Basenži vyprahlý z pouště, že ano?

Také vám každodenní život se psem přináší nejen spoustu radosti, ale sem tam i nějakou tu veselou historku? A pokud navíc něco podobného rádi i čtete, pak vás tímto krátkým příběhem jistě velmi potěšíme! Příjemnou zábavu!

To jsem si tak (za mlada) pořídila dva basenži. Fenku a pejska. Jeden hezčí než druhý. A chlubila se s nimi po ulicích. Chlubila jsem se lidem kolem, vyzdvihovala jejich jedinečnost, jak jsou zvláštní, jiní, spešl. Nesmrdí (voní!), neštěkají, téměř nehárají (pejsek vůbec, fenka jednou maximálně dvakrát do roka), doma o nich nevíte (věnují se dost svým zálibám, používají u toho přirozené prostředky, jako jsou zoubky), inteligentní, že by se Albert Einstein uzarděl při diskuzi s nimi, zosobněná elegance – nemusíte běhat po galeriích, doma máte veškeré estetično přímo před očima (ani na ty galerie ostatně nezbude času).

Hurá do Belgie!

Za chvíli jim byla republika malá – to se musí na výstavu do zahraničí. Posbírat CACIBy na interáka… Vybrali jsme si Belgii a jeli je tam předvést. Trochu francouzsky umím, tak co se může pokazit.

Z výstavy se stala i dovolená a opravdu můj spřažený pár vyvolával velmi milé reakce. Zejména při procházkách po Bruselu. Ze statistik vyplývá, že Belgie je jednou ze zemí s velmi vysokým počtem psů na hlavu, kynologie je zde národním sportem a najde se tady skutečně hodně „lajků“, kteří toho o psech hodně ví.

Opravdu neštěkají?

Zastavil se s námi starší pár a zejména paní na první pohled podlehla kouzlu našich psů a začala se na ně ptát. Když vám někdo pochválí psa, to člověka hned zahřeje u srdce, ale také dodá kuráž, i když mezi vámi může být určitá jazyková bariéra. Líčím základní francouzštinou, jací jsou báječní, a zmíním, že neštěkají. To paní zaujme.

Paní: „Neštěkají? To přece není možné!“

Autorka: „No, jo. Představte si. Je to primitivní plemeno z Afriky, ti neštěkají.“

Paní valí oči. V životě o takové věci neslyšela a to měla psů v životě desítky: „Vůbec neštěkají? Nikdy?“

„Ne,“ začínám být poněkud rozladěná. O svých psech přece něco vím!

„Oni ani nemůžou pořádně štěkat, mají úzký hrtan.“ S hrtanem si vypomůžu latinou, ta je mezinárodní.

O paní se pokouší mdloby, vypadá tak. Očividně nechce přijmout fakta, která jí předkládám, a snaží se to pořád nějak vyjasnit.

„Opravdu vůbec nikdy ani trošičku? To přece není možné, aby takhle pes žil.“

Dobrá, dobrá. Kapituluji. Pes je celkem dominantní, tak přiznávám, že když u něj dojde k nějakému mimořádnému, ale zcela mimořádnému vzrušujícímu podnětu, tak krátce vyštěkne. Nevím, jednou za rok. Fena vůbec nikdy ani trošičinku.

Paní kroutí hlavou, pán jen zírá. Oba opakují: „Jednou za rok a trošičku? Fena vůbec…“

No, nerozcházíme se úplně povzneseni.

Ach, ty řeči…

Doma mi manžel sdělil, že francouzské sloveso pít ve třetí osobě jednotného čísla (il boit) vyslovuji špatně – naprosto stejně, jako štěkat (il aboie). Měla bych na tom prý zapracovat, ať někoho neuvedu v nějaký omyl…

Léta už tomu a stále se nemůžu smířit s tím, že jsem dvěma milým Belgičanům nakecala, že ti moji psi v životě nic nepijí, ani trošičku. No, možná ten pes si kapánek jednou za rok usrkne…

Tak si také usrkněte! Hodně kynologického štěstí v roce 2022!

Jana Šikulová

Foto: archiv Jany Šikulové, Markéta Sousedíková