Vážně i s humorem o výstavách a vystavování

„Vážně i s humorem o výstavách s mezinárodní rozhodčí, chovatelkou i vystavující, zejména ale s báječnou dámou Míšou Čermákovou.“ A právě tato úvodní věta na webových stránkách Klubu Coton de Tuléar nás upoutala natolik, že jsme se rozhodli tento zkušenostmi a informacemi doslova nabitý rozhovor zveřejnit i pro vás, naše milé čtenáře. Navíc s Míšou Čermákovou, jak jistě dobře víte, sami úzce spolupracujeme. Přejeme příjemné čtení, určitě nebudete litovat!

Vážně i s humorem o výstavách a vystavování

Výstavní sezóna ještě zdaleka nekončí. I tak je ale možná ten nejlepší čas na trošku rekapitulace pro ty, co pravidelně vystavují, připomenout si to, co víme, ale načerpat i informace nové. Pro ty, kteří začínají nebo se na výstavu chystají, může být následující rozhovor úvodem a pozvánkou do báječného světa vystavování….

Míšo, jsi rozhodčí i vystavovatel. Vidíš to tedy ze dvou stran – máš ještě výstavy ráda? A proč vůbec bychom měli vystavovat?

coton de tuleár Výstavy psů jsou pro mě adrenalínek v nejčistší podobě. Miluji je ze všech úhlů pohledu – jako vystavovatel, rozhodčí, pořadatel, vedoucí kruhu i jen jako divák... Jo, jediné, co mi moc nešlo, bylo zapisování. Dostala jsem tenkrát historický psací stroj – byl určitě starší než já, u kterého se zasekávala „klapka“ s písmenem E ... To byla tehdy docela povedená taškařice. A ty posudky, jeden lepší, než druhý… Výstavy byly, jsou a budou především místem, kde věci znalý, laskavý a zkušený odborník posoudí předvedené jedince, porovná je se standardem a mezi sebou navzájem, a těm nejlepším zadá výborné známky a tituly. No a k tomu je to den strávený s milovanými pejsky, mezi přáteli také pejskaři a bez otravných rodinných příslušníků, kteří mé zaujetí pro výstavy nikdy nepochopili... Jak prosté, milý Watsone!

Baví to psa nebo ho to stresuje?

To jak kterého. Obecně víc výstavy baví psy, tedy jako chlapy. Mohou se naparovat před ostatními mužskými, dělat dojem na slečny, a ještě si užijí přítomnost a trvalou péči svého páníčka... takže super. Fenky, hlavně ty, které již měly štěňata, ve vystavování většinou nic pozitivního nespatřují (tedy pokud nejsou žravé jako larvy a za piškot jsou ochotné zatančit vídeňský valčík i s přídavkem). Ještě tak projít kruh a snést dotyk rozhodčího, ale to je většinou všechno. Nějaké nadšení a herecký výkon od nich můžeme málokdy očekávat. Ovšem pro psy i fenky platí bez rozdílu toto: když je na výstavu předem nepřipravíme, když vůbec neví, co je čeká a co od nich vlastně chceme, je to vůči nim strašně kruté. Zkuste se vžít do jejich kůže – jsou ráno vzbuzeni v nějakou nekřesťanskou hodinu, odvezeni někdy i pár stovek kilometrů od domova do haly, kde je divný pach, hluk, spousta nervózních lidí, a ještě neklidnějších psů. Pak jsou taháni za krk kruhem, sahá na ně cizí člověk, a ještě ke všemu cítí, jak je jejich majitel rozklepaný. A to se jim má líbit? Naopak pejsek (a handler!) na výstavu připravený, si to všechno skvěle užije a ten ruch okolo sebe bere jako něco naprosto normálního... takže asi tak.

Rozhodli jsme se tedy vystavovat
– a tady mám spoustu podotázek…

Kdy začít vystavovat – tedy kdy je ten správný věk pro našeho psa?

Míša Čermáková Příprava perspektivního pejska na výstavu začíná již v „rodném pelíšku“. Znám hodně svědomitých chovatelů, kteří štěňata od šestého týdne věku staví doma na stůl do výstavního postoje, aby si pejsek zvykl. Následně by v tom měl pokračovat i majitel, který chystá pro svého pejska výstavní kariéru... tedy stavět štěně do výšky, učit ho ukazovat zoubky a chodit na volném vodítku. Já osobně jsem proti vakcinaci vzteklinou dřív než v půl roce, takže třídy štěňat moc neobdivuji, ale dorostenci jsou naprosto úžasní. Většinou velmi ochotně ťapkají za svým pánem a při prohlídce na stole od nich velmi často dostanu pusu. Jen je nutné zajistit jejich naprostou bezpečnost, protože když se takhle malé štěně setká s nějakou nepříjemností; třeba ho někdo nechtěně přišlápne nebo na ně bafne velký pes, je z toho pro ně negativní zážitek na celou další výstavní kariéru.

Hlásíme se na výstavu – co je třeba vzít v úvahu?

S malým štěnětem a s veteránem nedoporučuji jezdit někam příliš daleko, pokud nemáme karavan, kde si připadá jako doma. Pro první výstavu mého pejska vybírám vždycky rozhodčího – specialistu na plemeno, o kterém je známo, že je ke štěňatům laskavý a hlavně trpělivý. Převážně to bývají klubovky nebo speciálky, ale třeba taková rozhodčími dobře obsazená oblastní nebo krajská výstava také není špatná. Ta se odehrává většinou venku a tam se „dětem“ běhá určitě líp než v přeplněné a dusné hale. Samozřejmě beru v úvahu i případné tituly, které hodlám na výstavě získat a někdy řeším i konkurenci, kterou mohu očekávat.

Jak připravit psa?

Cotonka? Hravě. Každý den, když se s ním vracíte z procházky a on už trochu „upustil páru“, ho vezměte na pět minut na výstavní vodítko (nebo provlečte klasické vodítko tím uchem, co se drží v ruce) a proběhněte s ním pár koleček. Uděláte „výstavní postoj“ na lavičce nebo hromadě cihel a kouknete mu na zuby... a to je všechno, trádydádydá.  

Jak připravit sebe? Co vzít s sebou a co určitě nezapomenout?

Pohodlné, slušivé oblečení v barvách, před kterými coton nezanikne, vyšlápnuté boty na nízkém podpatku, skládací křesílko nebo židličku (tedy pokud nejste jako já, co nemám na sezení ani pomyšlení), tužku na poznámky do katalogu, a vše potřebné pro psa: průkaz původu, PET pas nebo očkovák, vstupní list, přepravku nebo výstavní klec či kočárek, pamlsky, misku na vodu, hřeben nebo kartáč, ubrousky na otření očí a tlamičky, výstavní vodítko... jo a také určitě pejska. Možná tomu nebudete věřit, ale moji přátelé vyrazili na výstavu do zahraničí, a že mají v karavanu o jednoho psa méně, zjistili až na místě.

Co na sebe a čemu se raději vyhnout? A říkáš nízké podpatky – ale coton je společenské plemeno, a to přímo svádí ke společenskému úboru. Pro mnoho lidí k tomu střevíčky na podpatku patří, jenže on je důvod proč „ne“, viď?

Vysoké podpatky jsou na výstavách nebezpečné a já bych je úředně zakázala. Stačí jeden úkrok stranou nebo vzad bez toho, aby se jejich majitelka podívala na zem a neštěstí je hotovo – o rozdrcený prstíček u cotonka asi nestojíme, že? Tam, kde to patou v balerínce jen bolí, pod podpatkem je to na amputaci, takže proto! A děvčata, ruku na srdce, není nám v těch „ťapkách“, třeba elegantně metalových, pohodlněji? Na výstavu si určitě také neberte svetry s velkými oky (zatržený drápek není nic moc), chřestivé náramky, visací náušnice, řetízky a náhrdelníky (je to výstava psů, ne módní přehlídka od Cartiera), vlající šály, pláště a sukně, cvakavé boty (psi před takovými „stepařskými“ zvuky odskakují do strany). Nevhodné jsou punčochy nebo boty v módních, svítivých barvách – zažila jsem vystavovatelku, která měla na nohou oranžové tenisky a já fakt nedokázala zaostřit na psa (mimochodem velmi hezkého), pořád jsem jen řešila ty boty. No, do finále o Národního vítěze už přišla naboso. Také, prosím, dejte pozor na „třeskuté“ parfémy typu hadí jed. Váš pes je možná na tenhle typ vůně zvyklý (i když silně pochybuji), ale ti ostatní určitě ne. Víte, že má váš cotonek šedesátkrát citlivější čich než vy? Je toho dost, co může rozhodit vašeho pejska na výstavě i bez výše popsaných věcí, tak mu to, prosím, nedělejte ještě těžší.

Také, prosím, dejte pozor na „třeskuté“ parfémy typu hadí jed.
Váš pes je možná na tenhle typ vůně zvyklý (i když silně pochybuji), ale ti ostatní určitě ne!

Kdy povolat zkušeného handlera a kde ho najít?

Jo, to není lehká věc. Profi handlerů u nás moc není, přeci jen si každý majitel rád vystaví svého hafa sám, ale já bych volila některou z mladých juniorhandlerek, co běhají s cotonky, kterou znám a kterou má rád i můj pes. Určitě bych chtěla, aby si přišla s mým pejskem zaběhat „nanečisto“, než bych jí ho svěřila na výstavu... a důvod? U mě jen v případě, že jsem ve výstavním výboru a bylo by mi trapné jeden den sedět s rozhodčími u večeře a druhý den jim předvést v kruhu psa... ale můj Alfík už je na takové zacházení zvyklý a ochotně (za kus sušené kachničky) se vystavuje i s mými přáteli.

A jdeme do kruhu…

Co se tam očekává od psa?

V podstatě nic tak moc zvláštního – postoj a klus. Ovšem klus takový, aby mu slušel, aby se netáhl jak stoletá bída, aby se nerval s vodítkem, neskákal na vás, nechtěl zmizet za kruhem, nelehal si, neštěkal, netahal vás za nohavici... a tak. V postoji by měl stát s váhou přenesenou na přední končetiny, v klidu, a aby si nesedal, netočil se, neřešil psy za sebou a před sebou, nesápal se na vás a nekňučel: „Mě už to tu, máááminko nebaví, já už bysem chtěl k tááátínkovi!“

Co by měl zvládnout „psovod”?

Míša Čermáková Především svého psa a své emoce. Potlačit nervozitu, nechtít na pejskovi nic jiného, než čemu se naučil při tréninku, nezmatkovat, nekomentovat nahlas rozhodnutí rozhodčího (myslet si můžete, co chcete, ale nemělo by to být na vás vidět), nedávat najevo zklamání, když nevyhrajete, chválit i „VéDéčkového“ pejska, protože dělal, co mohl, a moc hezky se předváděl. Jít potřást rukou vítězi a poděkovat rozhodčímu... to je základ. A navíc – nemotat se v kruhu jak nudle v bandě, mít přehled, kde je posuzovatel, jak daleko za vámi stojí další vystavovatel, jestli je váš pes rychlý, tak kopírovat kruh včetně koutů, s pomalejším pejskem se držet ve vnitřním kruhu, nedrobit piškoty po zemi, neztrácet špatně přilepené katalogové číslo, nepokřikovat na kamarády za kruhem: „On mi zase nechce chodit, mizera jeden, co s ním mám dělat“, netrhat vzteky posudek, se kterým nesouhlasíte, neodcházet z kruhu dřív, než skončí třída, ve které vystavujete... a určitě je ještě alespoň dvacet dalších věcí, na které jsem si teď právě nevzpomněla…

A co se v kruhu děje z pohledu rozhodčího?

Myslíš kruh snů? Včas a podle katalogových čísel mi nastoupí všichni vystavovatelé. Pes se jim nezmítá na vodítku jako šakal, ani není tažen jak sáňky v létě, všichni předvádí na povoleném vodítku šťastné a spokojené pejsky. Na stůl mi připraví sebevědomého tvora, který se mě nebojí, snese můj dotyk a vycení na mně zuby, abych mu mohla zkontrolovat skus bez sahání do tlamičky (existuje na to povel „usměj se“ a uměl to za těch třicet let, co posuzuji, jen jeden kavalír). A když řeknu: „Prosím trojúhelník“, vystřihnou triangl jak z praku. Pak každý postaví psa do dokonalého výstavního postoje, ovšem není to pes „vycpanina“ podpíraná ze všech stran rukama a někdy i nohama, ale volně stojící jedinec v takovém tom střehu, jako když chce každým okamžikem vyrazit za králíkem nebo psím parťákem. Tak to bych viděla nejraději.

Určitě jsi viděla i pár „nehod”… Co je nejčastější a co s tím? A co by se v kruhu nebo i mimo něj určitě nemělo stát?

V kostce: nevyvenčený pes do kruhu nepatří, pokud se stane tato „nehoda“, je povinen vše uklidit vystavovatel nebo někdo z jeho doprovodu. Rozhodčí a vedoucí kruhu mají jiné povinnosti. Když vám omylem upadne pamlsek, seberte ho. Pokud máte ostřejšího psa, dbejte na správnou vzdálenost a nedovolte mu napadnout jiného psa. Buďte přítomni nejen fyzicky, ale i duševně – opilý nebo zdrogovaný handler v kruhu nemá co dělat. Případné spory s jiným vystavovatelem si vyřešte jinde, ne v kruhu. Nezapomeňte na to, že vystavujete psa, ne sebe. V žádném případě netrestejte psa škubáním za vodítko nebo bitím, i když nevyhraje, je to stále váš pejsek a „nakopat“ ho do přepravky, protože nedostal CACe je ubohé.

Nezapomeňte na to, že vystavujete psa, ne sebe!

Rozhodčí posuzuje…

Nač se obvykle dívá? Nač se to na té fotografii díváš tak upřeně a s napětím?

Míša Čermáková

No na pejska, přeci, to dá rozum...

Ale no jasně, já vím, ale pusť nás trošku do své rozhodcovské „kuchyně“ přece…

 

Hned jak vstupujete do kruhu a někdy i když stojíte před kruhem, jste v mém zorném poli a nevěřte tomu, že si rozhodčí „nevšímá“, když je k vám bokem – periferní vidění máme všichni poměrně slušně vytrénované. Vyhrává pes, který se přibližuje standardu ve všech parametrech, je ve výborné výstavní kondici, upravený, na výstavu připravený, perfektně předvedený, zjevně spokojený a ve finále, kdy už jde opravdu o „každý chlup“, tvořící s vystavovatelem harmonickou dvojici.

Co u něj rozhodne o vítězství psa? Máš-li v kruhu deset až patnáct fešáků, musí to být moc těžké…

Tohle všechno popsané, a ještě něco navíc, co nejde zvážit, změřit a vlastně ani pořádně popsat, je to něco, co některý pes má a jiný, ač je to tedy hodně nespravedlivé, nemá. Něco jako aura vítěze nebo jak to nazvat... prostě pro tenhle pocit jsem ochotná i přejít drobné nedostatky a mám vždycky radost, když se pak takový jedinec líbí i v závěrečném kruhu dalším rozhodčím. Před šesti lety zvítězil v Českých Budějovicích kavalír, kterému jsem já dala BOBa, Zdenka Jílková BIGa, pan Václavík vítěze neděle a Tibor Havelka vítěze celé výstavy... Takže tenhle pejsek tu „vítěznou svatozář“ zjevně měl.

Tak to ze srdce gratuluji pejskovi a páníčkovi. Uvedená kombinace rozhodčích (alespoň podle mých dosavadních zkušeností) je zvyklá posuzovat opravdu různá plemena, a tudíž se dívat „jiným okem“ a přesto se shodli! Klobouk dolů. Jaké „figury” chce rozhodčí vidět a proč?

V normálním kruhu maximálně trojúhelník, abychom viděli psa zezadu, z boku a zepředu, ale většinou jen žádáme o chůzi tam a zpět.… jenže i tady je dost možností, jak posuzovatele přesvědčit, že máme nejkrásnějšího psa na světě!!! Třeba taková otočka je hotová věda pro medvěda...

Odcházíme z kruhu…

Uspěli jsme – a co dál?

Míša Čermáková Když rozdýcháte tu chvilku naprosté blaženosti, dáte pejskovi napít, vyvenčíte ho a dopřejete mu odpočinek v přepravce. Ještě nepůjdete s přáteli na panáka, protože pokud dostal váš pes nějaký titul (CAC, CAJC), čeká vás ještě další rozhodování v kruhu... a přátelé, to je teprve ten správný adrenalin. Teď už se nejedná ani tak o posouzení kvalit vašeho psa (líbil se, jinak by ten titul nedostal), ale o to, jak bude na rozhodčího mezi těmi ostatními, také krásnými, působit. Tady máte konečně možnost předvést, jak dokonale je váš pes na výstavu připraven a pokud je, čekají na něj tituly jako třeba Národní vítěz, Vítěz speciální výstavy, CACIB, BOB... samá krásná ocenění, tak ne abyste šli na pivo a finální kruh propásli.

O čem jsou závěrečné soutěže a v čem jsou jiné? A je nutné do nich jít? Vždyť přece titul mám už zapsaný v PP a víc možná nepotřebuju...

 Ve finále na konci výstavy mají návštěvníci, a hlavně rozhodčí ze všech kruhů (účast je pro nás povinná) jedinečnou šanci vidět ty nejlepší z nejlepších, a kolegové, kteří mají aprobaci na celé skupiny FCI, vybírají z vítězných psů ty podle jejich mínění nejkrásnější... a zase je to o dojmu, který na rozhodčího uděláte. Já vím, už jste unavení a říkáte si, že coton nemá šanci mezi všemi těmi pudly a mopsy, ale na druhé straně – když to nezkusíte, tak vyhrát ani nemůžete. Navíc je nesmírně trapné pro každého posuzovatele, když ze šedesáti jím posuzovaných jedinců nějakého plemene nevstoupí na finálový koberec ani jeden. To si pak připadají, jako že celý den nic nedělali... Takže když se váš pejsek v základním kruhu líbil, běžte se proběhnout i do finále. Když pro nic jiného, tak pro ten hezký pocit a krásný pohár, na který bez účasti v závěrečných soutěžích nemáte nárok.

A někdy se stane, že odcházíme s posudkem, který se nám nelíbí. Co v takovém případě?

Nic. Myslet si můžete, co chcete, ale i kdyby čert na koze jezdil, proti rozhodnutí posuzovatele není odvolání. Vy jste si zaplatili, abyste znali názor určitého rozhodčího na vašeho psa, takže ho znáte a nic s tím nenaděláte. Když přijedete domů (a vychladnete), přečtěte si ten posudek ještě jednou a možná že spravedlivě uznáte, že měl ten posuzovatel pravdu, když se mu zdál klus vašeho psa vázaný, úhlení zadních nohou poněkud strmé a loket volný...

Myslet si můžete, co chcete, ale i kdyby čert na koze jezdil, proti rozhodnutí posuzovatele není odvolání!

U cotonků je poměrně populární juniorhandling…

V čem se liší od standardního předvedení?

Míša Čermáková No sláva, mladých vystavovatelů není nikdy dost, protože z těch nejúspěšnějších se pak stávají profi handleři… A většinou výborní. Juniorhandling má svá pravidla:

  • Znalosti předvedení psa v kruhu jako – udržování dostatečné vzdálenosti od ostatních psů, aby nedošlo k vzájemnému podráždění psů, nestavět se příliš blízko ke svému psu, aby nebyla odváděna pozornost rozhodčího, a také pes nesmí vybočovat z řady.
  • při jednotlivém předvedení musí být vystavovatel schopen předvést psa ihned na vyzvání. Rozhoduje, zda předvedení provede na zemi či na stole, dodržuje vhodné pořadí posuzování tělesných znaků psa a na vyzvání též předvede skus a chrup psa, při tom neblokuje výhled rozhodčího.
  • Ovládá figury pro vedení v kruhu a rozpozná tempo, jakým psa může nejlépe vést, k rozhodčímu se blíží vždy přímo tak, aby nebyl rozhodčí nucen měnit své místo, ze kterého vystavovatele posuzuje.
  • Psa povzbuzuje slovně a má ho stále pod kontrolou, aniž by ztratil kontakt s okolím, neupoutává k sobě zbytečně pozornost, vztah mezi vystavovatelem a psem by měl působit nenuceně a harmonicky.
  • Srst psa je upravena typicky k plemenu, vystavovatel svým oděvem (ne příliš elegantní ani naopak ležérní, vysoké podpatky jsou též nevhodné) ladí ke svému psu, stejně tak i vodítko psa, které by nemělo dosahovat až na zem nebo rušivě viset vedle psa, ale vystavovatel by ho měl mít podle situace smotané v ruce či položené kolem krku psa.
  • Pes by měl být samozřejmě v dobré kondici a vystavovatel musí umět zodpovědět doplňující otázky typu stáří psa apod.
  • Chování vystavovatele vůči rozhodčímu i vůči jeho konkurentům musí být korektní a v případě potřeby musí být ochoten ostatním vystavovatelům v rámci svých možností pomoci.

Co by měl mladý handler určitě umět?

To, co dělají „dospěláci“ v klasickém kruhu, a ještě dost věcí navíc. Třeba figury jako je „L“ nebo „T“, dále by měl mít přehled o plemeni, které vystavuje, měl by znát základy výstavnictví, anatomii psa (třeba kolik má zubů nebo prstů na nohou, kde má pes koleno a kde loket), ale především musí umět předvést svého psa laskavě, bez tahání a škubání za vodítko a pokud neuspěje, měl by to snášet sportovně a v klidu, vždyť příště může být líp.

A co po výstavě? Jak se pro příště zase o kousek posunout?

Míša Čermáková Ono je strašně důležité si vzít z každého neúspěchu ponaučení. Kvalitu pejska, kromě perfektní úpravy srsti a váhy moc nezměníme, ale předvedením se dá hodně nedostatků zakrýt a na spoustu předností upozornit, ale hlavně – když budete mít cotonka hezky připraveného, budete mu věřit a on vám, prožijete krásný den, na který budete vzpomínat jako na chvíle strávené s přáteli, svými psy a s velkými poháry za vítězství.

Míšo, moc děkuji za rozhovor, za tvůj čas a za sdílené zkušenosti. Velice se těším na další setkání, kdykoli a kdekoli. A až nastane čas a budeš mít chuť si rozšířit rozhodcovskou aprobaci i na bavlnky, budeme se všichni moc těšit, že nám to začneš „pískat“. Už nás znáš docela hodně, že?

Foto: archiv Míši Čermákové, Jitka Metličková, Lenka Pašková, Radka Bartmanová


Diskuse k článku Vážně i s humorem o výstavách a vystavování

Pravidla diskuse Nápověda

Redakce www.ecanis.cz nechce pravidly pro online diskuzi omezovat, platí však pravidla, která by měl každý diskutující respektovat. Pro zjednodušení je lze shrnout do tří zásadních bodů. Diskutující musí dodržovat pravidla slušného chování a zákony České republiky, a nesmí zneužívání diskuzí ke komerčním účelům. Každý, kdo tato pravidla ctí a dodržuje je v online diskuzi na www.ecanis.cz vítán.

Nápověda pro diskuzi