Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

Andy je pes, který se mi vryl hluboko do srdce!

Také vás dojímají příběhy pejsků zachráněných z naprosto šílených podmínek? Jeden takový tady pro vás máme! A hovawart Andy, který balancoval na pokraji života a smrti, měl obrovské štěstí v neštěstí…


Andy je pes, který se mi vryl hluboko do srdce!
Jitka Dufková 4.1.2020 6932x Příběhy

Nikdy jsem si nemyslela, že by můj Andy byl něčím výjimečný. Je to naprosto normální a snad s námi šťastný plavý hovawart, kterému je aktuálně devět a půl roku. Narodil se na Moravě u hodných lidí, kteří tohle plemeno chovají a milují. Určitě prožil první týdny života v hezkém prostředí a byl obklopen láskou.

Jeho život začal krásně…

Andy je pes, který se mi vryl hluboko do srdce!

Andy byl úplně normální veselé štěně – chundelatý „medvídek“. A s ním v zahradě běhalo několik dalších chlupatých kuliček, brášků a sestřiček. Dnes tenhle kluk, duší a myslí pořád štěně, ve své podstatě zdravý pes, žije u nás na pomezí Valašska a Slovácka. A běhá tu po kopcích a loukách, kolem domu i po zahradě. A dělá nám spoustu radosti a občas normálně zlobí. Prostě pes jako každý jiný. Až v poslední době mi několik lidí řeklo, že je jeho životní osud něčím výjimečným. A pak jsem byla oslovena k napsání jeho příběhu.

Vlastně ani nevím, jak začít…

Andy je pes, který se mi vryl hluboko do srdce!

Raději bych vám povídala o tom, jaký je to úžasný parťák. Někdy prostě potkáte psa, který vám zůstane v srdci tak nějak víc než ti ostatní. Takové psy jsem měla v životě jen dva. Oba hovawarty – fenku Airu, resp. Aprilii Mílas Moravia, celočerného čertíka. A potom Andyho, resp. Andyho Coras Garden, plavého medvídka. O tom, kolik dalších psů a jakých ras mi prošlo životem a kolik zvířátek jsme měli doma, vám povím třeba někdy příště.

Sháněla jsem odrostlejšího psa

Andy je pes, který se mi vryl hluboko do srdce!

Možná bych mohla začít od toho, jak jsem Andyho poznala. Kolem roku 2014 mi umřela na DM (https://www.ecanis.cz/slovnik-pojmu/dm-degenerativni-myelopatie_1013.html) moje černá láska Aira. V té době jsem žila v pronajatém bytě v Praze, kde jsem psa mít nemohla. Tak Aira zemřela u mamky doma nebo jsme ji spíš museli nechat milosrdně odejít. A jak se tak nějak věci sešly, naskytla se mi možnost bydlet v Roztokách u Prahy, kde mi majitel psa dovolil. Ale nechtěl moc štěně, spíš pejska aspoň ročního, klidně i velkého.

V té době jsem tedy začala projíždět internet a hledat hovawarta, ideálně s PP. Ale netoužila jsem po příliš „starém“ pejskovi, moje představa byla tak do tří let věku. Tehdy se na serveru www.hovawartivnouzi.cz nabízelo hned několik hovawartů s PP, kterým třeba zemřel majitel. Dá se říci, že hezkých a bezproblémových jedinců.

A pak jsem narazila na plavého hovawarta…

…který vlastně jako hovawart ani moc nevypadal. Byl ve strašném stavu a navíc ošklivý, agresivní a nezvladatelný pes. Pes, kterého v jeho cca čtyřech letech odvedli od majitelů.

Našli ho někde na Ostravsku díky sousedům, kteří Nadaci na pomoc zvířatům v Ostravě – Porubě informovali o týraném psu. Přes odpor jeho majitelů byl naštěstí odveden. Tehdy žil, nebo spíš umíral v opravdu strašných podmínkách. Byl celý prolezlý červy, na většině těla bez srsti, tlustý a prakticky nechodící. O nic nejevil zájem. Jeho domovem byl prostor zhruba 1 x 1,5 metru, kde se živil odpadky. Jeho majitelka či majitelé prý byli nějak duševně nemocní. Nechci je tedy hodnotit a prosím i vás, nepište k nim žádné komentáře. Jediné, čemu nerozumím a co by mne opravdu zajímalo, je, proč si někdo pořídí poměrně drahé štěně s průkazem původu a toto mu udělá.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nic víc o jeho životě do toho okamžiku nevím, byť pořád pátrám. Z náznaků jeho chování se mohu jen domnívat. Ani v útulku nemají žádné další informace. A znám jeho miminkovské období, kdy byl ještě u chovatelky.

Osud asi věděl, co dělá…

Andy je pes, který se mi vryl hluboko do srdce!

Začala jsem tohoto pejska bedlivě sledovat. Zajímalo mne, jak jej v nadaci léčí, jak je agresivní na personál, ale také jak se zlepšuje, jak mu dorůstá srst, učí se chodit na procházky a reagovat na lidi. A jak se mění v krásného psa. Dodnes nevím, co mě k tomu vedlo. Plavého hovawarta jsem nikdy nechtěla, navíc zničeného a nemocného a téměř v půlce života. Mezitím jsem měla dohodnuto několik návštěv u jiných hovawartů, ale vždy mi do toho něco vlezlo nebo jsem se rozhodla tam nakonec nejet. Asi osud věděl, proč to dělá. Začala jsem přes e-maily i telefon komunikovat s nadací, s veterináři, kteří jej ošetřovali atd. Řešila jsem jeho hypofunkci štítné žlázy a co to pro něj a pro mě případně znamená. Jestli to zvládnu…

 

A netrvalo dlouho a jednoho dne jsem seděla ve vlaku z Prahy do Ostravy a jela za Andym. Chtěla jsem ho vidět a zkusit, zda bychom si třeba nepadli do oka. Čekala jsem všechno, jen ne to, co se stalo. Vyřítil se na mě ohromný chlupatý plavý pes. A hned jsme se začali mazlit a válet po zemi. A já věděla, že tenhle pes je úplně normální krásný hovawart.

Čekala jsem všechno, jen ne to, co se stalo. Vyřítil se na mě ohromný chlupatý plavý pes

Cesta domů byla opravdu dobrodružná!

Druhý den se mnou odjel do Prahy. Asi jeho první cesta vlakem. Naštěstí mně tam s ním pomohla sestra. Ve vlaku se choval vzorně a asi by nikdo nepoznal, že se vlastně neznáme. Až na ty přestupy! V Praze mě stáhl do kolejiště, neuměl vůbec chodit po schodech. A jezdící schody, to už vůbec ne. Naštěstí je na hlavním nádraží v Praze výtah, který Andy znal. Naše první cesta v Praze vedla do ZOO potřeb, museli jsme koupit to nejnutnější a také krmivo. Následovala malá procházka po Praze a jelo se domů do Roztok. Vůbec si nepamatuji, jak se mi jej podařilo nacpat znovu do vlaku.

 

Doma nás čekala tři patra po schodech do bytu. Jedno patro dolů jsem absolvovala po zádech, kdy mě pes na vodítku vlekl dolů. Takže jsme šli vlastně patra čtyři. Jak jsem po pádu do kolejiště a po tomto výstupu do bytu vypadala, si asi umíte představit sami. A to mě čekalo venčení a další cesty po schodech, výtah nebyl…

A tak začal žít Andy se mnou…

Andy je pes, který se mi vryl hluboko do srdce!

A dál už je to příběh ze života každého úplně normálního psa. O tom mohu napsat někdy později, budete-li mít zájem. Třeba o tom, jak si Andy začal vzpomínat na příkazy, jak zlobil a hrál si, jak nechápal, co je to a proč dostal pamlsek. Jak si první uzené ucho, které jsem mu koupila, asi týden ochraňoval a oblizoval. Nejspíš si chudák myslel, že je na celý jeho život. Jak reagoval na lidi a psy. Jak jsme řešili jeho dominantní chování a kolik chyb jsem v jeho výchově nadělala. Co mu dlužíme a jaké s ním mám plány do budoucna. Ale to vypadá spíš na seriál na pokračování…

Co říci závěrem?

Tenhle článek byl napsaný proto, aby zmapoval život jednoho úžasného psa, který se narodil možná proto, aby vám řekl: „I takový pes má právo na život. Nenechejte ho umírat v útulku!“

Každý tvor se pro něco narodil. A Andy ten svůj úkol na světě splnil...

A vlastně ještě něco mám na srdci…

Neměla jsem vůbec ideální podmínky a pořád nemám. Stále tomu klukovi moc dlužím. Ani já nejsem zdravá, trpím podobným onemocněním, jaké měl Miloš Kopecký. Jde o bipolární afektivní poruchu neboli maniodepresivitu. Mám za sebou pokus o sebevraždu. Téměř úspěšný. A psi jsou ti, kteří mě drží při životě. A jen díky mé mámě a sestře psi žijí. Starají se o ně v době, kdy já nemohu. Proto tímto článkem děkuji jim a všem mým psům. Díky vám tu ještě pořád jsem…

Foto: archiv Jitky Dufkové a Nadace na pomoc zvířatům v Ostravě

 

https://utulek-ostrava.estranky.cz/

http://www.hovawartivnouzi.cz/4-lety-plavy-hovawart-s-pp-andy/#more-163

https://www.facebook.com/groups/204623773339

https://www.ifauna.cz/psi/nemodforum/r/detail/1867019/andy-smutny-pribeh

Speciální poděkování pak patří známým i neznámým lidem, kteří v letech 2014 a 2015 věnovali spoustu energie pro záchranu mého Andyho. Nelze jmenovat všechny, ale zejména to byli lidé v Nadaci na pomoc zvířatům Ostrava, kteří se o něj starali, a předtím ti, kteří na jeho příběh upozornili veterináře a nadaci. A za nesmírné úsilí jsem vděčná všem, kteří se mu snažili najít nový domov. Ať už to byli ti kolem serveru Hovawarti v nouzi nebo spousta dalších báječných lidí, jejichž jména ani neznám, ale kteří mu chtěli pomoci. Bez takových lidí bych nikdy Andyho nepoznala…

Kam dál ...