Australák je schopný se pro svého pána přetrhnout!

Australský ovčák je nejen krásný, ale i velmi šikovný. Proto jsme poprosili o rozhovor i zkušenou hráčku dogfrisbee, která to s australáky opravdu umí rozbalit! Tak si ho rozhodně nenechte ujít, protože pěkného povídání není nikdy dost!

Iveta Chomátová je nejen autorkou našeho seriálu o dogfrisbee, ale také v tomto sportu sama zapsala řadu nejrůznějších úspěchů. Aktuálně závodí už se svým třetím australským ovčákem a sledovat jejich sestavy je vždy fascinující a plné inspirace. Je tedy jasné, že i ona toho má k tomuto plemeni určitě hodně co říct.

Jelikož jsem se dříve bála psů, tak jsem si nepředstavovala, že si ho někdy pořídím. Ale rozhodla jsem se bojovat se svým strachem. Původně byl v plánu retrívr. Ale mezi všemi inzeráty najednou vyskočil nějaký australský ovčák. Zaujaly mě rozkošné černé kuličky. A ještě bydleli pár ulic od nás. Takže jsem se šla podívat a už se v tom čtrnáct let vezu.

Ašule byla tou největší učitelkou, kterou jsem mohla mít. Nic mi nedala zadarmo. Lidi milovala, ale jestli byl nějaký pes hoden vstoupit do jejího světa, to si opravdu vybírala. 

Beri je třináctiletá magorka, která ještě loni závodila ve freestylu. Ale teď už si užívá důchodu. I když si myslí, že zamrzla na nějakých pěti. V hlavě má jen frisbeečko. To jí stačí ke štěstí. Drop je tříletý puberťák. Takže do všeho jde zatím po hlavě a musím ho dost krotit. Jinak je to teda šílený mamánek.

Většina australáků jsou akční šílenci s velkým smyslem pro humor.

Co jsem měla možnost sledovat, tak je tam určitě rozdíl v drivu a zarputilosti do práce. I mezi mými psy je vidět rozdíl podle toho, jestli v sobě mají nějakou show linii, nebo jsou z pracovní, či sportovní linie. Ale opravdu nejvíc výrazný je ten vzhled. Takže kromě očekávané bordery, padal u trikolory například berňák. U celočerného pak labrador.

U první se narodily jen trikolórní feny, tak tam bylo jasno. Hnědou jsem si vybrala. Ale byla jsem asi pátá v pořadí. A postupným odpadáváním zájemců nakonec osud rozhodl. No, a černý nebyl vůbec v plánu. Jen jsem si jela pomazlit štěňata a po druhé návštěvě už jsem ho vezla domů.

Není to zas tak jednoduché. Jsou to docela mistři freestylu. A pokud jim nedám vědět, co budeme hrát, jsou schopní si celou sestavu vymyslet sami. Ale jinak je australák dost hravým plemenem, takže pokud je v nich chuť si hrát s člověkem podporována, jsou pro tento sport ideální.

Australáci se docela rychle přizpůsobí. Horší je to naopak. Občas nestíhám já to jejich tempo.

Tréninkům moc nedávám. Nejsem ten typ, co si vše naplánuje a ví, na čem teď budeme pracovat. Většinou začneme nějakým náhodným vymýšlením kombinací. A po chvíli se povede něco wau. Tak se na to zaměřím a zkoušíme to pořádně „vytunit“.

Na australáka – a někdy to sakra bolí. Teď vážně. Australák má tendence k přetáčení. Na tréninky mi občas chodí jedinci, se kterými pracujeme na sebekontrole během hry. Zároveň to řeším i s mým mladým. 

Velká většina jsou skvělí skokani. Ve chvíli, kdy mají zmáknutou techniku skoku, tak overy (přeskoky těla psovoda, pozn. redakce) a vaulty (odrazy od těla psovoda, pozn. redakce), v jejich podání vypadají skvěle. 

Koncentrovat se a nepřetáčet se také. I já mám občas tendence se nechat unést hrou a mí psi se nechají rychle stáhnout. Ale jinak, ve chvíli, kdy vidím, že pes „najíždí“, snažím se na chvíli uklidnit hru. Nechat ho se zase srovnat, abychom mohli pokračovat. 

Mezi naše největší sportovní úspěchy řadím cestu na mistrovství světa v USA a možnost být prvním českým týmem, který byl pozvaný do Japonska na Dogtown Cup a závodit tam. 

Prošli jsme si velkou většinou psích sportů. Od agility, flyballu, po pasení a obrany. Australák je opravdu multifunkčním plemenem. Znám spoustu jedinců napříč všemi psími sporty. A určitě nikde nehrají druhé housle. Takže ve chvíli, kdy ten daný sport bude zábavou pro oba, tak je to ten ideální.

Určitě. Ač třeba v horkém létě nebude mít výstavní australák podobnou výdrž jako sportovní hydra, tak svým drivem může na hřišti také vybojovat nějaký ten úspěch. 

Z mé zkušenosti, ač je australák podle standardu rezervovaným plemenem, tak je zároveň i velmi kontaktní. Pro svého pána je schopný se přetrhnout. Takže kdokoliv, kdo hledá opravdu akčního psa, určitě neprohloupí. Zároveň ale musí počítat s tím, že ve chvíli, kdy ausík vidí nějakou skulinku, jak si ulehčit to, co po něm chceme, tak to zkusí, někdy až tvrdohlavě, obejít. Takže je potřeba si uvědomit, jestli jste schopní nastavit nějaké mantinely a držet se jich. Jinak může z australáka vyrůst nezvladatelné zvíře. 

Iveto, děkuji ti za rozhovor a přeji mnoho radosti i úspěchů s tvými psy!

Text: Marie Trauškeová
Foto: archiv Ivety Chomátové, Simandel photography