Se psy v krvi jsem se narodila!

Zajímá vás dogdancing a přemýšlíte, že byste to třeba se svým psem také rádi zkusili? Nakonec proč ne? Je to sport téměř pro každou dvojici a jeho zákulisím vás od příštího měsíce bude v našem magazínu provádět Markéta Kuncková. Nejprve jsme ji ale tak trochu vyzpovídali…

Markéta Kuncková se se svou dcerou Viktorií věnuje tanci se psem, ale i jiným kynologickým disciplínám již poměrně dlouho. Navzájem si pomáhají, podporují se a také si fandí na závodech. Navíc obě děvčata dobře a ráda píší, a tak slovo dalo slovo a na světě je nový seriál. Než se však do toho vrhneme naplno, nemůžeme se odpustit pár zvídavých dotazů.   

Markéto, jak dlouho se věnuješ kynologii a které plemeno je tvou srdeční záležitostí?

Já už se tak nějak se psy v krvi narodila, ale trvalo mi patnáct let, než jsem zlomila rodiče na prvního psa – fenku aljašského malamuta. Seveřani jsou krásní, ale vadila mi u nich určitá „jednoduchost“. Všechno ulovit a zabít, chroničtí útěkáři, rváči. V období bytu 2+1 jsem měla čtrnáct let dvě fenky jorkšírského teriéra. Bezva inteligentní učenlivý pes, ale na mě až příliš křehké stvoření. A pak jsem se konečně našla v plemeni, které mě tak nějak dokonale vystihlo, a to v border kolii. Tvrdím, že když Bůh stvořil borderku, chtěl udělat křížence mezi psem a člověkem. Pro mě je borderka ideálem, jsou své, líbivé, odolné, skladné, temperamentní, inteligentní, lehce ovladatelné a poslušné, mají rády vše živé, jsou citlivé s hlubokou duší a mají smysl pro humor. U borderek už hodlám zůstat minimálně do doby, dokud mi na ně síly stačí.

«Když Bůh stvořil borderku, chtěl udělat křížence mezi psem a člověkem!»

Představ nám tedy, prosím, podrobněji svou čtyřnohou smečku?

V současné době máme čtyři fenky. Jsou to šest a půl letá Crazy (BOC) mojí dcery Viki, pětiletá fenka s trošku výstředním jménem Čeplička (BOC), se kterou cvičím já a její roční dcera Shelly z prvního odchovu naší CHS Liedown. U borderek jedeme v klasické černobílé barvě. Čtvrtou fenkou je naše babička – kříženka pudla Betty, kterou máme necelé tři roky. Je z libereckého útulku, kam se ve dvanácti letech dostala po smrti své paničky. A protože by tam už nejspíš ve svém věku zůstala, daly jsme jí domov a za pár dní naše Betty oslaví ve vší čipernosti už patnáct let. Betty plní v naší smečce vůdčí roli a má za úkol moji osobní ochranu, výchovu psí mládeže a být ku pomoci v kuchyni.

Takže dvě fenky border kolie jsou tvé a s jednou cvičí tvoje dcera. Čemu všemu se společně věnujete? 

S Viki obě oceňujeme, jak je báječné mít společného koníčka, fandit si a podporovat se. Nejvíc se věnujeme rozhodně dogdancingu, a to už šest let. Dalšími aktivitami jsou agility a pasení, které ale v poslední době velice zanedbáváme „díky“ nedostupnosti tréninkového místa a je to velká škoda. Okrajově zkoušíme ještě sportovku. No, a samozřejmě nemůžu opomenout výstavy, kterým se věnujeme s Shelly a Čepličkou. Obě fenky mi handluje Viki, a zdá se, že jí to i jde, protože minulý víkend s Shelly dokončily Slovenského junior šampiona. A pro radost samozřejmě provozujeme turistiku, plavání, balónky a frisbee.

Zaujalo mne to pasení. Jak to máte s těmi tréninky? Je totiž opravdu všeobecně známé, že okolí Prahy a Středočeský kraj, ve kterém žiješ, zrovna neoplývá mnoha možnostmi, kde cvičit. 

Jak jsem již zmiňovala, u nás jižně za Prahou opravdu nejsou toho času v okolí žádné možnosti tréninku. Naše trenérka, ke které jsme jezdily, se nám odstěhovala do zahraničí a v současné době zajedeme občas na ovečky k Pardubicím, ale na to, aby to člověk dělal pořádně a měl trénink alespoň dvakrát týdně, to rozhodně není. Přitom zájemců o pasení v okolí Prahy by bylo opravdu hodně.

Nicméně sportem číslo jedna, jak sama říkáš, je pro tebe jednoznačně dogdancing. Čím tě tedy tato pořád poměrně mladá kynologická disciplína vlastně okouzlila?

Tak to se budeš divit, ale pro mě byl dogdancing velkou výzvou, a to z toho důvodu, že nemám hudební sluch, nemám smysl pro rytmus a pletu si levou a pravou stranu. Staří moudří indiáni totiž říkali, že člověk se nemá věnovat ani tak tomu, co mu jde, ale má pilovat to, co mu nejde a to rozvíjet. Navíc se mi u dogdancingu moc líbí jeho variabilita, úzký vztah se psem, kreativita ve vymýšlení choreografie sestav a kostýmů. Jako dítě jsem byla těžký introvert a tak si alespoň na stará kolena dovoluji díky dogdancingu trochu toho exhibicionismu.

«Jako dítě jsem byla těžký introvert a tak si alespoň na stará kolena dovoluji díky dogdancingu trochu toho exhibicionismu.»

Budeme tak přibližně stejně staré, sama si moc neumím představit, že bych se ještě teď měla někde „vlnit“ v rytmu hudby a navíc ještě se psem. Říkala jsem si vždycky, že je to spíš pro mladé holky. Jaký na to tedy máš názor ty?

Na dogdancingu je krásné, že se dá dělat prakticky v každém věku a prakticky s jakýmkoliv psem a našemu věku, fyzické kondici či anatomii našeho psa se dají sestavy přizpůsobovat. V praxi zažívám opravdu velké věkové rozpětí, můžeme vidět tančit děti sotva školou povinné, ale také i dámy důchodového věku a zrovna tak je to s plemeny, od čivavy po novofundlanďáka.

Své fenky sis vybírala už konkrétně pro toto sportovní odvětví nebo „tancovat“ může vlastně každý pes, jak tvrdíš?

Je pravdou, že asi nejpočetnější skupinu psích tanečníků tvoří opravdu borderky, nicméně u nás to nebylo tak, že by byl nejdřív vybrán sport a do něj dosazeno plemeno. Prostě to tak nějak vyplynulo asi i z toho, že borderák, který nás okouzlil a díky kterému máme dnes naše holky, byl zrovna tanečník. V podstatě může tančit jakékoliv plemeno, nicméně jsou samozřejmě rasy více i méně vhodné. U plemen jako je baset, anglický buldog nebo jezevčík, nemůžeme asi očekávat účast na vrcholových závodech už proto, že některé těžší cviky a kreace hraničí s akrobacií a anatomie těchto plemen tomu není zrovna nakloněna.

Jakým způsobem začínáš pracovat s malým štěňátkem a kdy pak přibližně začíná takový ten opravdový trénink na zkoušky a soutěže?

Začít se dá opravdu už od malého štěněte, ovšem nenásilně, vždycky pouze formou hry s odměnami a pokud možno ne příliš dlouhou dobu vzhledem k nesoustředěnosti štěňátek. Mnoho lidí se snaží výcvik uspěchat a jejich pejsek umí v půl roce spoustu triků, ale je otázkou, zda to splní svůj účel. Základem dogdancingu je totiž opravdu dobrý vztah mezi psem a tanečníkem, soustředěnost pejska a udržení pozornosti na svého pána, určitý klid a vnímavost, dobrá přirozená ovladatelnost a to jsou vlastnosti, ke kterým pejsek potřebuje dozrát, všechno chce svůj čas. Naše báječná trenérka kupříkladu říká, a má pravdu, že jeden z nejtěžších cviků v dogdancingu je naučit správnou chůzi u nohy, nebo práci tlapek a nikoliv efektní divácky oblíbený cvik, který vypadá krkolomně. Navíc každého závodníka čeká ještě jeden někdy poměrně složitý úkol a tím je v určitém čase odbourání pamlsků či hraček a to dobře ustojí pouze ten tým, kde pejsek buď cvičí pro svého pána, nebo ho práce tolik baví. Mojí nejmladší fence je rok a samozřejmě už delší dobu trénuje, nicméně na první zkoušky se pomalu začneme připravovat až teď. Navíc je nutné přihlédnout ke skutečnosti, že každé zvíře je individualitou a není možné mít na každého pejska stejná měřítka.

Vzpomněla by sis na nějaký „kousek“, na který jsi opravdu pyšná, že se ti podařil nacvičit? 

No, a jsme zase u toho. Samozřejmě každého pejska baví jiný cvik a některý mu jde lépe, jiný hůř. Třeba naše Crazy miluje daleké obíhání, Čeplička dělá s nadšením jeden jump (skok) za druhým a malá Shelly pořád podává packy. Nicméně můžu říct, že v poslední době jsme se s Čepličkou začaly připravovat na zkoušku HtM2 – což je heelworková zkouška, a tuto disciplínu Čeplička moc nemusí a já s hrůzou zjistila, že jí činí velký problém taková „banalita“ jako přiřazování se na střídačku k noze a k ruce (levá a pravá strana), a že na mě mnohdy nechápavě kouká. A tak jsme si sklidily to, co jsme dřív zasely (zanedbaly při učení), takže pilně trénujeme pořád dokola k noze, ke mně, ruka… Opravdu mi to dalo zabrat. Ještě nejsme úplně u konce, ale už je to daleko lepší.

Jak je na tom podle tebe český dogdancing ve srovnání s ostatními zeměmi a objevují se na našich závodech často i soutěžící ze zahraničí, aby byla příležitost srovnání výkonů, či jen možnost se trochu inspirovat?

Český dogdancing je, myslím, na velmi dobré úrovni, mnohým našim závodnicím se podařilo i ve světové konkurenci obsadit příčky nejvyšší. Ovšem v něčem se přeci jenom náš tanec se psem liší od toho zahraničního. Dalo by se velmi zjednodušeně říct, že český dogdancing je vlastně souborem cviků, někdy velmi technicky náročných až akrobatických, doprovázený hudbou, zatímco venku je to více taneční záležitost, pán i pes prostě tančí v rytmu hudby, i když mnohdy s absencí těžších prvků. Záleží na tom, co se komu líbí, já jsem pro zlatý střed. Pamatuji na mistrovství Evropy, které se před pár lety konalo u nás a první místo ve freestylu obsadila závodnice ze Švýcarska s borderkou. Byla to úžasná podívaná, celá sestava byla v podstatě prací na dálku s různým obíháním, bez těžších prvků, ale vypadalo to, že pes po celou dobu nedostává jediný povel, jako kdyby uměl celou tu sestavu sám, panička se na něj vůbec nedívala, umělecký a estetický dojem nepřekonatelný….

Co bys poradila začátečníkovi, který by měl chuť se této kynologické disciplíně začít věnovat?

Určitě si k sobě vybrat vhodného pejska, samozřejmě s přihlédnutím k jeho temperamentu. S příliš hektickými i příliš flegmatickými psy je práce samozřejmě daleko těžší a není to vhodné pro úplného začátečníka. Dále by si měl určitě zjistit, jaké jsou možnosti trénování v jeho okolí a co vůbec dogdancing obnáší, jaká jsou pravidla a možnosti závodů a zkoušek, kde si zažádat o výkonnostní průkaz apod. Skvělé je, že se pořádá poměrně dost neoficiálních závodů, kde je možné si vyzkoušet jaké to je na závodech, ale s možností pamlsků či hraček a trochu se otrkat. Většinu informací je možné nalézt na stránkách dogdancingového klubu DDCCR.

(http://www.dogdancingclubcr.cz/)

Prozradíš nám na závěr, jaké plány (kromě toho, že se mi podařilo tě „ukecat“ na seriál o dogdancingu pro náš magazín) máš se svými psy do zbývající části sezóny?

V této oblasti nemám tak úplně ráda přesné plánování, protože člověk nikdy neví, kde se zasekne, nicméně bych ráda do konce roku s Čepličkou pokořila naší DD zkoušku, a to HtM2 a připravila se na září na zkoušku BH a také stihla ještě nějakou tu výstavu v podzimní sezóně. Se Shelly nás čeká hodně práce, udělat z teenagera rozumného psa a zkusit DD zkoušky DwD1 a F1 a v září zkoušku ZZO, i když zatím při nasazení košíku dostává záchvat. No, a samozřejmě také nějaké ty výstavy. A holkám Viki s Crazy budu přát zdárné pokoření zkoušky MD3 a úspěch při startu na MČR borderek (případně i MČR všech plemen), kde to nebudou mít vůbec jednoduché mezi dospěláky a mnohdy velmi ostřílenými závodnicemi.

Markéto, moc děkuji za pěkný rozhovor a ať se daří!

Foto: archiv Markéty Kunckové, Martina Irglová