SVAZARM – požehnání nebo pohroma?

Pamatujete si ještě Svazarm nebo patříte k těm mladším ročníkům, kteří o něm slyšeli jen z vyprávění svých ostřílenějších kolegů-pejskařů? Každopádně o metodách „z té doby“ se hovoří stále. Někdy v dobrém, jindy zase přesně naopak. A tak jsme se několika „starých“ kynologů na jejich názor prostě zeptali…

Dotaz:

„Byly SVAZARMovské metody opravdu tak špatné, jak dnes mnozí uvádějí? A co jste na SVAZARMU měli nejraději?“

V současné době máme na výběr z velkého množství kynologických sportů a směrů, ale také z mnoha způsobů výcviku. Velmi často se však setkáváme s „poznámkami“, jak byl kdysi Svazarm takový a makový a s ním i tzv. „svazarmovské“ metody. Co ale představují vlastně ony metody? Opravdu byl tehdejší výcvik tak špatný? A proč se mnohé z tohoto typu výcviku dochovalo a vlastně i dodnes stále používá?

 Vše je v přístupu samotných psovodů a ne v té, či oné metodě!

Ach Bože!  Tyto řeči, že za Svazarmu byly špatné metody! To asi tenkrát nikdo se psem nedokázal složit zkoušky nebo nebyly obsazené mistráky? Tohle může z úst vypustit jen ten kritik Svazarmu, který tehdy ještě ani nebyl na světě. Je přeci jasné, že vše je v lidech, tehdy byli zrovna tak jako dneska špatní, ale i dobří pejskaři. Tím myslím ty se špatným přístupem a oproti tomu ty druhé s vynikajícím. Určitě se dříve nepoužívala v takové míře anebo spíš vůbec na psy „elektrika“, ani ostnaté obojky. Ti správní pejskaři je totiž používat nemuseli. Je to dané i dobou a přísným posuzováním. Dnes aby se už pes bál kouknout očkem někam jinam, aby neztrácel cenné bodíky, ta přesnost mě zcela deprimuje, už ze psů pomalu děláme roboty. Ten, kdo kritizuje Svazarm, ať konkrétně řekne, co dle něj bylo špatně, určitě mu to bývalí Svazarmovci vyvrátí. U nás na cvičáku, jak v Dubí, tak i v Teplicích jsme nikdo do psů nekopal, ostnáč byl zcela výjimkou a i tenkrát se mi to nelíbilo, a výcvik parfosem už vůbec ne. Nebo stopičky se psem tak hladovým, že mu už doslova „hrála“ žebra? Na potravu ano, už od štěněte ale ne! A aby pes padal hlady na hubu a kvůli suché granulce se div nepřetrhnul? Na stopičku jsme dávali vždy jen to, co měl nejraději. A obrana? Figuranti byli více pohybliví, štěňata a mladí psi se v kruhovce učili napodobovací metodou a dnes si figurant stoupne, práská bičem a je líný kruh oběhnout a dráždit psy křikem a máváním obuchem. Ne všichni, ale je jich nyní dost takových, ostatně kruhovky se už skoro nedělají a to je velká škoda. Takže jak říkám, vše je o přístupu samotných psovodů. Dříve byli špatní i vynikající pejskaři a dnes je tomu zrovna tak. Navíc ti špatní jsou poměrně často i ke psům krutí. V současné době mladí kynologové moc rádi kritizují Svazarm a přitom ho vůbec nezažili. Co je ovšem nesrovnatelné, je vztah mezi samotnými pejskaři. Dříve se víc jezdilo vlakem a byla soudržnější parta ze všech okresů a krajů, na závodech jsme si fandili a večer pak byla na každé akci bezvadná zábava, to už dneska neexistuje.

Jindřiška Pocnerová
CHS německých ovčáků„z Milberku“

Svazarmovské metody se budou používat dnes,zítra i za padesát let!

Metody Svazarmu nebyly z mého hlediska vůbec špatné. Výcvik psů byl rozdělen do tří kategorií. Do šesti měsíců byla štěňata učena chodit na vodítku, ať šla zprava nebo zleva, hlavně aby netahala. Říkalo se tomu prožité dětství. Poté přišlo zvíře k prvnímu výcvikáři, který se zabýval jen štěňaty a připravoval je k základní poslušnosti, k nácviku krátkých stop cca deset metrů a k základům obran. Revír byl přímý u stromu. K těmto štěňatům byl vždy zařazen starší pes cirka se zkouškou ZVV2 a metodou okoukávání jim cviky předváděl. Mohu vám říci, že u většiny štěňat byl základní přímý revír hotový za tři až pět výcvikových dnů. Takto se postupovalo i se stopou a poslušností. Co se týče obran, provozovaly se tak zvané kruhovky, uličky a úvazy. V kruhovkách stál starý (zkušený) pes, vedle štěně, pak opět starý pes (zkušený) a tak dále. Figurant vbíhal do kruhu a měl jen tři pomůcky – hadr , stočený filc a rukáv. Štěně bojácnější šlo s psovodem dva kroky dozadu z kruhu a osmělovalo se. Garantuji, že za dva až tři výcvikové dny nepamatuji, že by bojácnější štěně nebylo už v kruhu a nemordovalo hadr nebo kůži.Takto připravená štěňata cirka v osmi až devíti měsících přešla k druhému výcvikáři a ten je připravoval na první zkoušku. Nepamatuji si, že by někteří psi dělali zkoušku později než mezi dvanácti až čtrnácti měsíci. Na zkouškách nebyl takový odpad jako dnes. Psi a psovodi byli připraveni, a když z deseti vypadl jeden a to většinou, že pes zazmatkoval, tak jsem jako předseda klubu tak řval, že jim nechutnalo ani jídlo.A co se mě na Svazarmu líbilo nejvíce? Asi toto. Kolektivní výcvik všeho. Bylo to produktivní, psi se rychle učili i tím okoukáváním a pak to byla absolutní ovladatelnost a schopnost psa okamžitě tvrdě a nekompromisně zasáhnout. Svazarm byl praktickým služebním výcvikem a psi, kteří udělali první zkoušku (a to muselo být do čtrnácti měsíců věku), byli okamžitě zařazeni k MNO pro případ mimořádných událostí ve státě. Byli agresivní, spolehliví a ovladatelní. Sport je dnes jen sport na stadion a málokterý pes by vás dokázal ochránit a uhlídat váš majetek. Co se týče toho, že se říká, že Svazarm byla hrůza… No, nezlobte se, prosím, ale musím použít hrubší výraz. Toto slyšíte totiž z úst mladší generace, která ho vůbec nezažila. V tichosti vám závidí tvrdého a nekompromisního psa a práci v terénu, ale protože takového psa nemají a neumí ho ani vycvičit, což by si v tichosti přáli. Tak co udělají? Haní vaši práci a ptají se vás, proč cvičíte takové agresivní psy. A ony svazarmovské metody?. Vidím to u nás ve Strakonicích. Mám tam osm lidí, kteří cvičí u mne a přemluvili mne, ať s nimi cvičím starý dobrý Svazarm. Každý rok dělají TARTové zkoušky ve Volarech nebo u nás a za tři roky vypadl jen jeden pes. Sporťáci se posmívají a pak je vidíte, jak to někde potají zkouší také. Nebo se přijdou nenápadně zeptat. Naši psi musí být zvyklí na tvrdé údery, střílí se jim při zákrocích z devítky, zadýmuje se jim lehce prostor atd. Vše musí vyřešit sami, psovod je totiž někde vzadu. Metody Svazarmu se budou používat dnes, zítra i za padesát let. Jsou efektivní, pes se rychle učí, je spolehlivý, pracuje samostatně a vždy za vás klidně položí život. Někteří kynologové si to nechtějí připustit, a tak to aspoň haní. Naše výcvikové pomůcky byly vodítko, kožený nebo řetízkový obojek, košík, aport, stopovačka, pět předmětů a chuť cvičit. Tyto pomůcky nám stačily až do speciálek. Vše, s čím dnes cvičím, věřte nevěřte, je z roku 1972.

Václav Čejka

Dříve byla sranda a prima parta!

Já osobně na SVAZARM vzpomínám ráda, i když mi tehdy bylo sice jen třináct nebo čtrnáct let. Pak ho zrušili... Především jsem oceňovala dobrou partu a kolektiv. Dospělí se nám věnovali a předávali své zkušenosti. Dělaly se ukázky, chodilo se do průvodu se psy. Byla sranda a mezi psovody panovalo přátelství. Byli jsme tým, ale dnes jezdí každý sám za sebe, nepropaguje svou organizaci a mezi některými psovody je patrná závist, arogance... V současné době se najde málo trenérů a figrantů, kteří to dělají srdcem a ne pro peníze. I co se týče mládeže, bylo hodně zájemců, protože se jim někdo věnoval. Dnešní cvičáky jsou spíše zaměřené na socializaci a základní poslušnost pro všechna plemena, a kdo chce dělat na vyšší úrovni, musí jezdit na různé semináře, výcvikové víkendy, platit figuranty a všechno. Je to hodně o penězích a velmi drahý koníček. Mládež to tím pádem už netáhne, raději sedí u počítače a místo, aby se scházeli s kamarády, tak si jen píšou na Facebooku. Co se výcviku týče, spousta nových metod vlastně není žádnou novinkou, všechno už bylo dané za Svazarmu, jen teď se k tomu jinak přistupuje. Ale cíl je v podstatě stejný. Já osobně mám ráda NZŘ a TART a mrzí mě, že TARTové zkoušky se neuznávají do chovu. Sportovní kynologie je už spíše cirkus a to se mi přestalo líbit, mám ráda psy pro praktické použití.

Jiřina Koudelová

Foto: archiv dotázaných