Agility je pro mě synonymem souhry člověka a psa!

Jak jde dohromady agility a bearded kolie? Odpověď je jednoduchá: „Opravdu perfektně“. A navíc na parkúru ještě krásně vypadá. Chcete se dozvědět více? Pojďme si tedy nyní společně přečíst následující rozhovor…

Hanku Kopalovou provází vousaté kolie již více než dvacet let a určitě by toto akční a chytré plemeno za nic na světě neměnila. Je jí nad slunce jasné, že tento pes potřebuje nejen lásku svého pána, ale i nějak vhodně zaměstnat hlavu i tělo. Se svými fenkami se tedy věnuje především agility a právě o této disciplíně si budeme nyní společně povídat.

V roce 1996 jsme si s rodiči vzali z útulku křížence Kamila a já v časopise Pes přítel člověka narazila na článek o agility. Shodou okolností hned od ledna následujícího roku začínaly kurzy agility v KK Plzeň-Doubravka a tam jsem prvně uviděla beardedku. Byla to dorostenka Anetka, která překypovala energií a láskou ke všem. Na prvních agility závodech se na startu objevil Pepa Žák s legendárním Nuggetem Black Vanilka. O prázdninách si pak do Plzně přivezla další beardedku Caesy (Arta Black Kvítek Šáronský) Katka Terčová. Caesy byla opravdu typickým představitelem plemene a to už jsem byla ztracená. Kamilek byl neskutečný flegmatik a parkúr agility si zdolával svým vlastním tempem. Na jaře roku 2000 se rodičům zželelo své dcery a dovolili dalšího psa. V té době se očekával v Ledenicích v chovatelské stanici od Emy Destinové vrh „Č“…

Na Čakynku se nedá zapomenout. Když rodiče dovolili druhého psa, zkontaktovala jsem Pavlínu Vazdovou a zamluvila si černou fenku. Ve vrhu „Č“ se narodily tři fenky, dvě černé a jedna hnědá. Dodnes si pamatuji telefonát, kdy mi chovatelka říkala, jak ta hnědá je ohromně tmavá a kterou že si to tedy vyberu. Vlastě mi ji nenápadně podstrčila. Takže místo černé fenky s malými znaky, jsem měla najednou zamluvenou hnědou Čokoládu od Emy Destinové. V pěti týdnech, kdy jsem ji prvně viděla, to bylo již naprosto samostatné, nezávislé štěňátko a silná osobnost. Její temperament byl opravdu třeskutý a v kombinaci s její dominantnější povahou to byla pro mne velká výzva. Věnovaly jsme se spolu hlavně agility, složily jsme spolu zkoušky ZZO, ZOP, trošku jsme zabrousily i do záchranařiny, ale opravdu jen okrajově. Ještě ve dvanácti letech jsme spolu závodily. Pak přišel bohužel úraz a z Čakynky se stala důchodkyně. Ale i přes úraz a pokročilý věk byla stále veselou a aktivní fenkou.

Nyní máme doma dvě beardedky, téměř čtyřletou černou Rumovku a sedmiměsíční hnědou Kokynku. Kokyna byla neplánovaná, ale zkrátka se narodila hnědá holčička (rozumějte nostalgie). S Rumčou běháme agility, občas si jdeme jen tak zaběhat, ale pro Rumču je nejdůležitější mazlení, byť je trochu hyperaktivní, taková trošku ADHD. Miluje kontakt s člověkem, ze všeho nejraději je u někoho v náruči. Je to snad nejmazlivější beardie, kterou jsem kdy potkala. Oproti tomu Koky je spíše pohodový méďa. Ještě naši domácnost obývá rok a půl stará šeltie – parťák především našich dětí, kdy syn chtěl kámoše na mazlení a učení triků, dcera chtěla strašně také běhat agility, ale Rumča s ní odmítala spolupracovat.

Agility je pro mě synonymem souhry člověka a psa. Při agility se posiluje vztah pejska a psovoda, je to sport pro všechny věkové kategorie (dvounožců) a všechna plemena – malá, velká, s PP i bez PP. Agility běhají i handicapovaní lidé, což je úžasné. To se mi na tom líbí. Pro beardedky je agility jako stvořené. Beardie milují práci, jsou rychlé, chytré, ovladatelné a v neposlední řadě neskutečně elegantní. Troufám si říci, že na parkúru vypadají nejlépe.

Beardedky všeobecně rády pracují, tudíž motivace je snadná. U vousatek si však musí dát člověk pozor na přílišné opakování cviku. To nemají rády. Proč by něco dělaly stále dokola, když už to dvakrát nebo třikrát udělaly správně? Když jsem začínala cvičit s Čakynou, běhaly jsme zpočátku jen tunely. Asi po měsíci najednou Čakyna do tunelu nevběhla a jen štěkala, štěkala a štěkala. Do tunelu zkrátka nešla. Do žádného. Byla jsem z toho nešťastná. Další výcvik to samé. Nakonec jsem ji už zoufalá vzala na kladinu a ejhle, najednou zase vlítla do tunelu, jako by se nic nedělo. Zkrátka usoudila, že tunelů už bylo dost! A odměny za práci? U nás frčí nejvíce domácí játrové pamlsky, ale máme i spoustu přetahovadel a různých míčků…

Asi nejoblíbenější překážkou u všech byly a jsou tunely. S Čakynou jsme měly největší problémy na zónách – ona nechtěla čekat, to pro ni bylo za trest. Ona už chtěla být někde daleko vpředu. Fidorka byla snad nejméně problémovým psem, s Lentilkou jsme bojovaly na slalomu a s Rumčou spíš řešíme rychlost.

Zóny učím zastavované, sbíhané se mi moc líbí, ale netroufám si na ně. Rumču třeba zóny díky klikru baví. Možná, kdybych před těmi devatenácti lety klikr znala, mohly bavit i Čakynu…

Se štěňátky se dá dělat mnoho věcí mimo parkúr, kdy se pes učí spolupracovat s člověkem a nepřetěžuje se jeho pohybový aparát. Já osobně začínám slalom učit až kolem jednoho roku.

Určitě se dokáží prosadit. V elitní kategorii A3 běhá hned několik bearded kolií. Například Alena Rybová se se svým Tůžou (Autumm Misty Morning Lufian) letos nominovali i na MR. Již zmíněný Pepa Žák s Nuggetem reprezentovali 5x ČR na mistrovství světa! Samozřejmě musím být upřímná a přiznat, že borderky či belgičtí ovčáci jsou samozřejmě v kategorii large top, ale vousatky se určitě neztratí.

Ano, jsou uštěkané. Hodně. Vše musejí komentovat. Naše fenky nejsou jiné. Zajímavé je, že doma jsou to tiché spolubydlící, aniž bychom je to učili. Jakmile je však vypustím na zahradu a obzvlášť pokud začneme cvičit, začnou štěkat. Nejmladší Koky se zatím tváří, že bude tou světlou výjimkou a štěkat téměř nebude, tak se necháme překvapit.

Beardie mají zpravidla problém s reakcí na střelbu, případně na bouřku, rachejtle nebo dělbuchy. Čakyna nebyla jiná, ale jakmile se postavila na start parkúru, mohl se vedle něj klidně konat novoroční ohňostroj, ale ona měla svůj milovaný parkúr a bylo jí vše jedno. Ale také jsme při závodech hledali beardedku po cizím městě, protože někde v dáli byla bouřka. Rumče zase nevadí rány, ale řeší prostředí – při tréninku běhá rychle, jakmile jsme na závodech, zpomalí a táhnu ji za sebou… Ale je pravda, že s Rumčou moc po závodech nejezdíme, není bohužel čas, zde je chyba na mé straně. Určitě se dá hodně vyřešit správnou socializací, od malička seznamovat s nejrůznějším prostředím a situacemi. Čím dříve se začne, tím lépe.

Vousatice jsou určitě vhodné pro téměř jakýkoliv sport – pasení, obedience, coursing, canicross... Jen v dogdancingu by jejich štěkání bylo asi dost penalizované. Určitě se najdou i výjimky, které potvrzují pravidlo a budou pracovat krásně tiše, ovšem u beardie se to moc očekávat nedá. Ze své zkušenosti mohu říct, že jsou to skvělí rodinní psi, s dětmi jsou úžasní parťáci, ale jakmile se naše děti ujaly role „výcvikářů“, nastal problém. Dva tři cviky ještě holky splnily, ale dál už nic. Sebraly se a zkrátka odešly. Ke spolupráci je nepřimělo nic. Synovi je nyní dvanáct let a už se začíná situace lepšit.

Zkusila jsem si záchranařinu, bylo to spíše jen takové koketování. Lákalo by mě vyzkoušet si dogfrisbee i obedience, ale potřebovala bych, aby den měl alespoň čtyřicet osm hodin.

Aby se kvůli exteriéru nepřestalo myslet na zdraví a vše se neomezilo jen na „hon na chlupy“. A aby to i nadále byly stále ty veselé, inteligentní a bláznivé chlupatice, se kterými se člověk opravdu nenudí.

Děkuji vám za rozhovor od srdce.

Foto: archiv Hany Kopalové