Appenzellský salašnický pes je velmi všestranný!

Učarovala vám také švýcarská salašnická čtyřka a nejraději byste si pořídili hned všechny nebo nevíte kterého? My se v tomto článku společně podíváme blíže na appenzella a na to, jaký je, co se s ním dá dělat, ke komu se hodí a ke komu moc nepasuje. A vězte, že to ve všech ohledech rozhodně není malý berňák!

Appenzellský salašnický pes patří do čtyřlístku švýcarských salašnických plemen, není ani velký, ani malý, je avšak hodně pracovitý a je třeba zaměstnat ho nejen fyzicky, ale i psychicky. Má hustou krátkou srst, přesto je velmi odolný a zvládne i celoroční držení venku, ovšem přítomností v domě poblíž svého pána rozhodně nepohrdne. A právě jeho chovem se vedle rozšířenějších berňáků zabývá i Jaromíra Sojková ve své chovatelské stanici Bohemia Bernica. Přijměte tedy naše pozvání do světa tohoto zatím stále ještě málopočetného plemene…

Jak už to tak u kynologů chodí. Plemeno jsme z různých klubových akcí, z výstav i z našich výcvikových akcí znaly už hodně dlouho. Naše kamarádka ho chovala již řadu let. Před cca patnácti a půl lety jsme jely s naší fenkou bernského salašnického psa na krytí do Rakouska a měly jsme domluvené právě s touto kamarádkou, že u ní přespíme. Tehdy bydlela na jih od Českých Budějovic. Ona měla zrovna v tom čase dva vrhy malých appenzellských salašnických psů. Za Markétou začala chodit jedna fenečka, hodně moc se s ní mazlila. Bylo to vzájemné. A následně padla otázka: „Lenko, tahle fenka, jak se jmenuje? A je ještě volná?“ Odpověď: „Jmenuje se Comtessa a je ještě volná. Čeká na tu svoji správnou rodinu“. No, a bylo, jak se říká, vymalováno. Slovo dalo slovo a od této chvíle byla Comtessa Šťastná Berjanka alias Tessulka naše. Cca dva týdny po této návštěvě jsme si pro ni k Lence jely.

Už v úvodu jsem vzpomínat začala. Tessa byla úžasná fenka. Velmi chytrá, milá, mazlivá. Ovšem, kdo se jí nelíbil, k tomu nešla. Návštěvy u svých štěňátek přijímala velmi dobře a s většinou se ráda mazlila. On také vždycky někdo něco dobrého přivezl a to bylo její. Chuť na cokoliv byla obrovská.

Kupodivu, přestože je to střední plemeno, mělo za úkol v původních teritoriích, tzn. na statcích vysoko v horách (v Alpách) i v podhůří, hlídat stáda krav. A jak to takový nevelký pejsek může zvládnout? Štěkotem a obíháním stáda a kousáním je do nohou. Současně byli vždy appenzellové i rodinnými psy, kteří svoji rodinu bezmezně milují a dokáží i dobře ohlídat dům i zahradu.

Historie chovu appenzellů u nás se odvíjí od prvního dovezeného jedince do bývalého Československa v roce 1997. V roce 2000 se u nás narodily první dva vrhy tohoto plemene.
Vlastní historie všech švýcarských salašnických psů je poměrně krátká. První zprávy o chovu v dnešním slova smyslu máme až z poslední čtvrtiny 19. století. Je sice nepochybné, že tito psi nebo jejich předkové žijí na území dnešního Švýcarska už podstatně déle, ale jednotlivé rázy od sebe nebyly striktně odděleny. Pokud rozdíly existovaly, byly způsobeny izolací jednotlivých oblastí, např. členitostí terénu, bariérami hor apod.
Těžko se odděluje chov u nás a na Slovensku. Začínalo se zhruba ve stejných letech.
Chov tohoto plemene je zastřešen jak u nás v České republice, tak i na Slovensku chovatelskými kluby pro všechna čtyři plemena švýcarských salašnických psů. V Čechách to je Klub švýcarských salašnických psů, z. s.

Ano, to je bohužel smutná pravda. V minulosti se nám to stalo mnohokrát. Lidé argumentují: „Víte, my nepotřebujeme toho velkého chlupatého salašníka, my chceme toho menšího, s krátkými chlupy.“ Řada rádoby zájemců dokonce neumí ani název plemene vyslovit. Jak se asi potom mohou o aplíka starat a správně ho vychovat a vycvičit?
Appenzellský salašnický pes určitě není psem pro začátečníka, pro děti (většinou v období puberty) a pro starší lidi, hlavně pokud mají i pohybové potíže.

Samozřejmě. Pro jednoduchost budu zkracovat název plemene. Entlebuch je na kratších nohou a je delšího tělesného rámce. Má kulaté ucho, na rozdíl od appenzella, který má ucho jinak posazené a špičatějšího tvaru. Entleuch má rovný ocas (tedy podle standardu) a dokonce se rodí i jedinci se zkráceným ocasem, což je rovněž v rámci standardu. Appenzell má ocásek zatočený nad hřbet do dvou otáček (něco jako prasátko). Povahově zas takový rozdíl mezi nimi není. Důležité je štěně od malička vychovat a základně vycvičit.
Pro uchovnění mají entlebuši povinná další vyšetření – oči a močové ústrojí. Appenzell je nejzdravějším plemenem ze všech švýcarských plemen. Jsou velmi vitální a nemají pohybové potíže.

U appenzella to jde tak i tak. Hodí se téměř ke všem kynologickým sportům. Znám majitele, kteří dělají záchranařinu, agility, flyball, treibball, sportovní kynologii a spoustu dalších, v současné době rozšířených aktivit. Appenzell může velmi dobře fungovat i jako „jen“ parťák do rodiny. Ovšem je potřeba ho zaměstnat jednak aktivně fyzicky, ale zaměstnat mu i hlavu. Na výlety do přírody, běh u kola, plavání nebo různé tracky je přímo ideální.

Appenzell je velmi dobře motivovatelný. Funguje jak na pamlsky – většinou jsou velmi žraví až hltaví, ale i na veškeré hračky, přetahovadla, míčky. Když mu hodíte míček stokrát, tak ho stokrát přinese zpátky. Milují práci a milují práci se svými dvounohými parťáky.

Na tuto otázku existuje velmi jednoduchá odpověď. Kdo si appenzella správně vychová i vycvičí, může ho pouštět na volno a pes poslechne, když ho páníček přivolá. Když vychovaný není, musí chodit na vodítku nebo na delší stopovačce (kterou tahá za sebou). Většinou nemá lovecké pudy a neměl by ani běhat nějak intenzivně za zvěří. Pokud má takové přivolání, že v případě, když zavolám, tak pes přijde, je to velmi jednoduché.
K jiným psům většinou tíhne a samci mají někdy tendenci „vyjíždět“ na jiné samce, obzvláště v době vrcholící puberty.

Údržba srsti je opravdu jednoduchá. Stačí občas vyčesat. Samozřejmě, když začne línat, což je tak dvakrát do roka, je potřeba vyčesávat ho častěji. My jsme měli naše fenky i celoročně venku a není s tím problém, pokud má pes správné zázemí, kam nefouká a kde se může schovat, tak se srst přizpůsobí na venkovní prostředí. Samozřejmě, když je minus dvacet, tak už je lepší psa vzít domů. Někdo to střídá, že může i ven i domů. Je to na každém. Nám se osvědčilo venkovní bydlení. Psi pak byli zdravější. Naše první appenzellka Comtessa se dožila patnácti let věku. Akorát ke konci špatně slyšela a přestávaly jí poslouchat zadní nožičky.

Už jsem na to narazila v předchozí odpovědi. Appenzellové se dožívají poměrně vysokých věků. Z vrhu naší Comtessy se většina sourozenců dožila těch krásných patnácti let. Někdo s aplíky zdravotní problémy má, někdo ne. Ale vyskytují se u nich mnohem méně, než u ostatních salašníků. U naší Comtessy se okolo deseti let objevil nádor na mléčné liště. Ten jsme nechali odstranit a od té doby byla v pohodě. My zásadně feny preventivně nekastrujeme, pokud nemají nějaké zdravotní potíže. Ke stáří je pak může trápit hluchota, pohyblivost zadních nohou a někdy i močový systém. U kluků je to prostata, která může dělat ve vyšším věku problémy. Pokud je mi známo, určitě aplíci tolik netrpí na rakovinu, jako jiní salašníci.

Chovná základna je nejen u nás, ale téměř v celé Evropě stále velmi úzká. Pokud máme fenu z českého chovu, kde se vyskytuje většina v Česku použitých fen a krycích psů, máme velký problém najít nepříbuzného krycího psa. Naštěstí někteří chovatelé v posledních letech dovezli do České republiky chovné jedince z ciziny, takže i tak se vybrat dá. Ono se řekne import, ale většina chovné základny i v Evropě je nějak příbuzná. Tento problém se u appenzellů jen tak nevymýtí. Ovšem, pokud se chce, tak to jde.

Podmínky chovnosti jsou téměř totožné jako u většiny salašníků. Pokud se zadaří a vyroste jedinec, který má vše tak, jak má být. To znamená, že má správný skus, nechybí žádný zub, který nesmí chybět, má standardně zatočený ocas, správnou základní barvu, tak můžeme postupovat následovně. Je třeba předvést fenku nebo pejska na svodu mladých (ovšem, to je pro chov nepovinné). Pak se zúčastnit minimálně dvou výstav, z toho jedna musí být klubová a jedna mezinárodní nebo národní od třídy mladých včetně. Další povinností majitelů je nechat udělat a vyhodnotit RTG kyčlí a loktů (doporučená, i když nepovinná jsou i ramena, stejně jako patella). Doporučené je genetické vyšetření na vlohy pro dlouhou srst. Když jsou všechny výsledky v pořádku a odpovídají bonitační a chovatelské směrnici klubu, můžeme jedince přihlásit na plánovanou bonitaci. Zde se ještě odebírá DNA. Pokud náš pejsek nebo fenka projdou úspěšně bonitací, stávají se chovnými.

Určitě znalosti a povědomost majitelů aplíků. Lidé si pořídí aplíčka bez jakýchkoliv znalostí, krásné roztomilé štěňátko rozmazlí a pak se diví, že jim skáče po hlavě. Prostě zvýšit odpovědnost jak se strany chovatelů při výběru nových majitelů, kterým svoje vypiplané štěňátko svěří, ale i znalosti majitelů. Je stále potřeba rozšiřovat chovnou základnu, což se občas daří lépe, občas hůře. V současné době, kdy se řada lidí obává o vlastní existenci, se asi moc importů nedočkáme. Až budoucnost nám ukáže, kam se chov pohne.

Co se reprodukce týče, tak je appenzell na vysoké úrovni. Co se týká krytí, zabřezávání i porodů. My jsme v chovu zatím celkem měli deset vrhů a jenom jeden skončil císařským řezem – fena už dlouho přenášela. Rodí velmi pěkně a rychle. Většinou to vychází – co půlhodina, to štěně. Matky jsou to vynikající a o štěňátka se vzorně starají. Většina vrhů, až na výjimky, je početná. Například naše druhá fenka Claudinka neměla nikdy méně, jak deset štěňat. Vždy se o ně vzorně starala. Comtesska měla jednou jedno štěně, ale tam mohlo být špatné načasování krytí. Vždy doporučuji udělat několikrát vyšetření hladiny progesteronu před krytím, pokud to někdo nedělá a jenom odhaduje, může také splakat a štěňátka nebudou.

Ano, momentálně máme doma šestitýdenní štěňátka (červenec 2022). Jak vybírám majitele? Tak prozatím jsme měli velké štěstí. První rodina se přijela podívat ještě před porodem a bydlí kousek od nás a budou k nám jezdit do psí školky. Druhá rodina má appenzella v rodině a jsou z něj nadšeni, tak dobře ví, do čeho jdou. Z toho máme také velkou radost. A dvě fenky jsou na export přímo chovatelům, takže i to nás těší, že je o naše štěňátka zájem vmezi chovateli v cizině.  Pro jednoho pejska si přijedou zájemci, kteří už sedmiletého psa mají a dva klučíci čekají ještě na svoje budoucí milující a správňácké rodiny.

To by bylo na samostatný článek. K tomu mám vypracovaný „Manuál pro štěňátka“ a dostane ho každý nový majitel. Tam má přesně vypsáno hlavně očkovací a odčervovací schéma, jak na další péči o štěňátko a prevenci. Jak štěňátko od základu vychovávat, a jak ho cvičit.
Samozřejmě, poskytujeme majitelům doživotní chovatelský servis a dokážeme poradit téměř se vším. Základem je štěně nerozmazlit, nechat psovi, co „psího“ jest a nic nepřehánět, protože všeho moc škodí. A hlavně nepodlézat štěňátku, protože pak si s vámi bude dělat, co chce.

Ha, dobrá otázka. V listopadu si jdu nechat vyměnit třetí velký kloub, abych se mohla o pejsky a štěňátka lépe starat. Takže mojí jedinou a hlavní prioritou je zdraví. Pak budu schopná i nadále o štěňátka pečovat a věnovat jim většinu svého času. Poté samozřejmě i o naše fenečky. A chtěla bych se dál věnovat výcvikům v psí školce a pořádání táborů a prodloužených víkendů. Plánů mám opravdu hodně a budu věřit, že se mi všechna má přání splní.

Děkuji za vyčerpávající povídání a přeji, ať se ti dále jen daří!

Michaela Weidnerová

Foto: archiv Jaromíry a Markéty Sojkových

https://www.sojkovy-queenelsa.cz