Canisterapie - historie (1. díl)

Canisterapie, tedy využití psů v terapeutickém procesu, je kynologickým oborem, kterým se v tomto cyklu budeme zaobírat. Dříve než se budeme zaobírat jednotlivými pojmy, metodami, postupy a podrobnými informacemi či polemikami, povíme si něco o začátcích canisterapie u nás. Historií nás provede první článek našeho cyklu.

Canisterapie nyní rozhodně není neznámým oborem, naopak, stává se oborem poměrně lukrativním. Proto by se o prvenství v jejím použití ráda ucházela celá řada organizací. Dnes se pravdy asi již jen stěží dobereme, ona ta pravda také nemusí být pouze na jedné straně. Co se ale masivnějšího náboru týká, pak někdy okolo roku 1996 – 1997 se kynologickým tiskem začaly šířit inzeráty Canisterapeutické společnosti Praha, které měly za cíl vyhledat dobrovolné pracovníky a rozšířit canisterapii – tehdy novou terapeutickou metodu – do zařízení sociální péče v ČR formou návštěvních programů. Tedy tak, jak ji většina z nás zná. Canisterapeutickou společnost vedly matka s dcerou, Zdenka a Lenka Galajdovy. Zájem kynologů byl obrovský, jednotliví pejskaři se na vyhlášené termíny setkání sjížděli z celé země a to v opravdu hojném počtu. Součástí setkání byl povahový test psů a jednodenní školení základů canisterapeutické práce s klienty.

Cílem bylo – získat terapeuty

Canisterapeutická společnost byla tehdy otevřena všem psům bez rozdílu rasy či pohlaví. Na setkáních jste se tak mohli setkat se širokou škálou psů, pražským krysaříkem počínaje a leonbergerem konče. Cílem bylo – jak jsme si již řekli – získat terapeuty a obohatit tehdy velmi chudý život klientů sociálních a nemocničních zařízení. Pokud v této době fungovalo několik ojedinělých pokusů jiných jedinců či skupin kdekoli po republice, neměl o nich nikdo tušení. Doba byla jiná, internet rozhodně nepatřil do každé rodiny a základní formou komunikace byl dopis či předražený meziměstský hovor. Není divu, že jednotlivé organizace o sobě mnohdy jednoduše nevěděly.

Terapeutů hlásících se Canisterapeutické organizaci bylo během pár měsíců opravdu mnoho a pro jednotlivé kraje byly ustanoveni koordinátoři, kteří následně měli mandát přijímat nováčky, koordinovat jejich práci a realizovat povahové zkoušky. Všichni pracovali zdarma, lidé byli opojeni prospěšností své práce, a nikoho ani nenapadlo, že by se touto prací mohl živit. Ostatně, ústavy se nové formy terapie dost zalekly a málokterý byl ochoten vpustit do svého areálu terapeutického psa. Stávalo se, že z několika desítek oslovených zařízení terapeutickému týmu neodpověděl ani jeden, tudíž otestovaný tým neměl využití.

Nebyl to vždy med…

Bohužel, ne všichni koordinátoři byli ochotni svůj volný čas kromě samotných canisterapií věnovat ještě i vedení nových zájemců. Ti postrádali pomoc zkušenějších a samozřejmě i komunikaci s organizací, která je zastřešila. Jednotlivé dobrovolné pracovníky tedy nikdo nevedl, natož aby se pokoušel o jakoukoli formu supervize. A tak vznikaly nové styly práce a názory, které mnohdy neměly s počáteční myšlenkou nic společného. Zcela logicky tedy o několik málo let později z jednotlivých krajských neoficiálních poboček začaly vznikat nové neziskové organizace s canisterapeutickým zaměřením. Ty uchopily svou „práci“ po svém. Aniž by se musely zpovídat Canisterapeutické společnosti, mohly canisterapii provádět tak, jak samy uznaly za vhodné. Ne vždy to však bylo ku prospěchu věci.

Objevují se i studijní zooterapeutické obory na fakultách

V ČR ještě ani dnes nejsou upraveny žádné normy týkající se zooterapie a jejího využití. Ostatně, není tomu tak ani v zahraničí. Jisté pokusy formou založení canisterapeutických asociací sice jsou, ale členství v nich není zákonem nijak stanoveno a ani jednotlivé asociace nemají jasno v tom, co od jednotlivých členských organizací mají chtít.

Je tedy vždy na dané organizaci, jakým způsobem canisterapii uchopí a jakým způsobem bude svou práci a podmínky k ní realizovat. Setkáváme se tudíž s celou škálou technik, metod a postupů, ale i pojmů, které se mohou výrazně lišit organizace od organizace. Objevují se i studijní zooterapeutické obory na fakultách, které logicky reagují na zvýšenou poptávku po canisterapii a snaží se nabídnout studentům populární obor. Ne vždy je však absolvent tohoto oboru spokojen, případně na zooterapeutickou dráhu připraven. Mnohdy je to spíše naopak. Není ani výjimkou, že přednášející zmíněného oboru v praxi zooterapii nikdy neviděl a jeho vědomosti se zakládají jen na materiálech neziskových organizací, které se samozřejmě liší kvalitou stejně tak, jako jednotlivé organizace. Nezřídka se stává, že absolvent tohoto oboru nenajde uplatnění, případně pokud se pod kvalitní organizací začne canisterapii věnovat, zjistí, že to, co se ve škole naučil, nemá s realitou nic společného.

Na druhou stranu však canisterapie za uplynulých dvacet let ušla notný kus cesty. Je potěšující, že místo odmítání jednotlivá zařízení sociální péče považují nabídku canisterapie ve svém zařízení za standard a poptávka nezřídka převyšuje nabídku organizací. Leckterá zařízení mají sice stále ještě co zlepšovat, jiná ale otevřela oči a srdce svým klientům, a tak to má v otevřené společnosti být.

Zdenka Prošková

předsedkyně spolku

Pes A Člověk

www.pac.mypage.cz