Afra alias Ašenka a povídka s dobrým koncem

Když toulavý pes zabil manželce den před Štědrým večerem oblíbeného pinče Piňdu a krátce za sebou odešli lovit na nekonečné nebeské pláně i dobrmani Kerryna, Bádík a mazel Amíček, prohlásila manželka, že už žádného psa do baráku nechce. Nebylo se ani čemu divit, protože přijít o čtyři psy během pěti let, je víc než dost. Ani mně nebylo dvakrát do zpěvu, ale myšlenka, že bych na stará kolena zůstal bez psa, byla nepředstavitelná.

Afra alias Ašenka a povídka s dobrým koncem

 A tak jsme s pomocí vnučky Moniky, která zřejmě použila ze své profese to nejdokonalejší pedagogické umění i jejího neméně skvělého manžela Pepči, dosáhli toho, že manželka prohlásila: „dělejte si, co chcete“. Po tomto trochu vynuceném, leč důležitém, rozhodnutí jsem začal teprve opravdově přemýšlet a rozvažovat, jakého psa si vlastně pořídím. Ze společenských plemen to nebude žádný, ne že by snad byli méně hezcí a chytří, spíše naopak, ale chtěl jsem především psa pracovního plemene, abych se i k stáru, mohl podle chuti a možnosti zúčastňovat veřejného kynologického dění. Začínal jsem s loveckými psy, ale pak jsem díky profesi armádního kynologa přesedlal na služební kynologii, se kterou úzce souvisela i sportovní. Měl by to tedy být pes, kterého fyzicky zvládnu, s dobře udržovatelnou srstí do bytu, ne příliš uštěkaný a s předpokladem dobrých pracovních vloh. Konkurz psích plemen vyhráli lovečtí psi, moje dávná láska a z nich standardní hladkosrstý jezevčík, o kterém jsem zatím jen četl a slýchal neuvěřitelné.

A tak mě jednoho krásného podzimního dne příznivci Pepa s Mončou posadili do svého fiatu, aby mě opět za tři hodiny vysadili na opačném konci naší republiky ve Stříbře, přímo před domem chovatele jezevčíků. Výsledkem uvedené akce bylo, že jsem si po dvouhodinovém vybírání štěněte, za pomoci znalého a velmi seriózního chovatele odvážel na klíně domů červenou hladkosrstou tříměsíční jezevčičku Afru z Polesí Stříbra. Domů jsme dojeli opět v čase hodném Fitipaldiho a přijetí nového člena naší domácnosti dopadlo nad očekávání přímo výborně, neboť Afra jakoby věděla, co má dělat, olízla manželce obličej a uvelebila se jí na klíně, byla doma. Jméno se mně zdálo však poněkud tvrdé, a tak jsem si ji přejmenoval podle svého na Ašu, Ašku nebo Ašenku, což se lépe vyslovovalo. Nic proti tomu nenamítala, a tak se jmenuje Aša dodnes.

Aša byla velmi inteligentní a čistotná. I když byla u chovatele ustájená venku, nedělala v bytě se svými loužičkami žádné problémy. Horší to však bylo s okusováním různých předmětů. V této disciplíně  daleko předstihla všechna štěňata, která jsme kdy měli. Vysvětloval jsem si to nedostatkem zaměstnání a vrozenou potřebou s něčím bojovat nebo i výměnou mléčného chrupu, která právě probíhala. A právě na tu výměnu budu do konce života vzpomínat.

Ašce totiž nevypadly mléčné špičáky a vedle nich se již tlačili nové. Nic nového pod sluncem, ale v takovém případě nutno mléčné odstranit, aby nepřekážely v růstu druhých zubů. Domluvil jsem proto s bývalým spolupracovníkem Mirkem a dřívějším šéflékařem veterinárního zařízení armády, den a hodinu, kdy provede potřebný zákrok a navíc ještě spolu u hrnku kávy zavzpomínáme na léta uplynulá. Den před sjednaným termínem, koncem měsíce ledna, napadlo spoustu sněhu, byla vyhlášená kalamita a sdělovací prostředky doporučovaly řidičům, zůstat doma. To tak chybělo, ale ráno moudřejší večera, pomyslel jsem si. Ráno však bylo ještě horší. Do množství napadeného sněhu přibyl i silný vítr, který dle informací vytvářel závěje a sněhové jazyky na silnicích. Nepojedu nikam, rozhodl jsem se a zavolám Mirkovi, abych dojednal jiný termín. Nikdo však telefon nezvedal a tak jsem si řekl, děj se vůle boží. Ostatně jezdil jsem denně těch šedesát kilometrů do práce a zpět, po dobu třinácti let a cestu mám tedy patřičně zažitou. Navíc mám úplně nové pneumatiky, bohužel však letní. Sedli jsme tedy s Aškou do auta a vyrazili. Bylo osm hodin ráno a dvanáct stupňů pod nulou. Během cesty jsem zjišťoval, že sdělovací prostředky nic nepřeháněly a že musím jet velmi opatrně. Sjížděl jsem se zařazeným čtvrtým převodovým stupněm z táhlého kopce a do cíle zbývaly necelé dva kilometry, bohužel včetně smutně proslulé a obávané esovité zatáčky. Před projížděním nebezpečného úseku jsem přeřadil na trojku, ale bylo to asi chyba, kola zřejmě proklouzla a vozidlo přestalo respektovat daný směr. Sloup telegrafního vedení se neúprosně blížil. Instinktivní manipulací s volantem jsme jej sice minuli, ale právě přední kolo se dostalo za šikmý náběh svodidla, po kterém bylo auto katapultováno vzhůru, až se převrátilo na levý bok zpátky na silnici. Štěstí v neštěstí, neboť na druhé straně svodidla byla hluboká rokle. Náraz nebyl silný, bylo to spíše sklouznutí po hladkém povrchu silnice. Okno řidiče se však rozbilo a z něho vzniklou mezerou vyrazila zřejmě velmi šokovaná Aška a prchala po kraji silnice ve směru příjezdu. Nežli jsem se vysoukal z protilehlých dveří, měla již dobrých sto metrů náskok. Nechal jsem auto autem, neboť prostor umožňoval projetí jiného vozidla a utíkal za fenou. Pískal jsem i volal, ale nic nepomáhalo, pouze jednou se zastavila, ale pak se dala opět na útěk, až zmizela za ohbím silnice. Když jsem doběhl do zatáčky, nebyla již vidět. Vrátil jsem se tedy rychle k vozidlu, aby nezapříčinilo další havárii a s pomocí posádky projíždějícího auta jsme jej postavili na všechna kola. Na prožitou hrůzu vypadalo až na roztrženou pneumatiku a poškozené levé dveře docela dobře. Sjel jsem tedy zbytek cesty do obce a zařídil odtažení vozidla do místní autoopravny. Pak jsem se vydal hledat Ašku.

Nejprve jsem provedl rekonstrukci jejího útěku. Naposledy jsem Ašku viděl před ohbím silnice, ale když jsem doběhl do zatáčky, nebyla již na dlouhém rovném úseku silnice vidět. Bylo nemyslitelné, aby v poměrně krátkém čase uběhla tak velkou vzdálenost. Musela tedy odbočit po některé z proházených cest k samotám nebo skupinkám obydlených domků a rekreačních chalup, pokud ji ovšem některé z projíždějících aut neodhodilo do hlubokého příkopu, kde by ji závěje do jara schovaly. Hledal jsem stopy, které by pomohly určit směr odbočení, ale silný vítr zahlazoval i moje vlastní. A tak jsem chodil, ptal se, volal i pískal až do půlnoci. Druhý den jsem s pomocí dcery, vnučky i jejího manžela všechno zopakoval, bohužel bezvýsledně. Po Ašce jakoby se slehla zem. Nadešel den třetí, rozhodující, řekl jsem si. Ještě dnes propátrám v okolí havárie všechno, co stačím, abych se mohl posledním vlakem dostat domů. Auto chybělo, bohužel bylo v opravně. Pročetl jsem všechny možné spoje, bohužel byly tak nevýhodné, že bych za stejnou dobu došel i po svých. Zkoušel jsem tedy cestovat stopem, ale po hodině jsem tuto možnost vzdal. Zbývalo pouze, že by mě někdo dovezl svým autem. Možností nebylo mnoho, ale našel se dobrý člověk, rovněž příznivec a majitel jezevčíků.

Začal jsem opět v místě nehody a postupně propátral opuštěné stodoly i sklepy, a také podezřelé zasněžené kopečky na pastvinách, neboť i pod nimi mohla být Aška bohužel zmrzlá. Moc jsem totiž nevěřil, že teplým bytem zhýčkaná a ještě ne úplně osrstěná půlroční fenka hladkosrstého jezevčíka, mohla přežít tak mrazivé noci.

A pak jsem v jedné rekreační chalupě, ze které majitelé zřejmě podle čerstvě vymetených cestiček před nedávnem odjeli, zahlédl kolem ptačího krmítka a zbytků potravy drobné stopy, které nebyly zcela jistě od kočky, ale od malého psa. Aška žije, zajásal jsem, neboť podle délky i šíře kroku to mohl být jen jezevčík. S novým elánem jsem se pustil do pátrání, bohužel stopy se na umrzlém povrchu za chvíli ztratily. Začalo se stmívat. Navštívil jsem ještě několik chalup, kde jsem sice již dříve byl, ale co kdyby? Padla tma a k poslednímu vlaku bylo dobrých deset kilometrů pěšky. Musím jít, snad tedy ještě zítra?

Doma mě však čekalo překvapení. Před chvílí prý volal veterinář Mirek, že Aška byla nalezena. Nevěřil jsem svému sluchu a tak Mirkovi raději zavolal. Ale byla to pravda. Ašku prý mají doma, vypadá dobře a dokonce mně jí ještě teď s manželkou přivezou. Lepší zprávu jsem nemohl dostat a s chutí jsem odvolal veškerá pátrání. Přivezli mně ji pečlivě zabalenou v dece a bylo to jako když se napiješ zázračného elixíru. Aška prý po chvíli co jsem odešel z místa pátrání, dorazila zřejmě po mé stopě k domu, kde jsem se naposledy ptal. Zde byla jeho laskavými majiteli díky štěkajícím psům objevena, chycena a předána veterináři Mirkovi. Kde a jak přežila zůstane asi navždy jejím tajemstvím.

A tak v této poslední povídce se šťastným koncem zbývá jen poděkovat všem, kteří při hledání Ašky pomohli.

Především pak:

  • Manželům Horákovým z Dolní Suché u Hrádku nad Nisou, nálezcům feny
  • Miroslavu Lhotákovi a jeho manželce Jarmile, za převzetí, prvotní ošetření a dovezení Ašky
  • Ing. Pavlu Onodimu náčelníkovi Veterinární základny Grabštejn
  • Miroslavu Šotterovi a št. rtm. Romanu Martynkovi kynologům VZ Grabštejn, za aktivní pomoc při pátrání
  • manželům Heleně a Josefu Pártlovým z Václavic u Hrádku nad Nisou, za rozšíření informací o ztrátě feny v okruhu reigonu
  • manželům Birnbaumovým z Mimoně, za účelné a účinné odvezení na místo nehody
  • pí. Janě Mlejnecké starostce obce Chotyně, za vyhlášení ztráty a zhotovení letáčků

V neposlední řadě mým drahým: dceři Ivě, vnučce Monice a jejímu manželovi Pepovi, za všestrannou pomoc a psychickou podporu. Milé pohlazení pak patří i jejich černostříbřité malé kníračce Elišce, která byla a doposud je veselou kamarádkou naší Ašky. Doufám, že jim to ještě po dlouhá léta vydrží, neboť právě leží těsně vedle sebe na pohovce.

 


Září 2017

Vyšlo: 16.9.2017
Prázdniny jsou za námi a hezké počasí bohužel také. Nezbývá tedy nic jiného, než nazout holiny, zakuklit se do adekvátních modelů, obrnit se pevnými nervy a vzhůru k novým zítřkům ...
11 článkůStáhnout časopis

Diskuse k článku Afra alias Ašenka a povídka s dobrým koncem

Do diskuze můžete přispívat po přihlášení.