Bordík je na parkúru řvoucí střelou!

Border teriér a agility nebo coursing? A proč ne? Třeba právě následující rozhovor rozhodne o tom, že by toto plemeno mohlo být pro vás tím pravým ořechovým. Tak se pohodlně usaďte a můžete se pustit do čtení!

Přestože je border teriér především loveckým plemenem, dokáže se dost dobře uplatnit i v celé řadě dalších kynologických sportů. Své o tom ví i Barbora Malenovská, která se svými dvěma psy na velmi slušné úrovni běhá agility a coursing a okrajově se ještě věnuje i myslivecké kynologii a canicrossu. Jak lze toto všechno skloubit dohromady, nám už ale jistě poví ona sama…

Báro, prozraďte nám, co vás přivedlo k border teriérům a co se vám na nich hlavně líbí?

Před téměř jedenácti lety jsme vybírali k naší stávající lovecky vedené fence rhodéského ridgebacka Folli Darma dalšího parťáka, kdy hlavním požadavkem kromě loveckého plemene bylo, aby to byl menší a skladnější pes, kterého bychom mohli mít stále v bytě. Syn totiž toužil po psovi, který by mohl i do postele. Ve výběru byl hlavně jezevčík, ale nějak jsem si tím nebyla pořád jistá. Na zářijovém lovu na kachny mě zaujal neúnavně hlásící vořech plující hodinu po hladině rybníka a zvedající svým nejen hlasovým nasazením kachny dávno poté, co to většina ohařů již vzdala. Ptala jsem se majitele, co to je? Při zjištění, že to je čistokrevné plemeno, jsem byla opravdu překvapená. Bordička byla již starší, tuším v té době snad desetiletá a aktuálně nevytrimovaná, vzhled vořecha jak z učebnice. Celou poslední leč mi mazlivě ležela v náručí a tulila se. Doma jsme na ni dlouho vzpomínali, četli si o bordících na internetu, až jsme došli k závěru, že přesně tohle je to pravé plemeno, které hledáme. Za měsíc už jsme si u známého myslivce rezervovali fenku a na konci listopadu 2010 jsme si naši první bordičku Aru od Veličky dovezli domů.

Líbí se mi na nich právě to, že nejsou takoví ti uhlazení krasavci, jsou prostě „voškliví“, až jsou krásní. Také jejich povaha je pro mě jak na míru dělaná, kdy dokonale ve vteřině přepínají mezi lovcem a mazlivým gaučákem. Jejich nasazení pro věc, ať už pro lov nebo pro sport, je veliké a jejich srdce lovce obrovské. O mých bordících říkávám, že kdyby měli zlomenou nohu, stejně pro mě a se mnou ten parkúr doběhnou, tak jsou tvrdí a věrní. A jako bonus to jejich vytáčení hlavičky, když se soustředí na nějaký zvuk, to miluju.

Momentálně jste majitelkou dvou veselých kluků. Mohla byste nás s nimi blíže seznámit?

Ano, nyní mám doma už jen dva BRTí kluky. Starší sedmiletý Dutch (Culann z Pirkštejnského hrádku) a mladší pětiletý Bandi (Bad Bandit z Jesence). I když je to jedno plemeno, každý z nich je svým způsobem jiný, a to nejen zbarvením.

Dutche jsme si dovezli z Ratajů na Sázavou a bylo to naše vytoužené blue tan štěňátko k tehdy tříleté Arušce. Je to akční pejsek s velice milou a přátelskou povahou, miluje děti, hračky a tunel v parkúru. Je to však také správný lovec v lese a obranář zahrady před všemi kočkami, ježky, kosy… Jedno ouško má odmalinka kratší, přepečlivá maminka mu ho uštípla, proto drží ouška takzvaně na Dobbyho a propůjčuje mu to výraz neviňátka. Jakmile se ale dá do pohybu, je to pes s energií a nasazením atomovky.

Bandi pochází z Boskovic a tohoto grizzly pejska jsem si rezervovala téměř třičtvrtě roku před jeho narozením. Měla jsem vyhlídnutou jeho maminku a věděla jsem, že po ní a z této chovky chci štěně. V něm se mi splnil sen mít nejen parťáka na agility a myslivost, ale také s ním zažít kouzlo výstav a vidět jednou jeho potomky. Je to takový náš mazánek, sprateček, mazel a tulidlo větší než ostatní dva bordíci. Více vyhledává kontakt, pohlazení, ale také má největší drive a lovecké nasazení. A je nejhlasitější při všem, co dělá. Vše s ním od štěněte bylo tak nějak jednodušší, když jsem se vyškolila na předchozích dvou. Bandi je nejen sporťák a lovec, ale i úspěšný na výstavách. Je českým šampionem krásy a jako chovný pes má již několik potomků, kdy u mnohých majitelé také rozvíjejí jejich chuť k práci a sportu.

Naše čtenáře bude určitě zajímat, jak se spolu navzájem snáší, a zda se třeba i venku na procházkách dají nějak rozumně „ukočírovat“…

Dříve, když jsem měla bordíky tři, bylo jasně nastaveno, kdo velí. První já, pak byla Aruška a kluci byli pod ní a fungovali jak hodinky celé čtyři roky. Doma i venku naprosto bez problémů. Hráli si spolu, spali spolu… A vše fungovalo. Nyní Aruščiným odchodem smečka ztratila svou vyváženost, trochu nám to narušilo harmonii. Znovu nastavujeme pravidla, pracujeme na tom, aby si kluci nevyjasňovali doma, kdo velí, neboť velím já. Na procházkách a mimo dům nemají problém a vychází spolu stále skvěle, stejně tak na cvičáku. Zatím je to hodně čerstvé a věřím, že se dostaneme do pohody. Ráda bych klukům jednou zase pořídila BRTí kámošku do party.

Vy se ale své dva pejsky snažíte i relativně hodně zaměstnávat. Čemu všemu se tedy společně věnujete?     

Unavený bordík je spokojený bordík. A toho se držím. Navíc i naši rodinu jejich akční povaha motivuje k pohybu, činnostem a nenechává nás lenivět.

S oběma se věnuji agility na závodní úrovni, kdy Dutch běhá v MA2 a Bandi v MA3. Agility je naším hlavním sportem a věnujeme se mu asi ze všeho nejvíce, trénujeme, jezdíme na intenzivky, na agility tábory, snažíme se zlepšovat a rozvíjet již naučené. Jak bordíci, tak i já se stále učíme a posunujeme k novým a lepším výkonům.

Dalším sportem, který moje bordíky baví a naplňuje jejich touhu po lovu, je coursing. Již pět let jezdíme na oficiální závody a mistrovství pro nechrty. Dutch si vyběhal titul Coursing Master za dvacet odběhaných závodů a Coursing Winner pro rok 2017, Bandi získal titul Coursing Winner pro rok 2018 a 2019. Pohled na ně při tomto sportu je pastvou pro oči, jak spolupracují, střídají se při celém běhu v tom, kdo loví a kdo nadhání. Je krásně vidět, jak spolu komunikují a navzájem si předávají v jednotlivých částech běhu vedení.

Také se samozřejmě věnujeme myslivosti, kluci mají splněny zkoušky z bezkontaktního norování, Bandi navíc i barvářské zkoušky. Chodíme na společné hony na drobnou a na kachny. V současné situaci, kdy se toho moc nedá organizovaně podnikat, jsme přišli na chuť canicrossu a moc nás baví. Je neuvěřitelné, jakou sílu dokáže bordík vyvinout při běhu, někdy mám to dvojspřeží co brzdit. Účastnili jsme se několika virtuálních závodů, při kterých jsme se svými výkony nenechali zahanbit. Chtěla bych s nimi zkusit jednou zaběhnout i Hard Dog Race.

Takže číslem jedna jsou agility. K tomuto sportu vás ale přivedla vaše úplně první fenka, mám pravdu? A jaká byla?

Aruška byla jedním slovem JINÁ. Což je takové pěkné shrnutí toho, že to byla moc komplikovaná povaha. Vůči lidem byla úžasná, milá, mazel, ale s pejsky všech ras, pohlaví a velikostí měla velký problém. Chtěla se prát. Nedej bože, když jí tito psi běhali po „jejím“ parkúru. Pro mě, jako začátečníka před deseti lety v agility, to nebyl zrovna nejvhodnější pes na učení, ale zvládla jsem to. Agility jsme zašly zkusit, abych zaměstnala nějak její mozek a ona vybila přebytečnou energii během a neměla jí pak tolik na pokusy sežrat ostatní psy. A už jsem u toho zůstala, i když to nebylo lehké. Mnoho lidí nás zatracovalo, smálo se nám, že nikdy nic nedokážeme, nezaběhneme jediný parkúr. Ona totiž ve chvíli, kdy ztratila na moje koncentraci po třeba chybně překonané překážce, hned vycítila, že nad ní nemám pevnou vládu a začala vyhledávat v okolí psa, kterému by se šla podívat na kožich. Byly jsme známé po celé Moravě, když hlásili naše jména na start, závodníci odklízeli od pásky své psy. Avšak já jsem se s ní naučila pracovat, ukočírovat její nálady tak, že se nikdy nikomu nic nestalo a my nejen, že jsme to nevzdaly, ale došly jsme až do nejvyšší kategorie MA3 a dokonce jsme v ní splnily i nějaké zkoušky čistě. Byla to velká učitelka a jsem jí vděčná, že jsem díky ní agility objevila. Běhala aktivně a v plné rychlosti závody ještě na konci září 2020 ve svých deseti letech, byla akční a vitální. Bohužel nás 25. 12. 2020 náhle opustila.

Postupně jste tedy na parkúru nasbírala zkušenosti se třemi bordíky v řadě. Jak je náročné je pro tento sport nadchnout a dá hodně práce je uspokojivě vycvičit?

Bordíka, aspoň ty moje, není problém pro tento sport nadchnout, spíš ho uběhat a uřvat. Všichni od štěněte projevovali velký drive a nadšení. Začínali jsme s motivací na jídlo, jak jinak, bordík je žravé stvoření. Později jsme přešli na hračky, ale přijde mi, že pro ně je odměnou už jen samotné vyběhnutí mezi překážky. Když přivedu na start kluky, posadím je do odložení, sedí jako dvě hromádky, korunu by jim člověk dal. Ale stačí povel „Pojď, hop“ a promění se ve řvoucí střelu neskutečné rychlosti.

Výcvik začíná již ve štěněcím věku motivací, zvykáním na tunel, vedením na ruku, následováním psovoda. Učení jednotlivých překážek od jednoduchých skokových přes otočky, zónové překážky až ke slalomu. Bordíci se vše naučili rychle, problém je spíše s propracováním jednotlivých povelů a překážek k uspokojivému výsledku. Oni to tak prožívají, že někdy se úplně „přetočí“ a rozletí se po parkúru víc než by bylo zdrávo a než psovod chce. Takže naučit se překážky šlo lehce, teď stále pracujeme na propracování vedení, těsnějším točení, samostatnosti. Prostě je to takový celoživotní trénink, ale baví nás to, posunujeme se dál.

Co vám dalo třeba nejvíc zabrat, a naopak která pasáž nebo překážka se učila velmi snadno?

Bordík v sobě norníka nezapře, takže tunel byl jasně nejlepší volbou a nejmilejší překážkou. I teď, když už běháme složité parkúry a stane se, že nejsme úplně na jedné vlně, třeba mým pomalým vedením, má-li si bordík vybrat mezi tunelem a kteroukoliv jinou překážkou vedle, vybere si vždy tunel. A nevadí mu, že tato překážka zrovna neměla následovat. Na některých závodech bývají speciální open běhy jen z tunelů a to pak není šťastnějšího psa na planetě.

Nejvíce nám dávají stále zabrat zónové překážky, tedy áčko, kladina a houpačka. Na těchto překážkách je vždy na začátku a na konci takzvaná zóna, na kterou musí pes aspoň jednou packou šlápnout. To ovšem bordíci odmítají akceptovat, neboť přeskočit to a pádit dál je přeci rychlejší. Na zóně se může pes buď zastavit 2on-2off, tedy dvě packy přední na trávě a dvě zadní na zóně. V dnešní době se agility ale zrychluje a tak jsou in tzv. sbíhačky, kdy pes přesně rozloží krok tak, aby zónu prošlapal ideálně všemi čtyřmi packami a přitom nezabrzdil. Stále zkouším přijít na to, co by pro moje kluky bylo vhodnější tak, aby naplnili očekávání a na zóně ta packa aspoň byla. Proto jsme aktuálně ve fázi přeučování na sbíhané zóny, občas to vyjde, ale je to ještě moc práce a trpělivosti.

S přibývajícím počtem bordíků mi dává hlavně zabrat to, abych rozlišila, se kterým zrovna běžím. Jsou jiní nejen v rychlosti, těsnosti točení na skočkách, stylem jak překonávají slalom, ale abych si to komplikovala, naučila jsem každého z těch tří jiné povely na jednotlivé překážky. Aneb proč to dělat jednoduše, když to jde složitě.

Jak často za normálního stavu jezdíte cvičit a liší se u vás nějak běžný trénink od přípravy na závody? 

V normální době jsem jednou z vedoucích kroužků agility při našem DDM. Máme tréninky 2x týdně pro celkem dvacet lidí s pejsky. Při těchto trénincích většinou není na moje psy čas, věnuji se členům kroužku. S kluky si při těchto příležitostech procvičuji hlavně točení kolem bočnic, slalom a samozřejmě zóny.

Abych se mohla věnovat svým psům, musím chodit na cvičák mimo tyto hodiny. Většinou se nám to s druhou vedoucí kroužku poštěstí tak jednou týdně. Proto se snažíme hodně jezdit na tzv. intenzivky, tedy intenzivní tří až čtyřhodinové tréninky k trenérům a profi mistrovským závodníkům agility, kde máme čas jen na své psy. Také mám doma na zahradě na drobné tréninky pár skoček, slalom a jednu zónovou překážku. Aspoň jednou ročně se snažím jezdit na agility tábor, kde týden procvičuji techniky, překážky a vedení jen se svými psy, toto nás vždy stmelí a posune dál.

Před závody se nějak zvlášť nepřipravuju, moje zkušenost je taková, že trénink před závody super a závody na houby. Proto jen procvičím zóny, slalom a párkrát stranové povely. Na samotných závodech psa rozcvičím mimo rozeskakovací plac, nerozeskakuji na skočkách k tomu určených. Mám ozkoušeno, že se mi tím kluci moc namotivují a běh je pak horší až neuříditelný.

Vy běháte v kategorii medium, což asi není vždy úplně snadné. Jak si tady stojí border teriér ve srovnání s ostatními plemeny?

Bordík nemá s výškou skokových překážek v kategorii M zásadní problém. Téměř neshazují, a pokud ano, je to chybou mého vedení a pozdě vydaným povelem. Kluci mají v kohoutku 35,5 a 36 cm a často běhají proti psům na horní hranici výškové kategorie M s téměř 42 cm. Dá se říct, že pokud nedělají veliké oblouky, nepokazím jim to vedením, mají dost velkou šanci se rychlostně vyrovnat i vyšším psům. Na jedny závody moc ráda vzpomínám. Tehdy Dutch zaběhl v M čistý jumping open na 1. místě a měl čas až na setinky totožný jako vítězná fenka border kolie v kategorii L. Tehdy s ním běžel syn Arnošt.

Zmínila jste také coursing a myslivost, co byste nám řekla k těmto aktivitám? A jak to všechno dohromady vůbec stíháte?

Musím přiznat, že skloubit všechny naše aktivity s bordíky a k tomu rodinu chce plánovací kalendář. Již na začátku roku se mi zaplní téměř každý víkend agility závody, coursingem, výstavou, intenzivkou, na podzim hony. Je to těžké v tom všem pak najít místo třeba na rodinnou dovolenou. Naštěstí manžel i syn propadli se mnou nadšení pro toto plemeno a například na coursingu mi pomáhají kluky vypouštět, na hony chodíme s manželem spolu, oba jsme myslivci. Syn jezdí většinou s námi a tak to máme jako takové rodinné výlety. Několikrát týdně si dopřáváme dlouhé procházky do lesů za každého počasí.

Jistě se shodneme na tom, že každého psa je třeba k jakékoliv činnosti nějak vhodně motivovat. Co je tou TOP odměnou pro vaše bordíky?

Oba, jako asi každý bordík, milují jakékoliv pamlsky. Snažím se to střídat od sušeného masa, různých tréninkových měkkých pochoutek po psí piškoty. Pamlsky používám na odměnu i při trénování triků, cviků, plnění povelů při poslušnosti.

Pokud je potřebuju namotivovat ale nejvíce, použiju hračku. Oba kluci mají rozdílný vkus a tak každý má své hračky, které mají ale jen na cvičák na trénincích a doma jim je nedávám, tak pro ně zůstávají vzácné, cenné a tudíž motivující.

Dutch má rád děrovaný balon a na přetahování králičí kožešinu na amotrizéru. Bandi miluje balónky všeho druhu, nejlépe pískací. Těch máme bohužel velkou spotřebu, neboť pokud mu ho za odměnu hodím, než mi ho přinese, stihne ho většinou za běhu přežvýkat a pískátko vypreparovat.

Při intenzivce, nebo na agility táboře různě střídám jako odměny hračky a pamlsky tak, abych zvýšila například snahu psa učit se novým věcem a složitějším povelům. Už vím, kdy ho zklidnit pamlskem a kdy naopak nakopnout do většího nasazení hračkou.

Prozradila byste nám, co považujete za svůj největší dosavadní sportovní úspěch se psy, případně kterého si asi nejvíce vážíte?

Těch úspěchů, kterých si vážím, je několik a jsou z různých oblastí.

S Arunkou jednoznačně celý náš společný desetiletý agility život. Z něj mohu vypíchnout dva závody a to naši první čistě doběhnou zkoušku v MA1 ve Zlíně, kdy jsem v cíli opravdu brečela štěstím a pak její dokonalé běhy na Mistrovství v agility BRT v roce 2018, které nám vynesly titul druhý vicemistr ČR.

U Dutche se budu chlubit cizím peřím a to titulem druhý vicemistr ČR v agility družstev mládeže v roce 2016, který získal spolu s mým synem Arnoštem. Pod mým vedením se nám nejvíc povedly běhy, kterými se nám podařilo kvalifikovat se na celodenních JUMPING OPEN závodech v červenci 2020 do finále a tam obsadit krásné třetí místo.

Bandi je na začátku své sportovní kariéry, ale je to snaživka. U něj to vše jde nějak samo a moc lehce. Nejvíc mi asi utkvěly v paměti jeho úplně první závody v agility v Kroměříži, kdy v obou bězích zaběhl čistě a na prvním místě. A velmi pyšná jsem byla, když získal ocenění Absolutní vítěz 2018 v soutěži KCHT v kategorii ostatní výkon-agility.

U obou kluků jsem pak nesmírně hrdá na jejich výkony v coursingu, který zbožňují a dávají do něj maximum ze své lovecké duše. Tady jim nemám svým vedením co kazit a je to čistě na nich a jejich zásluha. Na kontě mají tituly jako Mistr Moravy, Mistr Čech, Mistr ČR, Coursing Master a Coursing Winner.

A copak byste na závěr našeho povídání border teriérům popřála do budoucna?

Všem bordíkům bych popřála aktivní život a dobré páníčky. Je jedno jestli s nimi budou dělat myslivost, agility, coursing, canicrosss, sportovku, obedience, záchranařinu, canissterapii nebo cokoliv jiného. Důležité je, aby pro ně bordík byl parťákem, který je třeba posune dál a k novým věcem. Nemyslivce k myslivecké kynologii, myslivce třeba ke sportovce nebo agility. Aby z nich nebyli jen mazlíčci a parťáci do rodin, což je sice krásné, ale pokud nebudeme udržovat vlastnosti tohoto skvělého plemene v chovných jedincích, nebude časem kde štěňata bordíků brát.

A to nejdůležitější – PŘEJI VŠEM ZDRAVÍ PO CELÝ ŽIVOT!!!

Děkuji za moc pěkný rozhovor a ať se vám daří.

Michaela Weidnerová

Foto: archiv Báry Malenovské, Zuzana Slívová, Anna Novotná, Kateřina Navrátilová, Eliška Ondruchová, Jana Koutníková, Adéla Bartlová