Asistenční čivava Dája

Víte, co vše musí zvládat asistenční pes a jak náročný je jeho výcvik? A uměli byste si v této úloze představit miniaturního psíka plemene čivava? Víťa Sagan, který je odkázaný na invalidní vozík, dokázal, že i takový pes dokáže spolehlivě a plnohodnotně pomáhat.

Říká se, že překážky v životě jsou od toho, aby nás posouvaly dál. Víťa Sagan jich doposud potkal opravdu hodně. Každý den se s nimi musí vyrovnávat. Nyní na to ale není sám – do života mu přišla šikovná čivava Diana, která je nejen jeho parťačkou, ale i velikou oporou. Navíc se mu s ní podařilo složit i zkoušky asistenčního psa.

S fenkou labradora jsme byli v soužití asi půl roku, ale vůbec jsme si nesedli. Miloval jsem ji, ale prostě to nešlo, byla dost problémová a organizace s tím nechtěla nic dělat a dala ruce pryč. Fena nechodila na přivolání, válela se v mršinách, shodila mě z vozíku při sundávání oblečení, žrala věci ze země, což prostě nesměla. Od organizace zazněly jen rady – choďte s náhubkem a na stopovače. Takový pes je mi přece jako asistenční zcela k ničemu, navíc finance na výcvik jsem sháněl sám za sebe, a to nebylo nic snadného.

Čivava měla být prostě jen mazlíčkem do postele. Po všech těch zklamáních s asistenčními psy jsem si řekl, že už nevěřím žádné organizaci a že si psa v budoucnu vycvičím jedině sám. V té době mě ale nenapadlo, že by to mohla být čivava.

Diana je velmi empatická, komunikativní a přátelská. Tenkrát jsem si vybíral ze tří štěňat a povahově byla na první pohled téměř stejná. Dája měla vadu skusu, možná tím mě oslovila, že byla jiná a „vadná“ jako já. Pamatuji si větu paní chovatelky: „Reprezentovat vás asi nebude.“ A přitom dnes ji zná spousta lidí a boří mýty o čivavách.

Těžko říct, kdy jsem to začal sledovat, možná v době, kdy jsem učil Dí aportovat a ona pak bez problému během jednoho dne začala aportovat všechno. Pak jsem si řekl, že můžeme vyzkoušet další výzvy a uvidíme, co bude. Asistenční pes byl vždy mým snem, ale nikdy jsem nepočítal s tím, že by to byla čivava. Hlavně je to ale opravdu nesympatičtější fenka, kterou znám.

Samozřejmě je to složitější, ale není to nemožné. Už jako dítě jsem chtěl být výcvikářem, takže výcvik mi nikdy nepřišel nějak těžký. Šlo to vše tak nějak přirozeně samo, je to prostě parťák a musíte umět stejnou řeč, jinak to nejde.

Dája dnes ovládá základní poslušnost, podávání různých předmětů, sundávání oblečení od brýlí až po ponožku, otevíraní a zavírání dvířek a šuplíků, podání léku při záchvatu, umí upozornit na přicházející záchvat nebo probíhající záchvat uklidnit. Nejdůležitější ale pro mě je to, že je tu pro mne ve dne v noci, a když je mi opravdu zle, vytáhne mě z postele a donutí mě jít alespoň do obchodu, a to je pro mě úplně nejvíc. Nedokážete si ani představit, jaká pomoc to je, když je vám zle, nedokážete vstát z postele, ale ona je i přesto všechno při mně.

Na to se asi nedá úplně odpovědět. Konkurovat nejspíš ne, něco, co vyhovuje mně, nemusí vyhovovat druhému a pes je prostě „tvořený“ na míru.

Její výhodou je vlastně velikost, ne každý si může dovolit velkého psa. Ona je navíc takové kompaktní balení všeho, co já potřebuju na cestě životem. I přes svou malou velikost má větší odhodlání a dychtivost než kdejaký jiný pes.

Bylo to velmi náročné. Organizace mají svá pravidla a s některými jsem nesouhlasil – například s tím, že by měl být pes mimo domov půl roku. Také nás odmítali, protože je to čivava a nikdo si ji nedokázal představit jako asistenčního psa. Bylo těžké něco dokazovat, chvílemi jsme to chtěli vzdát, ale pořád mě něco táhlo k tomu si ten sen splnit, pořád mě něco táhlo k tomu mít asistenčního psa. Vyrůstal jsem s nimi celý život a bez asistenčního psa si prostě nedokážu život představit. Díky sociálním sítím, kde je Dája známá pod přezdívkou: asistenční čivava, se nám ozvalo pár lidí a dali nám tip na Centrum výcviku psů ALFA. Když jsem se ozval organizaci, netvářili se na to a odvětili: „Možná s odřenýma ušima“. Poslal jsem jim pár videí, a nakonec z ní byli unešení. Začali jsem se připravovat na zkoušky a já byl do poslední chvíle odhodlaný. Až než přišel den D, kdy jsem si říkal, že to nezvládneme. Nepochyboval jsem o ní, ale o sobě. Nakonec jsme ztratili v celé zkoušce jen tři body a jsem na ni neskutečně hrdý.

Pes musí předvést základní poslušnost, včetně perfektního přivolání i za ztížených podmínek. Pes si nesmí vzít potravu bez dovolení, ani nic jiného ze země. Celou dobu jsou okolo lidi a veřejnost, takže se prostě zkoumá chovaní psa na veřejnosti. Samozřejmě pak základy asistence – podávání předmětů z různých materiálů, otevírání a zavírání dveří.

Od mala jsou to pamlsky. Mám tu výhodu, že Dája i přes svou velikost není plná nikdy. Říkám si, že se nejspíš měla narodit jako labrador, ale někdo si to rozmyslel a poslal mi ji sem jako čivavu.

Záleží, jak mi je. Když je mi psychicky zle, tak prostě nedokážu nic a válíme se celý den v posteli a spíme. Když je mi zase naopak lepé, lítám po doktorech, nakoupíme, občas zajdeme společně do kina. Fungujeme prostě jako každý jiný, jen jsme prostě pořád spolu, je pro mě neskutečným parťákem. Dája si samozřejmě užívá i psí život, venčení a procházky.

Už bychom asi jen chtěli, abychom dokázali změnit pohled lidí na toto plemeno. Myslím, že si zaslouží víc než jen oblečky a nošení v kabelce. Sám bych tomu nevěřil, ale opravdu jsou úžasné a bylo by moc fajn, aby se k nim lidi chovali jako ke psům. Další takový tajný sen a cíl je edukovat lidi o asistenčních psech - o tom, že se nesmí hladit a otravovat, o což se snažíme vlastně každý den.

Děkuji vám za zajímavý a přínosný rozhovor a přeji vám oběma spokojený život.

Text: Marie Trauškeová

Foto: Víťa Sagan