opravdu nevím, protože někdy jsem paničku opravdu zabíjel, ale psychicky. Moc dobře si pamatuji, jak toto často říkávala. Ale dost úvodu, jdeme na ten slibovaný příběh.

Jde se na cvičák!

Ti velcí panáčci tu mou malou nakonec donutili jít na cvičák. Proč, to nevím, ale jsem si zcela jistý, že kvůli mně to nebylo. Já byl přeci hodný a poslouchal jsem. Všude jsem čmuchal, všechno ochutnal a občas něco „zabil“, jak já rád říkám, protože pak to šlo hned do takového velkého boxu, který byl moc voňavý a přitažlivý. Ne jednou jsem jej navštívil... Cvičák, to vám tedy řeknu, byl jako pracovní tábor. A proč jako toto vůbec existuje? To je samé pojď sem, sedni, lehni, válej sudy. Na druhou stranu vám za ty blbosti i něco dají, tak jsem si řekl nakonec proč ne?

Kam zmizely piškoty?

A tak jsme cvičili a cvičili, pak jsme skládali zkoušky. Poprvé to nevyšlo, protože mi na stopě zmizely piškoty a co já tam jako mám na suchu hledat? „Pche, ať si to dělá sama, když tam nic nemám.“ Jindy jsem měl zájem, co na konci najdu, a tak to zase pro změnu vyšlo. Nakonec mě měla panička víc a víc ráda, ale také mě zároveň nenáviděla. Jezdívali jsme spolu i na tábory, kde jsme dělali spoustu lumpáren a také se nakonec se mnou začala chlubit a dělat machry. Lidé se hodně ptali, zda cvičíme a ona hrdě říkala, že ano. A chválili mě, jaký jsem hezký a poslušný pes. Mirča byla najednou tak silná a velká, i když jí bylo teprve čtrnáct. Pořád se chlubila, že jsem nejlepší pes na světě, a že pojedeme na mistrovství a pořád dokola. No co? Vždyť byla malá a byla šťastná. Všichni to prostě museli vědět, že se jede závodit.

Mě se vůbec nechtělo. Varoval jsem ji – hned jsem se poblinkal a dostal průjem. Nezabíralo to! Ona měla své mistrovství a jela. Já měl sr..ku. Jeli jsme zavřený v dodávce a ona se mnou vzadu. Tenkrát se na bezpečnost asi tolik nekoukalo. Jsme na místě. Je leden, zima a mrzne. Všude je plno sněhu. Prý jdi si s ním potrénovat, radil jeden velký člověk. Tak jdeme. Měli jsme dokonce i diváky, a tak se chtěla panička trochu ukázat. Já jsem se také ukázal. O překážku jsem se málem zabil, kladinu jsem vzal nadzvukovou rychlostí a odložení…? Co to je? Ale ona byla tak hrdá, pořád jí to drželo. Mě byla zima, byl jsem poblitý a chtěl jsem jít domů spát...To jsem dělal moc rád.

Je to tu! Závodíme…

A je zde nástup – již tam mi bylo vše divné. Všude tolik uslintaných potvor, které byly nastartované, a asi na něčem ujížděly. Nechápu to! Oni se ostatní fakt těšili. No, a pak jsem tam byl já – ten, co skoro spal a má naspídovaná mistryně světa. Jdeme na věc. Nastupujeme jako poslední, protože jak se říká, to nejlepší na konec. Říká se to tak, ne? Přivolání. Cože? Kde je piškot? On jako nebude? Divný – dobře, dám jí ještě šanci. Chůze – no – čelem vzad. Ježíš, kam jsi šla? Proč se vracíš? Dobíhám. Aport! Proč jako překážka? Hop, dávám to, protože vím, že už jdu do finále. Odložení za pochodu – počkat změna, jo? „Lehni!“ „Proč jako? Je sníh – víš to?“ Jdu za ní, přece tu nebudu ležet v tom studeném a mokrém sněhu. Koukám na ni, jak jde. Tak sebevědomě a odvážně jako by byla na mistráku. Nemohu z ní spustit oči, jdeme bok po boku spolu, já mám hlavu a ocas vztyčené, ona hrdě jako voják. Zastavuje otáčí se a...a...já nikde! Už nevypadá tak hrdě. Proč? Její pohled sjede dolu k nohám a já ležím s hlavou pyšně vztyčenou a můj pohled jde přesně do jejích očí. Jsem se sebou tak spokojený. Najednou jako by se probudila. Zjistila, že není na mistráku, ale na pouťáku v Doksech a začala zjišťovat, že její ambiciózní sen se začíná pomalu hroutit. Jde se na dlouhodobé odložení. „Pche, to dokážu.“ Ukážu jí, že jsem hoden splnit její sen. Ležím, ležím a najednou se přede mnou pomalu, ale jistě šine králík – vycpaný, smradlavý a na šňůrce. Jako proč? Co to je? Kouknu na králíka a na paničku. Ona absolutně zdřevěnělá. Nikdo netušil, že je něco takového možné. Králík se táhne neskutečně pomalu. Paničky pohled říká vše, co jsme za ty roky dřeli a snili o mistrovství světa a stupních vítězů. „Prosím, prosím jen nevstávej!“ Věděl jsem, co mám udělat. Stála tam jak přikovaná, vždy jí říkali, ať se děje, co se děje STŮJ!!! Stála. V mé hlavě toho bylo najednou moc. Stojí, nemůže na mě!  Jen si čichnu a ležet budu. Je daleko, piškot mi stejně dá, bude se však zlobit. Bože, králík je přímo přede mnou, voní, nějak divně voní. Voní jako pořádná ženská, no a že má dlouhé uši? Všechny sny, přání a touhy jsou ty tam. A já vyskočil jako nikdy! Jako na metrovou překážku bez dotyku. Sejmul jsem králíka, udělal jsem pevný silný zákus! Byl jsem v prdel., tedy pryč! Panička stála, stála a stála, víc už nevím. Jsem jí neviděl, že?

Neviděl? Bodejť bys viděl...

Ahoj, já jsem panička a jmenuji se Mirča. Ptáte se, co se dělo potom?! Všechno mi došlo, jsem dítě, které zkouší pejskařit, milionkrát jsem to chtěla vzdát, ale nevzdala. Říkala jsem si, když přežiju tebe, přežiju už vše. Začala jsem se pak neskutečně smát. Dav šílel, tleskal! Byla jsem nejmladším účastníkem a tak mi to všichni přáli. Nevyšlo to... Nikdy to nevyšlo, vždy jsme dostávali diplomy jen za účast a děkujeme. Bavilo nás to, dostali jsme pohár a medaili za poslední místo, králíka vyfasovali a já vlastně VYHRÁLA SVÉ PRVNÍ MISTROSTVÍ. V trpělivosti, oddanosti a lásce ke psům. V lásce k Aronkovi a k tomu, jaký byl jedinečný. Byl můj, byl první a já díky němu (sice koně pořád chci) pejskařím už dvacet dlouhých let! Někdy to vítězství přijde, někdy ne, ale při každých závodech nebo zkouškách si vzpomenu jen na tebe! A pokaždé vyhrávám své „mistroství“. Děkuji ti, Arone! 

www.vitrseveru-lukasdog.cz